Brzy ráno 12. března 1983 zajaly v městě Alto Catumbela angolské jednotky UNITA šestašedesát československých občanů. Třináct set kilometrů dlouhý pochod, který je čekal, byl peklem, na které nezapomněli dodnes.
V roce 1983 byla Angola už osm let rozdělena občanskou válkou. Po vyhlášení nezávislosti ovládlo sever bývalé portugalské kolonie komunistické Hnutí za osvobození Angoly podporované Sovětským svazem a kubánskými vojenskými jednotkami. Jih země pak kontrolovaly jednotky hnutí Svazu za nezávislost Angoly (UNITA), kterým poskytovala pomoc Jižní Afrika a USA. Aktivní zapojení velmocí na obou stranách železné opony nebylo bezdůvodné. V sázce byla druhá největší ropná pole v subsaharské Africe, zavedené námořní přístavy a hlavně jedny z nejbohatších diamantových dolů na planetě. Materiální a odbornou pomoc do Angoly posílalo i Československo. Jedním z měst, kam směřovala, bylo Alto Catumbela.
Vyhnaní z ráje
Alto Catumbela leží na náhorní plošině asi 200 kilometrů od pobřeží Atlantiku. Portugalští kolonisté zde postavili továrnu na zpracování eukalyptového dřeva a celulózy, kterou po jejich odchodu pomáhala spravovat československá Polytechna. Odletět pracovat do Afriky se může zdát jako náročný úkol, pro tehdejší pracovníky mezinárodní socialistické pomoci to ale byla výhra v loterii. Směli i s rodinami vyjet za hranice zadrátovaného Československa, pobírali nadstandardní plat, v Alto Catumbela žili v pohodlných bungalovech centrální čtvrti, volný čas trávili u bazénu nebo na výletech. Místní obyvatelé si jich považovali. Ne snad kvůli socialistické soudržnosti, ale kvůli tomu, že ve městě díky expatům fungovala škola, lékařská ordinace a nadstandardně zásobované obchody. Status důležitých cizinců z nich ale zároveň udělal cennou kořist pro partyzány z hnutí UNITA, kteří 12. března 1983 v půl šesté ráno na město zaútočili kulomety a granátomety.
Když Česká televize v roce 2005 vypátrala bývalého velitele partyzánského oddílu, tvrdil reportérům, že o zahraničních pracovnících neměl tušení. Šlo prý o běžnou vojenskou akci zaměřenou na strategické město. Množství bělochů vojáky údajně překvapilo a jejich prvním impulsem bylo nepohodlné svědky zabít. Dnes je těžké posuzovat jejich pravé záměry, v každém případě k masakru nedošlo. Namísto toho partyzáni zmatené a rozespalé Evropany odvedli do lesa za městem a oznámili jim, že je odvedou na svou základnu. Ta ale ležela ve městě Jamba na jihovýchodním cípu země u hranic se Zambií a Botswanou. Zajaté Čechoslováky tedy čekal pochod dlouhý 1300 kilometrů vnitrozemím plným hor, neprostupného pralesa, divokých řek a bažin zamořených hmyzem a jedovatými hady.
Napříč džunglí v jarmilkách
Říct, že výprava nebyla na brutální pochod připravena, by bylo hrubé zjednodušení situace. Mezi 66 unesenými pracovníky bylo 28 mužů, 17 žen a 21 malých dětí. Na sobě měli pouze oblečení, ve kterém je únosci vytáhli z postele. V řadě případů to znamenalo tílko, tepláky na gumičku v pase, na nohou měli spartakiádní cvičky „jarmily“ nebo dřevěné sandály. Výprava putovala za neustálého deště ve dne i v noci, aby partyzáni unikli pátracím jednotkám angolské armády. K jídlu dostávali zajatci pro Evropany těžko poživatelnou kukuřičnou kaši, k pití byla nevyčištěná voda, ze které většina onemocněla těžkými průjmy. Dětem se po několika dnech nafukovala břicha, dospělí ztráceli i desítky kilogramů tělesné váhy, strhané puchýře a krvácející chodidla hrozila otravou krve. V březnu navíc šplhají teploty v Angole ke 40 °C a panuje zde skoro stoprocentní vlhkost. Po čtyřech desítkách dní na cestě proto nebyli mnozí z unesených schopni pokračovat a vojáci je museli přenášet přes těžký terén na primitivních nosítkách. Slovák Jaroslav Navrátil z nich spadl a do hodiny na krvácení do mozku zemřel. Ve skupině propukaly hádky o jídlo a vodu, silnější jedinci se snažili podpořit ty, kteří propadali beznaději a odmítali jít dál.
Utrpení se poněkud zmírnilo poté, co karavana dorazila na jih země, který měla UNITA pod kontrolou. Tempo pochodu zvolnilo, hornatý terén se změnil v rovinatou polopoušť a povstalci dokonce dokázali z letadla shodit balík zásob a oblečení. Po více než 1300 kilometrech pochodu si mohli zbídačení rukojmí obout boty a sníst aspoň trochu stravitelnou potravu. Od cíle je ale pořád dělily stovky kilometrů, které měli absolvovat na korbách náklaďáků. Silnice zde neexistovaly, řidiči hnali rozmlácená auta cestou necestou, kvůli utajení opět v noci a bez světel. Koncem dubna konečně dorázili zajatci do cíle. Vítal je osobně sám velitel UNITA Jonas Savini, dostali najíst a napít, ale jejich drama ještě zdaleka nekonskončilo.
Spojte sa aj s čertom
Vyjednávání o propuštění dostal v Praze na starosti slovenský diplomat Eduard Kukan, který na ministerstvu zahraničí vedl odbor subsaharské Afriky. V rozhovorech vzpomíná, že prezident Husák hned zpočátku zavelel: „Spojte sa aj s čertom, len ich priveďte domov.“ Na rozlousknutí diplomatického rébusu byl ale i čert krátký. UNITA totiž požadovala, aby s ní Československo o propuštění oficiálně jednalo a tím pádem ji uznalo jako legitimní angolskou politickou entitu. Naše vláda ale hnutí považovala v souladu se sovětskou doktrínou za teroristickou organizaci, a jednání proto zpočátku vázla. Zajatci se opět octli v nejistotě. Pokud by jednání definitivně zkrachovalo, měly by jejich životy pro UNITA nějakou cenu?
První malý krok k lepšímu nevzešel z úsilí komunistických diplomatů, ale z nátlaku světové veřejnosti. Do jednání se zapojila řada osobností, například bývalý český politik Jiří Pelikán žijící v exilu v Itálii nebo belgický novinář Jean Wolf, který měl ve velení UNITA kontakty. Největší vliv ale prokázala angolská mise Červeného kříže. Pod její taktovkou odlétá z Angoly 30. června 1983 první skupina rukojmích. Kromě všech žen a dětí je v ní sedm mužů ve vážném zdravotním stavu. Zbývající dvacítce Čechoslováků se naopak přitíží. Jednání se vlečou, ve vzduchu visí hrozba vojenské akce vedené kubánskými jednotkami. UNITA se obává, aby se zajatci nepokusili o útěk, a aby jim znemožnili vzájemnou komunikaci, drží je zavřené na samotkách.
Dohoda nad Plzní U Sojků
Husákova vláda nakonec požadavkům únosců ustoupila. Do Prahy přiletěla tříčlenná delegace hnutí UNITAS, Eduard Kukan vzal Angolany do letenské restaurace U Sojků na Plzeň a o vzájemném jednání vyšel oficiální článek v Rudém právu. Tím Československo de facto uznalo politickou existenci UNITA a propuštění zbývajících zajatců už nic nestálo v cestě. Na základnu v Jambě pro ně letí náměstek ministra zahraničí Stanislav Svoboda, který dříve v Angole působil jako velvyslanec. Jonasovi Savimbimu slibuje, že Československo přeruší dodávky zbraní vládním jednotkám. Více než rok a čtvrt po únosu jsou zajatci propuštěni a odlétají přes Kongo domů. Na Ruzyni dosedl vládní speciál 23. června 1984.
Utrpení trvající 427 dní pro Čechoslováky skončilo. Občanská válka v Angole ale zuřila dalších 19 let a skončila až v roce 2002, několik měsíců poté, co Jonas Savimbi padl v přestřelce s vládními jednotkami. Údaje o počtu obětí se pohybují od 600 000 do 1,5 milionu. Kdysi jedna z nejbohatších afrických zemí se potýká s hladem, epidemiemi cholery a rozvrácenou ekonomikou dodnes. Z celulózky v Alto Catumbele, odkud pochod československých zajatců vyrazil, zbyly jen ruiny.
