„Lze směle tvrditi, že nikdy žádná skutečná panovnice nebyla pařížským lidem uvítána s větším nadšením než právě česká královna,“ psal na začátku března 1910 francouzský list Le Petit Republique. „Od návštěvy dánského krále nikdo v Paříži takové pozdvižení nepamatuje.“ Během pařížské slavnosti Mi-Carem byla z dvaceti královen krásy korunována jako nejpůvabnější osmnáctiletá RŮŽENA BROŽOVÁ. „Vive la reine Tcheque!“ provolával jí slávu několikatisícový dav Pařížanů.
„Růženo, koukej, tadyhle v Národní politice vyzývají mladé dívky od osmnácti do pětadvaceti let, aby se účastnily soutěže královny krásy v Paříži,“ upozornil svou dceru Karel Brož a nahlas četl: „Přihlášky s fotografií zašlete na adresu Oldřich Doležal, Lomnice nad Popelkou. „Ty máš přece tu pěknou podobenku z Hodonína. Představ si, viděla bys Paříž,“ zasnil se kočovný umělec. Růžena si až do pozdního věku přesně pamatovala, co dělala v okamžiku, kdy jejího otce zaujala výzva v novinách. Skládala do koše garderobu na večerní představení. Bez dlouhého rozmýšlení vložila svou fotografii do obálky, připsala k ní pár řádek a cestou na představení hodila dopis do schránky.
Za týden přišla z Lomnice nad Popelkou odpověď: „Vážená slečno, jste zvolena českou královnou krásy porotou složenou z našich předních umělců, akademických malířů Alfonse Muchy, K.V. Mutticha a dalších. Váš obrázek mezi třemi sty fotografiemi zvítězil.“ Oldřich Doležal jí vylíčil velikonoční slavnost Mi-Careme, během níž Paříží prochází alegorický průvod, jenž zdobí královny krásy z pařížských čtvrtí a jedna kráska z ciziny. Všechny dívky musejí mít zaměstnání a jejich pověst má být bez poskvrnky. Pan Doležal na závěr ujistil Růženu, že „navštíví pražskou radnici a vyjedná, aby Praha vybavila českou královnu krásy náležitým královským šatem.“ V tom se však přepočítal. Primátor Karel Groš odmítl akci sponzorovat. Nejprve se pana Doležala otázal, zda si dotyčný neráčil povšimnout, že Čechy náleží k monarchii a pak mu jemně naznačil, že kdyby Praha výpravu české královny krásy do Paříže finančně podpořila, mohly by to rakouské úřady vnímat jako provokaci.
Jak vypadá česká žena
Starší bratr Růženy, Karel, který v Praze studoval na Českém vysokém učení technickém, s údivem zjistil, že „Růža jede do Paříže, aby soutěžila s francouzskými královnami!“, když se fotografie jeho sestry znenadání objevila během přestávky na plátně ve varieté. Druhý den se šel pro jistotu zeptat básníka a překladatele Hanuše Jelínka, zda slavnost Mi-Careme pro jeho nevinnou sestru nepředstavuje riziko. Znalec Francie „ho ubezpečil ho o naprosté serióznosti tohoto pařížského podniku“ a nad účastí české dívky vyjádřil potěšení.
Bratři Doležalové se na vlastní oči odjeli přesvědčit, jestli je slečna Růžena Brožová ve skutečnosti stejně sličná jako na zaslaném snímku. Setkali se s ní na nádraží v Brně, kde na ně Růžena čekala v doprovodu svého otce. „Slečno, postavte se, požádali ji a shledali, že porota vybrala dobře. Starost jim však činilo, že sebehezčí dívka v průvodu královen nevynikne, když nebude náležitě oděna. Kočovná herečka, Růžena Brožová nejdřív zvažovala, že by královský šat vybrala ze své divadelní garderoby, pak ji však napadlo: „Co kdybych jela v národním kroji?“ Její kamarádka Bětuška Kočišová šila a vyšívala slovácké kroje.
Na volbu královny královen v pařížském Zimním paláci si 3. března 1910 Růžena oblékla kyjovský kroj. „Vůbec nedoufala, že by jako cizinka mohla mezi pařížskými kráskami zvítězit,“ říká její vnučka, Kateřina Bečková.
Českou královnu krásy i její družinu čekalo v Paříži královské přijetí. Francouzský tisk psal o „roztomilé brunetě svěží slovanské krásy a ztepilosti“. V Českých illustrovaných novinách se čtenáři dozvěděli, že „po celý týden byla slečna Brožová hotovou senzací … Pařížská hudba hrála českou národní hymnu. … Naši závistiví nepřátelé se pohrdlivě usmívají tomuto úspěchu, který ovšem nemá žádného diplomatického významu, ale budiž – alespoň jsme jednou světu ukázali, jak vypadá naše česká žena.“
Julie v Bělehradě
Úděl kočovných herců si rodiče Růženy vybrali dobrovolně. Z lásky k divadlu putovali od štace ke štaci odkázaní na vrtkavou přízeň místní honorace a publika. Osud jim byl naštěstí nakloněn. Jedny prázdniny tak například čtrnáctiletá Růžena strávila v rodině dcery Bedřicha Smetany v Lukové. O rok mladší skladatelova vnučka, Něla Hajdůšková, se s ní spřátelila po představení Malý Lord, kde Růžena vystupovala v hlavní roli. Manželka Smetany, Betty si nadanou dívku oblíbila natolik, že si přála, aby jí Růžena říkala „babičko“. Bratři Růženy vystudovali díky uměnímilovným mecenášům.
Růžena a její sestra Marie viděly svou budoucnost na jevišti. Pro divadlo se narodily. Půvabná Růžena ale od svých patnácti let čelila mnoha nabídkám k sňatku. Zámožní muži nepochybovali, že Růžena s vděčností přijme možnost stát se hospodyní na velkém statku, paní lékárníkovou či továrníkovou. Svobodomyslní rodiče však svou dceru k výhodnému sňatku nikdy nepřemlouvali, a to ani tehdy, když se zrovna divadelní společnosti dvakrát nedařilo, a jejich nejmladší syn měl úředně vystavené vysvědčení o chudobě, aby nemusel platit školné.
Po návratu z Paříže požádal Růženu o ruku Karel Ježek, syn majitele blanenských sléváren. Vzdělaný, čestný mladý muž nebyl partie k zahození, Růžena však ke svazku z rozumu nepřistoupila. Navíc právě z Brna dostala nabídku k hostování. Vzbudilo to v ní naději, že by kamenné scéně mohla získat trvalé angažmá. Divadlo ji však oslovilo především coby lákadlo pro diváky. V kritice Lidových novin „Česká královna“ na jevišti přímo stojí: Merkantilní činnost naší divadelní správy se pohostinskou hrou Růženy Brožové nepřepočítala. Větší i menší divadelní společnosti využívaly její popularity, zvaly ji na představení, královna krásy a nadaná herečka se trmácela od města k městu…
Starší bratr Karel, který v roce 1911 našel uplatnění v Srbsku, se na Vánoce 1912 Růženy zeptal, zda by nechtěla hledat umělecké štěstí v bělehradském Národním divadle. Smělý nápad Růženu zaujal, hned po novém roce se začala učit srbsky. Na konkurz si v březnu 1913 si připravila monology z Hypodamie a Princezny Pampelišky. O tři měsíce později už hrála Amálii v Schillerových Loupežnících. V následujících měsících se uvedla v sedmi velkých a několika menších rolích. Sedmého června 1914 sklidila potlesk za ztvárnění Shakespearovy Julie. Divadelní kritika v bělehradské Pravdě 11. června 1914 její výkon vyzdvihla: „Julie slečny Brožové je její nejlepší a nejkrásnější výkon v této sezóně. Výrazem gesty i mimikou byla opravdovou naivní a čistou Julií, jejíž konec je tak nešťastný. V posledních letech na naší scéně to byla nejlépe odehraná Julie.“ Růžena v polovině června odjela na divadelní prázdniny domů. Do Bělehradu už se nevrátila. Sarajevský atentát na následníka trůnu a první světová válka její divadelní kariéru v Srbsku zmařily.
Její bratři narukovali. Karel bojoval za Srbsko. Jaroslav přežil v první linii sedm měsíců a vojenskou dráhu už neopustil. (Bojoval i za druhé světové války, kdy se balkánskou cestou dostal do Francie a Velké Británie a v roce 1944 odešel přes Střední Asii k československých jednotkám na východní frontě.) Nejmladšímu Antonínovi zachránilo život setkání s velitelem náhradního praporu 28.pěšího pluku v Brucku nad Murou, Antonínem Opravilem. Antonín Brož ve svém veliteli poznal studenta filologie, který před několika lety získal srdce Růženy. Žárlil však tehdy na divadlo – a postavil Růženu před těžkou volbu: jeviště, nebo on.
Svého budoucího švagra Antonín Opravil do boje neposlal, požádal ho o adresu Růženy. Čilá korespondence vyústila 15. října 1918 ve vojenskou svatbu. Růžena zůstala v domácnosti, divadla se ale docela nevzdala. Zdramatizovala několik pohádek a o prázdninách hrála s ochotníky. Filolog Antonín Opravil povýšil na plukovníka a mýtil germanismy z úředního jazyka. Vojenský slovník obohatil například o výrazy: samopal, vrtulník, výsadek, letka, či povely vpravo hleď, nebo pochodem v chod. Jediná dcera Růženy a Antonína Opravilových v šestnácti opustila gymnázium a přešla na konzervatoř. Divadelní geny zvítězily.
