Byla to první bojová akce v dějinách Severoatlantické aliance. Kdyby dnes postupovala stejně proti Rusku na Ukrajině, nepochybně by to vedlo přinejmenším k rozsáhlému konfliktu mezi ní a Ruskou federací s nepředvídatelnými následky, o nichž je lépe raději ani nespekulovat, ne-li dokonce k třetí světové válce. Co však tomuto incidentu předcházelo?
Šestého dubna 1992 se v Bosně a Hercegovině naplno rozhořela krutá občanská válka, mající jasně mezietnický charakter, mezi muslimskými Bosňáky (od roku 1971 se pro vyznavače Alláha v této bývalé jugoslávské republice zavedlo označení Muslimové s velkým M), pravoslavnými Srby a katolickými Chorvaty, počtem obětí nejkrvavější ze všech konfliktů v rozpadající se Jugoslávii. Trvala do 14. prosince 1995 a vyžádala si na bosenské straně životy 30 521 vojáků a 31 583 civilistů, na chorvatské 6000 vojáků a 2484 civilistů a na srbské 21 173 vojáků a 4179 civilistů. Jejími největšími oběťmi se tedy jednoznačně stali bosenští civilisté, i když ani ztráty ostatních účastníků nelze nazvat zanedbatelnými, uvážíme-li, že se jedná o malé národy.
Federální armáda se nakonec stáhla
Generál Blagoje Adžić, vrchní velitel Jugoslávské lidové armády (JNA), zarputile odmítal výzvy bosenské vlády, aby se federální armáda stáhla z území Bosny a Hercegoviny. Ve dnech 2. až 3. května 1992 JNA dokonce zajala prezidenta Aliju Izetbegoviće, čímž vyvstala hrozba vojenského puče, po čtyřiadvaceti hodinách však tohoto veterána divize SS Handschar propustila. JNA se v nastalé občanské válce jednoznačně postavila po bok bosenských Srbů, a když se v červnu téhož roku musela pod tlakem mezinárodního společenství stáhnout z teritoria Bosny a Hercegoviny (ze Sarajeva odešla 5. června), alespoň přenechala místním Srbům valnou část výzbroje. Tisíce vojáků srbské národnosti přešly na jejich stranu. Tyto faktory vydatně přispěly k celkové vojenské převaze bosenských Srbů.
„Modré přilby“ přicházejí na scénu
Osmého června přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci o krizi v této bývalé svazové republice, na jejímž základě se v zemi rozmístilo v první várce 1100 vojáků OSN. „Modré přílby“ (UNPROFOR – Ochranné síly Spojených národů) však byly vybaveny pouze nedostatečným mandátem. Měly oddělit bojující strany a převzít kontrolu nad letištěm v hlavním městě Sarajevu, což se jim podařilo 29. června.
V září 1992 vyslala OSN do Bosny a Hercegoviny dalších 6000 „modrých přileb“. Devátého října přijala OSN rezoluci č. 781, zakazující přelety vojenských letadel nad touto republikou, jejíž dodržování nicméně nikdo nekontroloval.
Severoatlantická aliance nastupuje
Šestadvacátého února 1993 podepsal prezident USA Bill Clinton rozkaz umožňující ozbrojeným silám Spojených států zahájit letecké shazování potravin a léků do muslimských enkláv ve východní Bosně. První letadla s nákladem odstartovala z Frankfurtu nad Mohanem o dva dny později.
Jedenatřicátého března přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 816, umožňující použít sílu v případě porušení bezletové zóny. Hlídkovými lety pověřila letecké síly NATO, které 12. dubna zahájily operaci „Deny Flight“ (Odepřený let). Patnáctého srpna se Srbové pod hrozbou náletů NATO stáhli z Igmanu a Bjelašnice. Ještě předtím však vypálili většinu objektů pocházejících ze XIV. zimních olympijských her v Sarajevu z roku 1984.
Devátého února 1994 dala Rada NATO bosenským Srbům ultimátum, aby se nejpozději do 21. února stáhli dvacet kilometrů od Sarajeva a odevzdali těžké zbraně v této zóně pod dohled UNPROFOR. V případě nesplnění tohoto požadavku hrozila leteckými údery. Proti tomuto rozhodnutí se ostře postavila Ruská federace, ale – což je zajímavé – také členská země Evropské unie a Severoatlantické aliance: Řecko.
Rusové se holedbají
Sedmnáctého února se ruský prezident Boris Jelcin vytasil s iniciativou, aby se do Srby opuštěných pozic kolem bosenské metropole přesunulo 400 ruských příslušníků UNPROFOR, jež sem nakvap stáhli z Chorvatska. Bosenští Srbové návrh přijali a do určené lhůty se stáhli. Moskva tuto akci interpretovala jako své velké diplomatické vítězství. Prezidentův mluvčí Vjačeslav Kostikov chlubně prohlásil: „Bez jediného výstřelu, aniž by někomu vyhrožovalo, bez riskování životů svých vojáků a beze ztráty jediného rublu Rusko fakticky vyhrálo významnou bitvu o svoji světovou pozici. […] Rusko se vrátilo k pramenům své historické politiky a úlohy na Balkáně, ochránilo Srby blízké vírou, kulturou i duchem a pevně vymezilo parametry svého vlivu v Evropě i ve světě.“
Jak jsme uvedli v titulku tohoto článku, 28. února 1994 sestřelily letouny NATO čtyři srbská lehká útočná letadla jugoslávské konstrukce Soko G-2 Galeb, jež krátce předtím porušila bombardováním města Bugojno a továrny v Novém Travniku bezletovou zónu. Severoatlantická aliance vycenila zuby…
Zdroj: Ladislav Hladký: Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země. Nakladatelství Doplněk, Brno 1996
