Před sto deseti lety, 24. června 1913, se narodil Jan Kubiš. Na konci roku 1941 do svého válečného deníku zapsal: „Dnes nejsem si jist dnem, neb je na mně požadován zvláštní úkol. Úkol velice nebezpečný, ale nebojím se ho, jdu s chutí do práce a nezastaví mě ani to nejhorší.“ V neděli 28. prosince 1941 spolu s dalšími šesti parašutisty nastoupí do letounu Halifax. Nápis Tentando Superabimus pod okénkem bombardéru jim mluvil z duše.
„Kubišovi byli dobří, poctiví lidé,“ vzpomínal na své sousedy z Dolních Vilémovic Alois Denemarek. „Neměli lehké živobytí, měli jen pár pruhů pole a malý domek, kde žil František Kubiš, jeho žena Kristina a jejich děti Rudolf, Jan, Františka a Jaroslav.“ Druhorozený syn Kubišů, Jan, přišel na svět na svatého Jana 24. června 1913.
Když František Kubiš ovdověl, za čas se znovu oženil. Vdova Marie Dusíková měla z prvního manželství pět dětí, syny Rudolfa, Žanka, který později jezdil s cirkusem Kludský, Antonína a dcery Josefu a Františku. Ve svazku s Františkem Kubišem se Marii narodí další čtyři děti: Marie, Vlasta, Jitka a František. Když gestapo v červnu 1942 začne zatýkat příbuzné Jana Kubiše, sebere na tři sta osob. Čtrnáct lidí z Kubišovy rodiny je 24. října 1942 popraveno v Mauthausenu. Je to pomsta za to, že jejich Jan smrtelně zranil Reinharda Heydricha. Splnil svůj úkol.
„Nezapomenu nikdy toho dne“
Jan Kubiš od svých sedmi let vyrůstal v nedalekém Ptáčově u svého strýce Josefa Mitiska a u tety Bernardy. Stejně jako jeho sourozenci, vlastní i nevlastní, po ukončení obecné školy pracuje, pomáhá živit rodinu. Od čtrnácti let je ve Slavíčkách za čeledína, ve Studenci pečuje o zemědělská zvířata. Ve dvaceti pracuje jako kočí v lese, pak dělá topiče v cihelně. Svůj volný čas věnuje Křesťanskosociálně tělocvičnému odboru, zvanému OREL. Vojenskou základní službu nastoupil Jan Kubiš 1. října 1935 u 9. roty jihlavského pěšího pluku 31 Arco. V roce 1937 je přijat k armádě na dobu dvou let jako délesloužící poddůstojník a přemístěn k pěšímu pluku 34 v Opavě. V dubnu 1938 je převelen k 3. rotě strážního praporu, která střežila výstavbu opevnění. Prožije obě mobilizace – květnovou i zářijovou. Po Mnichovu, v listopadu 1938, se vrátí domů i do cihelny. S německou okupací se Jan Kubiš nesmířil. Vyzbrojen granátem přešel do Polska. Bylo 16. června 1939. (O tři roky později, přesně na den, parašutista Karel Čurda svou výpovědí na gestapu přivodí Janovi i ostatním zkázu.) Jan Kubiš o ilegálním přechodu hranice napíše: „Nezapomenu nikdy toho dne, neb jsem přecházel toho dne přes lesy od rána od čtyř hodin do tří hodin odpoledne. Byla to dost nebezpečná cesta, neb již v tom čase hranice mezi Polskem a námi byly hustě hlídány německými financi a lidmi Němci tam nastrčenými … Při přecházení lesa jsem se sešel s jedním hajným, jmenoval se Ručka. Poznal jsem v něm dobrého vlastence, a tak jsem mu granát, který mě měl chránit, daroval. Byl jsem jím poslán do vesnice Morávka ke kováři Slavíčkovi, neb to byl stoprocentní vlastenec. Jemu jsem se mohl svěřit se svým úkolem. Milerád mi v té věci posloužil. Prodal mi dvě motyky a radu, jak se mám vymluvit v případě, že bych byl chycen. Hlavní bylo pro mne, že mi ukázal, kde jsou vedeny hranice. Přechod byl hladký, neb jsem věděl, jak se zařídit postupem lesem.“ Přes Krakov se dostane ke vznikající československé jednotce v Malých Bronowicích. Jan Kubiš je zařazen k 1. rotě.
Zřejmě už v Bronowicích si najde velkého kamaráda. Jmenuje se Josef Gabčík. Na konci července 1939 se s dalšími čtyřmi sty padesáti dobrovolníky nalodí na polskou loď MS Chrobry, která míří do Francie. Francouzské cizinecké legii se upíše na pět let. „Bylo nám všelijak, když za námi zavřeli most a my zůstali odříznuti od pevniny na tvrzi, kde nebylo nic lepšího než ty štěnice, kterých tam bylo tolik, že by s nimi mohli zabarikádovat ulici,“ zaznamená Jan do svého deníku. Z přístavu Marseille vyplují 9. srpna přes Středozemní moře do alžírského Oranu. Nočním vlakem a vojenskými kamióny pokračují do vnitrozemí. Ve městě Saida a Ail el Hadžar bylo jedno z výcvikových středisek cizinecké legie. Dobrovolníky nečeká náročný výcvik ani tvrdá disciplína. Zaskočí je nepochopitelná ležérnost. Českoslovenští vojáci zjišťují, že „jejich“ nepřítel tady nikoho nezajímá, posláním cizinecké legie je obhajovat především francouzské koloniální zájmy.
„Pistole si necháme“
O vypuknutí války v Polsku se Jan Kubiš dozvěděl 3. září 1939. Francouzi nechápou, proč se ti Čechoslováci radují. Podle československo-francouzské dohody jsou dobrovolníci ze svazku legie uvolněni a už 24. září 1939 připlouvají zpět do Marseille, odkud pokračují do Agde, kde se začíná organizovat československá zahraniční armáda. Jana Kubiše nejdříve zařadí ke 4. rotě čs. pěšího pluku 2, v říjnu se stává účetním 11. roty čs. pěšího pluku 1. Francouzská vojenská správa dodá jednotce provizorní výstroj – všelijaké stejnokroje z první světové války. Scházejí boty. Někdy vojákům musí stačit dřeváky ... Kdosi sarkasticky poznamená, že nad takhle postrojenými vojáky by zaplakal i Adolf Hitler. Jan Kubiš je na Vánoce 1939 povýšen do hodnosti rotného. Spolu s kamarádem Josefem Gabčíkem si koupí jízdní kola. Po službě vyráží za zábavou do ospalého maloměsta. Před Velikonocemi 1940 Kubiše přeloží do posádky v Pézenasu. Jan má v plánu, že svou dovolenou stráví spolu s Gabčíkem u jedné české rodiny, ale onemocní a tři týdny je hospitalizován v Nancy. Napadením Belgie, Nizozemska, Lucemburska a Francie 10. května 1940 začne válka na Západě. Československý pěší pluk 1 je začleněn do 23. francouzské divize.
V červnu 1940 se jeho vojáci, včetně Jana Kubiše, střetli s německými jednotkami u Coulommiers, 40 km východně od Paříže. Pluk posílily dva prapory a jedna ženijní rota 126.francouzského pluku. Po krátkém boji přichází pozdě večer rozkaz k ústupu, je nutné „přesunout se rychlým pochodem k břehům Seiny“. Francouzští ženisté ničí mosty předčasně, Čechoslováci kryti palbou svých druhů se musejí přes řeku dostat nouzovými prostředky. Němci nepřetržitě útočí. Kolem města Gien se rozpoutá řež. Českoslovenští vojáci statečně bojují, někteří Francouzi se však bezhlavě vzdávají a dostávají je tak do soustředěné čelní i boční palby. Jan Kubiš v deníku konstatuje: „Nesnídali jsme. Neobědvali, ale zato jsme pocítili nepřítele, který již měl zjištěno, kde jsme, a spustil na nás dělostřeleckou palbu šrapnelů, která trvala přes hodinu. Granáty jeden za druhým nám práskaly nad hlavami ... Celé odpoledne mluvily za nás naše kulomety. Blížil se večer a palba neustávala. V devět hodin večer přišel rozkaz k ústupu ... Měl jsem dost těžkou práci udržet družstvo na místě: pomáhal mně k tomu jen střelec, ten byl trochu odvážný. Ostatní nestáli za nic ... A tak jsme se dali na pochod. Na této cestě jsem viděl mnoho zohyzděných mrtvol. Byl jsem také unavený, ale po 50 km jsem si vynutil v sobě zpěv a nějaké humory a tak jsem zapomínal na únavu.“
Francie kapitulovala 22. června 1940. Hrozilo nebezpečí, že Čechoslováky vydá německým přemožitelům. Náčelník Čs. vojenské správy generál Sergej Ingr prohlásí: „Jakékoliv příměří, kapitulace jsou pro Čechoslováky nepřijatelné. Hlavní voj čs. jednotek musí co nejrychleji dosáhnout jihofrancouzského pobřeží.“ Jde doslova o minuty. Britská admiralita naštěstí k záchraně vojáků poslala své lodě.
Jan Kubiš se dostane do přístavu Sete. „Večer jsme odevzdávali zbraně. Já jsem měl pušku a pistoli. Rozhodl jsem se s rotným Gabčíkem, že si pistole necháme.“ Kubiš s Gabčíkem se nalodili na egyptskou loď Rod el Farag. V Gibraltaru se loď připojila ke konvoji plavidel, který se přes Atlantik vydá k britským břehům. Do Liverpoolu dorazí 12. července 1940. Na poslední lodi, jež připluje z poražené Francie. Osm dní po příjezdu potěší Jana Kubiše i ostatní dobrá zpráva: Velká Británie konečně uznala čs. exilovou vládu! Plukovník Jan Kratochvíl 12. srpna 1940 Jana Kubiše za jeho bojové zásluhy ve Francii vyznamená francouzským Válečným křížem (Croix de Guerre) a Čs. válečným křížem 1939. Jan Kubiš „jako zástupce velitele čety dne 18. června 1940 kryl s družstvem ústup čety. Projevil za velmi obtížné situace v silné nepřátelské palbě odvahu a klid, svůj úkol splnil velmi dobře.“ Jan Kubiš 18. června 1940 s odvahou čelil nepříteli. O dva roky později, 18. června 1942, proti němu bude statečně bojovat naposledy.
„Zdali je na mne otec hrdý“
„Velká Británie je hrdá, že může přivítat neohrožené československé jednotky,“ píší britské Timesy. Bitvy se prohrávají, ale válka, válka se nakonec vyhraje! Do Velké Británie se z 13 614 československých vojáků, kteří bojovali ve Francii, dostalo necelých pět tisíc mužů. Jejich novou základnou se stalo stanové městečko v hrabství Cheshire–Cholmondeley. Jednotku ještě opustí skupina 539 věčných nespokojenců z řad komunistů a interbrigadistů. Jan Kubiš slouží jako zástupce velitele 1. čety 3. roty pěšího praporu 1 v Moreton Paddoxu. Prezident Beneš mu 9. prosince 1940 připne druhý Čs. válečný kříž 1939. Josef Gabčík patří také mezi vyznamenané. Kamarádi, Jan s Josefem, si podají žádost o převelení k letectvu. Jan Kubiš by se chtěl stát palubním střelcem. Nejsou přijati. Žadatelů je příliš. O Vánocích píše Jan svému bratrovi dopis, jejž do okupované vlasti nelze odeslat. Až po válce si pozůstalí mohou přečíst Janova slova: „Dnes bych rád věděl, co asi o mně říká otec, zdali je na mne hrdý, že jsem se zúčastnil odboje a tak zastoupil rodinu a naši vesnici.“ Ve svém volnu chodí s kamarády do kina. Spolu s Václavem Málkem, krajanem z Okříšek u Třebíče, se byl v srpnu 1940 podívat na Shakespearovo divadlo ve Statfordu. „Podle otcových vzpomínek byl Jan Kubiš přímý a čestný člověk, na něhož se vždy dalo naprosto spolehnout,“ vyprávěl Václav Málek ml.
O dovolené Kubiš s Gabčíkem navštívil Londýn, Nantwich, Whitchurch. Právě v tomto městě se seznámí s rodinou Ellisonových. S děvčaty Ellisonovými, Ednou a Lornou, si začnou dopisovat. V únoru 1941 Kubiš absolvuje rotmistrovský kurs a 7. března 1941 je povýšen na rotmistra pěchoty. Mladého muže se světle kaštanovými vlasy a hnědýma namodralýma očima si jeho nadřízení cení. Jan Kubiš je podle jejich hodnocení „pomalejší, ale svědomitý, ukázněný, rozvážný, dbalý zevnějšku. Solidní, oblíbený, národnostně velmi uvědomělý. Má snahu po vzdělání. Prokázal velitelské schopnosti, vědomosti, schopen velet pěší i kulometné četě.“ Není divu, že si ho všimnou zpravodajští důstojníci majoři Karel Paleček a Jan Krček, kteří vybírají muže pro zvláštní úkoly. Majoři osloví například Otmara Riedla, Františka Pavelku, Josefa Gabčíka, Karla Svobodu … do širšího výběru se dostává i Jan Kubiš. Ve dnech 15. srpna až 13. září 1941 Jan Kubiš absolvuje sabotážní kurs (STS 25) ve Skotsku a v následujícím týdnu ho čeká výcvik v seskoku padákem (STS 51) na letišti Ringway u Manchesteru.
Muž pro zvláštní úkoly
V centru Londýna, v ulici Bayswater Road, se nachází velká cihlová budova Porchester Gate 3-8. Zde byly přísně utajované kanceláře a pracovny II. zpravodajského odboru ministerstva národní obrany. Dne 27. září 1941 dorazil do Prahy Heydrich. Druhý den bylo vyhlášeno stanné právo a začaly popravy. Šéf zpravodajského odboru plk. gšt. František Moravec za přítomnosti pplk. Josefa Bartíka, mjr. Karla Palečka a mjr. gšt. Jana Krčka přijal 3. října 1941 rotmistra Gabčíka a rotného Karla Svobodu. Moravec prohlásil: „… Jsou v Praze dvě hlavní osoby, které reprezentují toto vybíjení. Je to K. H. Frank a Heydrich, nově příchozí. Podle našeho názoru, jakož i našich vedoucích osob je třeba pokusit se o to, aby jeden z nich za to zaplatil ...“ Bývalý šéf ofenzívního zpravodajského odboru MNO a Moravcův zástupce, mjr. Emil Strankmüller v roce 1988 uvedl: „Kódová označení operačních skupin zásadně určovali Britové.
O Heydrichovi, tedy o cíli ANTHROPOIDU, bylo definitivně rozhodnuto nikoliv již 3. 10., ale až postupnou analýzou situace v protektorátu.“ Gabčík i Svoboda už za sebou mají kurs útočného boje ve Skotsku. Během dalšího výcviku se však při cvičném seskoku z upoutaného balónu 5. října 1941 Karel Svoboda vážně zraní na noze a v obličeji. Operace ANTHROPOID pro něj skončila. Josef Gabčík místo něj doporučí svého kamaráda Jana Kubiše. Temperamentní a nápaditý Gabčík se s rozvážným a spolehlivým Kubišem skvěle doplňují. Plukovník Moravec Gabčíkův návrh 7. října 1941schválí. Gabčíka s Kubišem začnou školit britští zpravodajští důstojníci Peter Wilkinson, Alfgar Hesketh-Prichard, Francis E. Keary, Dods-Parker. Oba parašutisté se znovu vrátí do Skotska. Od 14. do 18. října se zdokonalují v přesném a energickém jednání. Speciální výcvik pod vedením britských kapitánů Sykese a Bushe se zaměřuje především na střelbu. Na dva dny si je vezmou do parády britští specialisté na výbušniny: plukovník Wood a major Clarke. V závěrečném hodnocení Britové konstatují: „Během této doby prošli požadovaným výcvikem, jak jej předepsal kapitán. Byly provedeny dva noční úkoly. Chyby při prvním už ve druhém nebyly, kromě mírné váhavosti pohybů. Jejich práce za těžkých podmínek byla velmi důsledná. Prokázali velikou cílevědomost a nadšení. Byla radost s nimi pracovat. Vynikající dvojice.“
V jiném britském dokumentu se lze dočíst: „Praktické zkoušky prokázaly, že útok musí být proveden v zatáčce, kde je nutné zpomalit. Z tohoto důvodu bylo frekventantům doporučeno, aby se pokusili získat práci, například jako metaři. Tři bomby a zbraně by měli ukryté v popelnici. První bomba měla být vržena na předek vozidla tak, aby zabila šoféra. Druhá bomba měla být vržena z boku, aby zasáhla zadní část auta. Zároveň č. 2 (Gabčík) mělo zahájit palbu ze stengunu nebo pistole. Bomba typu Mills měla být vržena číslem 1 (Kubiš), kdyby Heydrich nebyl ještě mrtev. V případě neúspěchu s bombami má skupina zabít Heydricha zblízka, svými automatickými pistolemi, typu Colt.38 Super-Auto. Oba prohlásili jasně, že nebude-li akce zcela úspěšná, chtějí sdílet smrt s Heydrichem.“ Od 8. listopadu 1941 se Kubiš s Gabčíkem dále věnují intenzívnímu výcviku na československé zdokonalovací stanici (STS 2), která sídlí v osamělém zámečku Bellasis u Dorkingu v jižní Anglii. Oba muži podepisují 1. prosince 1941 následující dokument: „… Učiním podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, abych úkol, k jehož provedení jsem se dobrovolně přihlásil, úspěšně splnil.“ Úkolem Jana Kubiše a Josefa Gabčíka je zbavit svět tyrana. Jsou vojáci, vědí, že povinnost, již na sebe uložili, je nad rámec jakéhokoliv vojenského rozkazu. V neděli 28. 12. 1941, těsně před odletem, každý zvlášť sepíše v Londýně svou poslední vůli.
Návrat domů
V noci na pondělí 29. prosince 1941 před půl třetí ráno na povel „go!“ Jan Kubiš a Josef Gabčík opustili letoun. Přistáli s navigační chybou na zamrzlé oranici u obce Nehvizdy. Gabčík si při seskoku vykloubil palec na levé noze a pochroumal kotník. Jan Kubiš musí převzít iniciativu. Ráno zaklepe na dveře místní fary. Řekne, že se vrací z práce v Říši a že zabloudil. Římskokatolický farář František Samek mu ukáže na mapě, kde se nachází, na nic se nevyptává, jen dodá, že člen místního Sokola František Kroutil je spolehlivý člověk. Kubiš s Gabčíkem od Kroutila získají první kontakty – na mlynáře Baumana a legionáře Josefa Starého – a odjedou vlakem na záchytné adresy, do Rokycan a Plzně. S pomocí sokolů bývalé Barákovy župy po svém návratu přepraví výsadkový materiál z Nehvizd do Prahy. V hlavním městě najdou podporu mezi vlastenci z bývalé sokolské Krušnohorské-Kukaňovy a Barákovy župy, z Masarykovy ligy proti tuberkulóze či mezi Dobrovolnými sestrami Červeného kříže. Hlavními zpravodajskými stanovišti jsou byty rodiny Khodlových, Moravcových, Svatošových a Fafkových. K nejbližším spolupracovníkům parašutistů patří také vdova Anna Malinová a její kamarádka Ludmila Soukupová se sestrou Marií Kovárníkovou. S Annou Malinovou naváže vztah Josef Gabčík, Jan Kubiš chodil s Marií Kovárníkovou. Dívky, k nimž přibudou ještě sestry Rela a Liběna Fafkovy, doprovázejí parašutisty na schůzky s odbojáři. Mladí muži v doprovodu dívek nejsou nápadní.
Na začátku února 1942 přijel na motorce do Dolních Vilémovic za Jaroslavem Kubišem majitel textilního závodu v Jihlavě Vahančík. Sdělí Jaroslavovi, že jej odveze k rybníku, kde na něho, směrem od Lipníka, čeká bratr Jan! Svůj úkol parašutisté tají. Zná ho pouze řídící učitel Jan Zelenka-Hajský a malý okruh zasvěcených postupně cosi vytuší. Gabčík s Kubišem promýšlejí různé varianty útoku. Podle nedoložených údajů byli v Praze v kontaktu s britským agentem. V polovině března se prý pokusili Heydricha zastřelit. Nepodařilo se jim však proniknout na slavnostní ceremoniál v Německém divadle. V tomto případě se na přípravě akce měl podílet i škpt. Václav Morávek. Parašutisté se potýkají s nedostatkem údajů o Heydrichově pohybu. Řídící učitel Jan Zelenka dostane nápad. Obrátí se na svého bývalého žáka Františka Šafaříka, který je zaměstnán u Hospodářské správy Pražského hradu. Šafařík začne parašutistům dodávat spolehlivé informace. Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem mají v protektorátu i další úkoly. Britové chtějí získat zkušenost s bombardováním relativně vzdáleného, leč důležitého cíle, plzeňské Škodovky. Speciální rozkazy dostanou Kubiš, Gabčík i další parašutisté. Operace Canonbury je neúspěšná. Letci sice spatří signalizační ohně, které zapálili Kubiš s Valčíkem a Opálka s Čurdou, ale pumy odhodí už šest kilometrů před cílem. Na Škodovku 26. dubna nedopadne ani jedna. Muži jsou zklamáni. Jan Kubiš má ale na Plzeň hezkou vzpomínku. Marie Žilanová, jež se zúčastnila průzkumu terénu, obdrží od Jana 12. května 1942 dopis: „Myslel jsem na Vás každý den, ale nemohl jsem Vám psát, neboť ten Rodokaps, do kterého jste mi napsala Vaši adresu, si vypůjčil bez dovolení jeden z mých kamarádů a odjel s ním na Moravu. Byl jsem nucen čekat, až se vrátí. Máničko, nevím, jak to bude s odepisováním. Rád bych Vám dal místo, kam byste mně poslala nějaký ten řádeček, ale je to nyní nemožné.“ Patnáct dní nato dojde k atentátu.
Třetí zprava
Po zvážení několika variant Jan Kubiš a Josef Gabčík usoudí, že největší šanci na úspěch budou mít, když na Reinharda Heydricha zaútočí při jeho cestě z Panenských Břežan do Prahy. Dvanáct dní jezdí na kolech do Břežan, někdy sedávají v silničním příkopu. Když je míjí Heydrichův mercedes, zdraví ho hlubokou poklonou a zdvihnutím klobouku. Heydrich pozdrav přátelsky opětuje ... Útok na zastupujícího říšského protektora uskuteční 27. května 1942 v 10.35 hodin. Akce trvá asi dvacet sekund. Průběh atentátu je dostatečně znám, takže jen připomeňme, že se Jan Kubiš zachoval duchapřítomně a poté, co z Gabčíkova stengunu nevyšla rána, vrhl na Heydrichův vůz bombu. Aby se zbavil agilních občanů, kteří se ho snažili zadržet, několikrát varovně vystřelil ze své pistole Colt, ráže 7,65 mm, číslo 540 416. Na křižovatce Kirchmayerovy třídy a ulice V Holešovičkách nasedl na pánské kolo a odjel směrem do Libně. V obličeji raněný Kubiš cestou bohužel vrazil do Anežky Rožkové, která potom poskytla policii jeho popis. Kolo nechal na rohu Slavatovy a Primátorské ulice u obchodu firmy Baťa. Odešel do bytu rodiny Václava Nováka ve Stránského ulici. Marie Nováková pro bicykl poslala čtrnáctiletou dceru Jindřišku. U Novákových se Kubiš převlékl, poraněné oko mu však stále krvácelo. Odebral se do Vysočan k rodině Jaroslava Piskáčka, jenž poslal pro MUDr. Lyčku. Další ošetření Kubišovi poskytla oční lékařka MUDr. Milada Frantová-Reimová. Všichni jmenovaní budou 24. října 1942 v Mauthausenu zastřeleni. Popravené Jindřišce Novákové nebude ani patnáct let. Do chrámu v Resslově ulici Jan Kubiš přichází 29. května, Josef Gabčík 1. června. Jan se ještě setká se svým bratrem Jaroslavem, který spolu s Aloisem Denemarkem přijede do Prahy 15. června. Žádají Jana, zda by k sobě nevzali ještě jednoho parašutistu – Františka Pospíšila –, jenž se ukrývá u Denemarků. Jan řekne, že to teď nejde, navíc už se připravuje změna úkrytu. Rotný Karel Čurda 16. června 1942 podlehne atmosféře strachu. Až do jeho příchodu na gestapo nacistická policejní mašinérie nemá kloudnou stopu …
Statečný boj sedmi parašutistů s více než stonásobnou nepřátelskou přesilou trval několik hodin. Těžce zraněný Jan Kubiš, který spolu s Adolfem Opálkou a Josefem Bublíkem bojoval na kůru, si už nestačil prostřelit pravý spánek. Zemřel krátce po převozu do lazaretu SS v Praze-Podolí. Zatýkací komando gestapa vtrhne do Dolních Vilémovic. Další gestapáci v okolních farách prohledávají matriky a hledají v nich jména Kubišových příbuzných. Tři sta osob odvlečou do Malé pevnosti v Terezíně. Janova otce a jeho bratry, včetně čtrnáctiletého Františka, přiveze gestapo do budovy německého soudního lékařství v Praze. František Kubiš, jenž neuvěřitelnou náhodou zůstal naživu, v dospělém věku vyprávěl své ženě: „Stáli jsme vedle sebe obličeji ke zdi. Všiml jsem si, že lidé po zvolání jména vcházejí jednotlivě do nějaké místnosti. Pak přišla řada na nás. První šel dovnitř Ruda, za ním Jarek, pak táta. Když šel Jarek kolem mě, nahrál zakopnutí a šeptl: ,Nepoznáváš.‘ Jeden z gestapáků ho začal surově bít ... Zavolali mé jméno. Vešel jsem do veliké půlkruhové dobře osvětlené místnosti. Uprostřed byl dlouhý oplechovaný stůl, po stranách stáli gestapáci v uniformách a civilové. Německý překladatel mi řekl, abych šel okolo stolu a pečlivě se díval. Hrůzou se mi zastavil dech. Na stole bylo sedm lidských hlav naražených na podstavcích. ,Znáš někoho?‘ zařval gestapák. Odpověděl jsem, že ne. Musel jsem kolem stolu pomalu zpět. Ukázali mi jednu z hlav, jestli mi něco nepřipomíná. Řekl jsem, že nikoho neznám. Jendova hlava byla třetí z pravé strany. Bezpečně jsem ho poznal. Znovu dotaz a moje záporná odpověď. Někdo na mě zařval: ,Abtreten!“ Většina vzdálených příbuzných byla po třech měsících z Malé pevnosti Terezín propuštěna. Čtrnáct Janových nejbližších bylo 24. října 1942 v Mauthausenu zastřeleno ranou do týla. Občané Dolních Vilémovic žili dlouho v napětí. Báli se, že jejich ves potká stejný osud jako Lidice a Ležáky. Vilémovický rodák Jan Kubiš svůj nebezpečný úkol splnil. Nejen své zemi tím prokázal neocenitelnou službu.
