Členské státy Balkánského svazu, vzniklého na základě tajné dohody mezi Bulharskem a Srbskem z 13. března 1912, podporované Ruskem a předpokládající rozdělení turecké Makedonie, a jehož členy se do podzimu téhož roku stalo i Řecko a Černá Hora, využily oslabení „nemocného muže na Bosporu“ válkou s Itálií a čistkami proti mladoturkům v důstojnickém sboru a rozhodly se řešit dlouhodobé rozpory s odvěkým nepřítelem silou zbraní. Jako první vyhlásila válku Turecku 8. října 1912 Černá Hora, k níž se během deseti dnů připojily ostatní státy aliance.
Evropa strnula v němém úžasu. Za pouhých sedm měsíců, tři týdny a jeden den armády nově vzniklých států zvítězily nad kdysi mocnou osmanskou říší a zredukovaly její državy v Evropě na úzký pás území kolem Istanbulu. Všechny členy nově vzniklé aliance vysoce motivovala staletá nenávist k jejich utlačovatelům – Turkům. Heslo Balkánského svazu znělo: „Balkán balkánským národům.“
Letecká velmoc Bulharsko
Z členských zemí Balkánského svazu mělo nejlepší armádu Bulharsko. Své kvality prokázala během srbsko-bulharské války, když 17. listopadu 1885 obrátila po třídenní bitvě u Slivnice na ústup svého nynějšího spojence. Tento ústup se po další bitvě u Pirotu 27. listopadu změnil na útěk. Bukurešťská mírová smlouva z 3. března 1886 restaurovala předválečný stav na základě jediného článku: „Mezi Bulharskem a Srbskem je obnoven mír.“
Podle kapitána bulharského generálního štábu Bendereva padlo v této válce 746 Srbů a 771 Bulharů. Zákon z roku 1897, doplněný v letech 1903 a 1908, zavedl v Bulharsku všeobecnou brannou povinnost od 20 do 46 let. Aktivní služba trvala u pěchoty dva roky, u ostatních druhů zbraní tři. V případě války bylo možno povolávat i sedmnáctileté mladíky. Muslimové měli povoleno vykoupit se z vojenské povinnosti. Mírový stav armády čítal počátkem roku 1912 devět divizí.
V září 1912 napsal orgán bulharských sociálních demokratů Rabotničeski Vjestnik: „Rychlý vzrůst bulharské armády umožnila nejen politika cara Ferdinanda, ale i všemožná pomoc, oddanost a poslušnost bulharské buržoazie. Ta má hlavní zájem na posílení armády. Stali jsme se nejmilitarističtějším státem světa. To napsal již před dvěma lety jeden bulharský generál. Roku 1887 jsme měli 919 důstojníků, 75 vojenských úředníků a 24 355 vojáků, po 25 letech máme 2516 důstojníků, 427 úředníků a 57 958 vojáků. Militarismus nás již stál přímých vydání 1,25 miliardy leva (franků). Bulharský militarismus je dnes nejpevnější oporou dynastických a monarchistických tužeb cara Ferdinanda.“ V námořnictvu sloužilo jen 1400 mužů a výzbroj tvořily hlavně torpédové čluny. Koncem roku 1912 disponovala bulharská armáda 29 letouny, což ji stavělo na neuvěřitelné čtvrté místo ve světě po francouzské (259), ruské (99) a německé (46). Pro srovnání: Italská armáda tehdy měla 22 letadel, japonská deset a americká tři!
Černohorci, Řekové a Srbové
Vojenské zřízení Černé Hory připomínalo švýcarský miliční systém. Kromě muslimů a mrzáků byl vojenský výcvik povinný pro všechny muže, cvičení ve střelbě probíhalo již od třinácti let každou neděli mimo boží hody. Každý Černohorec byl povinen vykonat prezenční službu mezi sedmnácti a dvaceti lety. Trvala čtyři měsíce. Po jejím absolvování se vrátil domů s veškerou výstrojí. Aktivním vojákem byl každý od 17 do 55 let a poté mohl sloužit až do 62 let jako dobrovolník. Vedle milice měla Černá Hora pouze několik set příslušníků stálého vojska. Armáda se dělila na čtyři divize a ve válce se výborně osvědčila.
Řecké vojsko, zorganizované francouzskými generály, zaostávalo za armádami ostatních států Balkánského svazu. V paměti zůstávaly nedávné vzpoury, osnované plukovníkem Zorbasem, i prohraná válka s Tureckem z roku 1897, kdy sice ztratilo pouze 1,05 % z 66 500 nasazených mužů (700 padlých) proti 1300 Turků, muselo však zaplatit vítězi čtyři milióny tureckých liber kontribuce a učinit územní ústupky. Zákon z roku 1911 zavedl vojenskou povinnost od 19 do 54 let. Služba v řadovém vojsku trvala dva roky, pro univerzitní studenty rok. Mírový stav armády činil 1900 důstojníků a 30 000 mužů. Válečné loďstvo mělo 57 lodí se 170 děly a 4911 muži a převyšovalo proti němu stojící tureckou flotilu.
V Srbsku existovala podle branného zákona z roku 1901 všeobecná branná povinnost od 21 do 46 let. Aktivní služba trvala dva roky, u pěchoty ve skutečnosti jen půldruhého roku. Z úsporných důvodů se ovšem srbské vojenské zřízení blížilo miličnímu. Mírový stav činil pět divizí pěchoty a jednu divizi jezdeckou. Roku 1911 dosahoval mírový stav armády 2033 důstojníků, 4338 poddůstojníků a 22 559 vojínů. Dokonce i Němci nepřátelsky smýšlející o Srbech oceňovali vynikající fyzickou zdatnost srbského vojáka, jeho skromnost a odolnost. V srbské armádě se navíc nevyskytovala odtažitost mezi důstojnickým sborem a mužstvem, tak patrná jinde.
Turecká apatie
Turecká armáda představovala pouhý stín někdejší velmoci, jež v 15. až 17. století naháněla hrůzu křesťanské Evropě. Rozvrat vypukl zvláště v letech 1908 až 1909, kdy armáda sesadila tyranského sultána Abdülhamida II. a ke slovu přišli mladoturci. Zákon z let 1909–1910 zavedl všeobecnou brannou povinnost od 20 do 39 let, vztahující se i na křesťany. Vojíni se sice po tříměsíční službě mohli vykoupit padesáti tureckými librami a přejít do zálohy, jenže tento obnos pro většinu chudých vojáků představoval nedosažitelnou částku. Metlou byla všudypřítomná korupce. Hodnotu ozbrojených sil degradovala nízká úroveň vzdělání, neschopnost řadových vojáků zvládnout techniku, jakož i apatie. Prostí rekruti o svých protivnících nevěděli zhola nic, a tudíž na rozdíl od Balkánců naplněných touhou pomstít křivdy minulosti postrádali tolik potřebnou motivaci. Mírový stav armády činil na papíře 19 000 důstojníků a 282 000 příslušníků mužstva, fakticky ovšem stěží 220 000 vojáků. V prohrané tripoliské válce s Itálií (29. září 1911–15. října 1912; skončila týden poté, co Černá Hora vyhlásila Turecku válku) ztratilo Turecko včetně berberských spojenců v Libyi 14 800 mrtvých, kdežto Itálie podle Askewa 1432 padlých a zemřelých na zranění a 1948 vojáků podlehlo nemocem. Tento poměr ztrát vypovídal o úrovni tureckých ozbrojených sil jasně.
Průběh bojů
Již na začátku tažení utrpěli Turci porážky u Kirk Kilissé (22. října), Kumanova (24.–26. října), Lüle Burgasu (28. října–3. listopadu) a u Monastiru (16.–18. listopadu). Lüle Burgas se zapsal do análů jako nejkrvavější střetnutí první balkánské války. Bulhaři přišli o 18 136 vojáků z 80 000 nasazených a Turci o 28 000 včetně tří tisíc zajatců ze sto dvaceti tisíc. Na evropské pevnině jim tak zůstávaly už jen obležené pevnosti Drinopol (Edirne), Skadar a Janina. Turci se stáhli na Čataldžskou linii, poslední obranné pásmo před Istanbulem. Bulharský útok na ni, podniknutý 17. až 18. listopadu, však neuspěl. Ze 118 000 vojáků nasazených proti 107 000 Turků Bulhaři ztratili 15 880.
Drinopol se bránil Bulharům a Srbům plných pět měsíců – od 28. října 1912 do 26. března 1913 –, a pokud jde o množství obětí, řadilo se jeho obléhání do té doby mezi nejtěžší v moderní historii, hned vedle Sevastopolu, Met, Štrasburku, Paříže a Port Arthuru. Počet mrtvých na obou stranách ze všech příčin kolísá mezi čtyřiceti až šedesáti tisíci vojáky a civilisty!
Zatímco Bulharsko, Černá Hora a Srbsko uzavřely 3. prosince 1912 s Tureckem příměří, Řekové v boji pokračovali. Když se však převratem v Istanbulu dostali k moci mladoturci, příměří vypověděli, a Balkánský svaz tedy 3. února 1913 obnovil nepřátelství. Čtyřiadvacátého dubna Černohorci za cenu 8000 vojáků, což představovalo dvojnásobek tureckých ztrát, konečně obsadili Skadar, který však museli na nátlak velmocí vyklidit a předat pod mezinárodní kontrolu. Lépe dopadli Řekové. Když se 6. března 1913 zmocnili Janiny, získali 33 000 zajatců. Armády Balkánského svazu prokázaly nesporné kvality, kdežto Turecku zvonil umíráček.
Mír, jenž nikoho neuspokojil
Londýnská mírová smlouva z 30. května 1913, zprostředkovaná velmocemi, sice připravila Turecko o jeho evropské území, nicméně se zároveň provalily hluboké rozpory mezi vítěznými Balkánci. Černou Horu popudilo vytvoření samostatného Albánského knížectví, jež zahrnovalo jimi tak těžce dobytý Skadar. Bulharsku, ačkoli získalo značné území v Makedonii, zase vadilo, že Řecko dostalo Soluň. Srbsko rozlítilo, že kvůli vytvoření Albánie nedostalo přístup k Jaderskému moři. Rumunsko požadovalo kompenzace, přestože se první balkánské války vůbec nezúčastnilo.
Všeobecnému nadšení z vítězství balkánských zemí, vnímaného zejména jako triumf Slovanstva, podlehla i značná část české veřejnosti.
Prvního června 1913 Řecko a Srbsko uzavřely spojenectví předpokládající nové dělení bulharské Makedonie. Snaha Ruska, tradičního ochránce jižních Slovanů, o zprostředkování v doutnajícím sporu mezi oběma vítěznými mocnostmi ztroskotala na bulharské neústupnosti. Rakousko-Uhersko, letitý nepřítel Srbska, rovněž hřálo své želízko v ohni. Nový konflikt nazrával a nedal na sebe dlouho čekat. Ne náhodou zůstává Balkán dodnes oním pověstným sudem se střelným prachem na „měkkém podbřišku Evropy“.
Příčiny tureckého zhroucení
Italský historik Guglielmo Ferrero ve své knize O militarismu určil základní příčiny úpadku osmanské říše: „1. progresívní sterilizace půdy, 2. rozvrat byrokracie, 3. perzekuční zuřivost, která určuje vnitřní politiku, 4. sociální rozvrat, způsobený lichvářstvím.
Turci jakožto rasa vládnoucí měli ve svých rukou administrativu a vojsko. Zde byla jejich doména. Jako ve všech militaristických státech byly i zde hlavním rysem mravní anarchie, honba za požitky, nedostatek sociální morálky. Administrativa, vojsko a sultánský dvůr pohltily strašlivé spousty peněz. Abdülaziz (turecký sultán v letech 1861–1876; pozn. J. Š.) měl 1200 odalisek, 800 kuchařů a 6000 služebníků. Stavěny nákladné paláce. Do Cařihradu stékaly proudy zlata, a kraje hladověly. Z půdy se jen bralo. Zacházeno s ní macešsky. Malá Asie, kdysi ráj a obilnice, je dnes poloviční pustinou. Turek uchvátil zemi, chápal se zbraně, dral se do úřadů, šířil státní náboženství. Korán shrnuje současně občanské a trestní právo. Křesťan se stal obchodníkem, krčmářem. Mezitím co turecký rolník byl proletarizován daňovými systémy, jemu se vedlo poměrně lépe. Křesťan nabyl jako čilejší živel obchodní brzy převahy, ale politickou moc měl Turek. Čím více byl rolnický stav decimován, tím více se hleděl Turek uplatnit v úřadě a v armádě. Brzy bylo úředníků tolik, že všechny státní zdroje na ně nestačily. Turek, zvyklý panovat, lenošit a utrácet, se stal buď žebrákem, nebo banditou. Zadlužil se u křesťanů. Arméni půjčovali ochotně – na vysoké úroky. Národ bývalých vítězů se zotročil a páchal na sobě pozvolna sebevraždu. Státní pokladna vyplácela služné jen vysokým úředníkům a důstojníkům. Co činit? Nižší úředníci a důstojníci prodávali poukázky na příští služné arménským ,sarafům‘ (obchodníkům, penězoměncům) hluboko pod cenu. Arméni byli opět ve styku s ministerstvy. A vysocí funkcionáři úmyslně oddalovali výplatu služného, protože čím více bída nižších úředníků a důstojníků rostla, zisky arménských lichvářů se množily a z těchto zisků připadl tučný ,bakšiš‘ na vysoké ministerské a vládní funkcionáře. Armén šetřil, Turek rozhazoval: a mezi oběma vznikl souboj, zbraní byla lichva. Lze se divit, že v křesťanském Arménu, v křesťanovi vůbec spatřoval Turek příčinu svého neštěstí, své bídy?“
