Původně učitel a později novinář Benito Mussolini se narodil 29. července 1883 v severoitalském Predappiu. Po otci byl socialista, ateista a od dětstvím se u něj projevovaly agresivní sklony. V politice se začal angažovat jako člen socialistické strany, ze které byl ale počátkem první světové války vyhozen. V té době také sepsal pojednání Jan Hus, muž pravdy. Za kladný postoj k husitství a propagování vzniku legií a samotného československého státu byl Mussolinimu v roce 1926 udělen v Československu Řád Bílého lva.
Zdatný řečník, který tíhnul k teatrálnosti, založil v roce 1919 fašistickou organizaci Fasci di Combattimento (Bojové svazky). Ta se o dva roky později přeměnila v Národní fašistickou stranu a na podzim 1922 zorganizovala pochod na Řím, kdy si Mussolini pomocí polovojenských fašistických oddílů v černých košilích vynutil své jmenování předsedou vlády.
A Italové jeho autoritu vítali, byli unaveni neustále se opakujícími stávkami a prohlubující se ekonomickou krizí. „Capo del governo e duce del fascismo“, tedy šéf vlády a vůdce fašismu – jak si nechal říkat, se zdál být tím pravým, kdo vyvede zemi z chaosu. A vše nasvědčovalo tomu, že se o spokojenost „svého lidu“ skutečně zasadí: zlepšil podmínky dělníků a zahájil ambiciózní program veřejných prací. V průběhu 20. let ale taky zavedl cenzuru tisku, zakázal všechny ostatní politické strany a záhy začal uplatňovat expanzivní zahraniční politiku. V roce 1935 napadl Etiopii, v roce 1939 obsadil Albánii a následující rok se po boku nacistického Německem zapojil do druhé světové války.
Jak se ale brzy ukáže, ukousne si příliš velké sousto. Itálie zaznamenává jednu porážku za druhou, desetitisíce vojáků v bojích umírají a Mussoliniho obraz slavného dobyvatele se postupně začíná drolit. Vůdce ztrácí důvěru mezi lidmi a pak už i mezi svými nejbližšími… Nejen o tom, jaké byly jeho poslední dny po boku 33leté milenky, ale celý jeho život vypráví další epizoda ze série Životy slavných v úvodu článku.
