Přehrada Diga del Vajont byla stavěna jako projekt, který měl výrazně zlepšit život v perlách severní Itálie. Města jako Benátky, Milano, Turín a Modena měla získat zdroj čisté elektrické energie a zásobárnu vody v suchých měsících. Před šedesáti lety její stavbu postihla katastrofa, během které přišly o život tisíce lidí a která doznívá dodnes.
Myšlenka vystavět na řece Vajont přehradu vznikla v Itálii už ve 20. letech. Industrializace průmyslu si žádala nové zdroje energie a strmá údolí řek padajících z alpských úbočí byla ideálním místem pro výstavbu vodních elektráren. Přípravy náročného díla se ale vlekly, dokud je zcela nepřerušila II. světová válka. Na přehradu ale italští inženýři nezapomněli a hned po válce začaly na úpatí hory Monte Toc přípravné práce.
Na průzkum a následnou stavbu dostala od italské vlády licenci firma SADE (Società Adriatica di Elettricità). Důkladná geologická analýza byla pro připravované dílo zásadní. Hráz přehrady měla ve strmé soutěsce vyrůst až do výšky 261 metrů a zadržovat měla skoro 170 milionů krychlových metrů vody. Místní obyvatelé, kteří v horách přebývali často po desítky generací, proti stavbě protestovali a upozorňovali, že zdejší úbočí nejsou stabilní a často trpí sesuvy. Firma SADE již ale do projektu vložila velké prostředky a státem zaštítěná zakázka pro ni byla příliš lukrativní na to, aby práce přerušila. Námitky byly označeny jako výmysly vesničanů, jejichž pozemky měly být při stavbě zaplaveny, a přes protesty a úřední nejasnosti začaly v roce 1957 přípravné práce.
Varování a analýzy
První problémy nastaly již během stavby příjezdových komunikací, kdy stavaři zaznamenávali neočekávané pohyby v podloží. Posudky nezávislé firmy opět přinesly varování, že celý okolní region trpí nestabilitou. Závěr byl podpořen nenadálým sesuvem, během kterého se v roce 1959 zřítila část horského úbočí do nedaleké přehrady Lago di Pontesei. Přestože rezervoár nebyl plný a hladina končila 13 metrů pod vrcholkem hráze, zvedl sesuv vlnu, která se přes hráz přelila, zatopila elektrárnu a zabila zde pracujícího dělníka. SADE opět odmítla práce přerušit. Její vlastní analýzy tvrdily, že při vyztužení úbočí hory betonovou injektáží a dodržení všech stavebních postupů bude přehrada bezpečná. Vláda závěry podpořila, a dokonce podala žaloby na novináře, kteří na nebezpečí sesuvů půdy upozorňovali.
Utišení kritiků jako by utišilo i přírodu a k vážným nehodám při stavbě nedošlo. Práce šly rychle kupředu a v únoru 1960 začala do přehrady natékat voda. V listopadu se ale hory opět ozvaly. Do částečně napuštěné přehrady se sesunulo 700 tisíc kubických metrů země a kamení. Vzniklá vlna se přes hráz nepřelila a stavba příhodu bez problémů přežila. Pro úřady byl ale sesun dostatečným varováním. Vysoká škola technická v Padově byla pověřena vypracováním analýzy dopadů velkých sesuvů půdy do napuštěné přehrady. Výzkumníci vypracovali zmenšené modely hráze i jezera, spouštěli do něj bloky písku a pomocí komplikovaných výpočtů stanovili, že přehrada bude bezpečná, pokud hladina vody nepřesáhne výšku 700 metrů nad mořem.
Analýza prestižní univerzity stavaře i státní úřady upokojila. V následujících třech letech ale pro jistotu přehradu několikrát naplnili a vypustili, aby nestabilní půdu na úbočích údolí postupně uvolnili. Po dlouhých deštích ale v říjnu roku 1963 nastaly další sesuvy. Starosta vesnice Erto ležící na břehu jezera varoval před citelnými otřesy a nařídil obyvatelům evakuaci. Inženýři na přehradě již několik dní snižovali hladinu pod kritickou úroveň a byli si jisti, že nehrozí žádné nebezpečí. Několik z nich se dokonce 9. října shromáždilo na hrázi, odkud sledovali, jak do vody padají další skaliska a stromy. V katastrofě, která se vzápětí udála, byli prvními oběťmi.
Tsunami a hurikán v soutěsce
V půl jedenácté v noci se do přehrady zřítil rychlostí 110 km/h obrovský, více než tříkilometrový pás úbočí. Skalní masiv přehradu během několika vteřin takřka celou zaplnil a hnal před sebou napuštěnou vodu jako obří tsunami. Hráz drtivý náraz vydržela. Pětadvacet milionů krychlových metrů vody se však přehnalo přes její korunu a zřítilo se třísetmetrovým vodopádem do údolí. V úzké soutěsce narostla vodní masa do desítky metrů vysoké stěny a hnala se k městečku Longarone ležícímu v ústí. Stlačený vzduch, který před sebou valila, narazil do města silou hurikánu. Co smršť přežilo, bylo vzápětí smeteno vlnou vody a kamení.
V Longarone a dalších vesnicích, farmách a usedlostech zahynulo během několika minut na 2000 lidí. Jedna z mála přeživších Micaella Colletti popisuje zážitek slovy: „Nejdřív jsem slyšela silné zahřmění. Babička začala zavírat okenice, protože si myslela, že se žene bouřka. V ten moment zhasla všechna světla a ozval se zvuk, který nedovedu popsat. Bylo to, jako by někdo prudce stáhl železnou roletu na průčelí obchodu. Jen milionkrát silnější. Cítila jsem, jak se pode mnou hroutí postel a obrovská síla mě táhne kamsi pryč. Pak si pamatuji jen, jak mě záchranáři táhnou z bahna a jeden z nich hlásí, že našel další stařenku. Bylo mi tehdy jen dvanáct let. Zděšená a pokrytá bahnem jsem musela vypadat jako stará žena.“
Vyšetřování skončilo, zapomeňte
Po ukončení záchranných prací zahájilo italské Ministerstvo pro veřejné stavby vyšetřování. Padlo několik trestů a jeden z vedoucích projektu inženýr Mario Pancini spáchal před soudním výslechem sebevraždu. Celkově byl ale proces provázen snahou označit událost za neočekávanou přírodní katastrofu. Díky tomu mohla italská vláda vyplatit pozůstalým nižší kompenzace a v některých případech se jim dokonce zcela vyhnout. Pro pozůstalé rodiny bylo vystavěno nové městečko Vajont a celá oblast podstoupila intenzivní industrializaci. Opomenutí stavařů a role vlády byla odhalena až na přelomu tisíciletí, kdy o incidentu vznikl film Vajont, La diga del disonore. Přehrada hanby, jak zní český překlad, stále stojí. Jedna z nejvyšších hrází na světě však vodu nezadržuje. Slouží jako turistická atrakce a pomník obětem katastrofy. Trhlina na úbočí Mount Toc způsobená sesuvem je viditelná dodnes.
