Posměšně mu říkali „Millimetternich“ a vlastně se nebylo ani čemu divit. Meziválečný rakouský kancléř Engelbert Dollfuss totiž měřil jen 151 centimetrů, ale o to více měl rád moc. Stejně jako slavný rakouský diplomat z 19. století a architekt Vídeňského kongresu Klemens von Metternich. Dollfuss sice svoji vládu považoval za poslání, nicméně ho to nijak neomezovalo v tom, aby aktivně demontoval parlamentní demokracii v zemi a vládl takřka s neomezenou mocí. Dějiny si ho však pamatují v jiné souvislosti – jako prvního státníka, který padl v boji proti nacismu. V červenci 1934 byl totiž zavražděn rakouskými nacisty při prvním pokusu o připojení alpské republiky k Třetí říši. Od narození Dollfusse dnes uplynulo rovných 130 let.
Engelbert Dollfuss se narodil 4. října 1892 v dolnorakouském Texingu do rolnické rodiny. Po absolvování gymnázia odešel na studia práv do Vídně. Po vypuknutí první světové války mladý Dollfuss přes tři roky bojoval jako dobrovolník na italské frontě v Tyrolsku. Po válce dokončil právnická studia na Vídeňské univerzitě. Po celý rok 1921 pobýval na stáži v Berlíně a po návratu do Vídně byl 10. června 1923 promován doktorem. Na Dollfussovo politické směřování měly během studií značný vliv přednášky Othmara Spanna, protože mu poprvé zprostředkovaly univerzalistické učení o stavovském uspořádání. V době berlínských studií státovědy, práva a národohospodářství se pro změnu zabýval uspořádáním zemědělské produkce. Nicméně byl členem studentských spolků, které otevřeně proklamovaly nutnost spojení Německa s Rakouskem, a Dollfuss tyto myšlenky přijal za své.
Své znalosti pak uplatňoval i v politice. Po válce pracoval jako sekretář rolnické asociace na ministerstvu zemědělství. V roce 1927 se stal ředitelem zemědělské obchodní komory pro Dolní Rakousko a v roce 1930 byl jako člen konzervativní Křesťanské sociální strany jmenován prezidentem rakouských federálních železnic. Rok nato byl jmenován ministrem zemědělství a lesů. Jako hluboce věřící katolík a konzervativec vycházel z přesvědčení, že Rakousko může být vyvedeno z hospodářské a politické krize pouze zavedením stavovského státu. Takto uspořádaný stát měl postavit hráz nacismu, komunismu, a dokonce i sociální demokracii.
Vrcholu své moci Dollfuss dosáhl 20. května 1932, kdy byl jmenován rakouským kancléřem a zároveň se stal i ministrem zahraničních věcí. Do úřadu nastoupil v době dozvuků velké hospodářské krize, jejímž dopadem byla mimo jiné i vysoká inflace. S tou chtěl bojovat velice razantně, nicméně jeho opatření byla velmi nepopulární, a proto Dollfuss počátkem března 1933 přesvědčil prezidenta Wilhelma Miklase, aby mu na základě zmocňovacího zákona z roku 1917 umožnil vládnout prostřednictvím dekretů. Takto nabytou moc pak Dollfuss využil k budování státu podle vzoru italských fašistů. Také vyřadil z činnosti ústavní soud a udržoval si dohled nad tiskem. Dále následoval zákaz veřejných shromáždění a také zákaz komunistické strany i sociálnědemokratického Schutzbundu.
Pozoruhodné však bylo, že i po svém nástupu do kancléřského úřadu byl Dollfuss stále zastáncem připojení (tzv. Anšlusu) Rakouska k Německu a zdůrazňoval význam společných prvků, které obě země sdílely. Až pod tlakem nacistických teroristických útoků na vládu i na svou osobu začal vyzdvihovat myšlenku svébytného Rakouska. I přes tuto konfrontaci byl však pro Dollfusse německý charakter Rakouska samozřejmý a veřejně se k němu hlásil.
Nicméně svůj politický vzor viděl na Apeninském poloostrově v osobě fašistického diktátora Benita Mussoliniho. Ostatně samotný duce považoval Rakousko za svoji sféru vlivu a dával to najevo. Dollfuss proto přitlačil na pilu a zvolil represivní postup rakouských úřadů vůči domácím nacistům, čímž zase dráždil jejich německé soukmenovce. Ti proto začali uplatňovat odvetná opatření, jakým byl například bojkot rakouského zboží. Zároveň se rozhodli podpořit snahu svých rakouských kolegů o Dollfussovo svržení.
V červenci se proto rakouští nacisté podporovaní Berlínem rozhodli pro akci. Pokus o státní převrat vypukl ráno 25. července 1934 a měl dramatický průběh. Uprostřed zasedání Ministerské rady informoval vicekanléř a ministr vnitra Emil Fey Dollfusse o hrozícím nebezpečí. Bylo to jen několik desítek minut před tím, než SS-Standarte 89 v nákladních autech vyrazila z tělocvičny německého klubu v Siebensterngasse na cestu ke kancléřství.
Dollfussova reakce byla rychlá. Poradu ukončil a ministry poslal do jejich úřadů. Rovněž dal alarmovat vídeňskou posádku. Na místě zůstal z vedení jen on a Fey. 144 příslušníků jednotky SS odzbrojilo stráže u vrat kancléřství a vběhlo krátce před 13. hodinou do budovy. Otto Planetta, který vedl jednu skupinu rebelů, kancléře dostihl a dvakrát ho střelil do krku. Engelbert Dollfuss krvácel. Pučisté umírajícímu odepřeli lékařskou pomoc i kněze. Skonal o tři hodiny později. Zatímco kancléř Dollfuss bojoval o život, byli rebelové v kancléřství obklíčeni. Rovněž nacistická povstání, která vypukla ve spolkových zemích, byla poražena armádou za pomoci polovojenských jednotek Heimwehru a tisíců dobrovolníků. Žádné lidové povstání ve prospěch NSDAP se nekonalo. Nebyl zaznamenán ani případ, že by část rakouských vojáků přeběhla k pučistům.
Naprázdno vyšel také pokus zatknout prezidenta Miklase. Hlava státu byla totiž zrovna na dovolené. Dalším problémem bylo, že nový kancléř, kterým měl být Anton Rintelen, nebyl k sehnání. Povstalci rozhlasem sice stále dokola vysílali zprávu, že Rintelen se ujal funkce, jenže ve skutečnosti tento bývalý štýrský hejtman do obsazeného kancléřství vůbec nedorazil. V podvečer už bylo jasné, že převrat se nepodařil. Jeho organizátoři začali vyjednávat o možnosti volného odchodu do Německa. Když však vyšli z kancléřství, byli zatčeni a třináct z nich posléze skončilo na šibenici a zbytek za mřížemi. Klíčové též bylo, že se na stranu Rakouska postavila Itálie.
Engelbert Dollfuss po svém zavraždění získal punc mučedníka. Přesto kurz, který svojí autoritativní vládou započal, nešlo zastavit. Jeho nástupce Kurt von Schuschnigg sice převzal protinacistický odkaz svého předchůdce, od roku 1936 se však dal na cestu ústupků. Nejdůležitějším důvodem tohoto obratu byla změna v německo-italských vztazích v důsledku agrese Itálie do Habeše a dalšího sbližování obou diktátorů. Rakousko tak ztratilo svého patrona a vše vyvrcholilo 12. března 1938, kdy byl druhý pokus o Anšlus již úspěšný a Rakousko se jako Ostmark stalo součástí Třetí říše.
