Poválečné období v Československu plnila nejrůznější individua krvavámi zvěrstvy. Německá kapitulace dala prostor pro rozvoj kriminálních živlů, kteří bez ohledu na následky dostali takřka neomezenou moc v Revolučních gardách. Místo zajišťování bezpečnosti a pořádku v pohraničí často samo stáli za zločiny od krádeží až po chladnokrevné vraždy.
Chaos, který nastal po konci druhé světové války, si dnes umíme jen těžko představit. Do země se vraceli Čechoslováci z koncentračních i pracovních táborů, lidé z nuceného nasazení, přes naše území se přesouvaly tisíce lidí do svých domovů, které předtím často narychlo opouštěli. A samozřejmě nechyběli ani nacisté, kteří se snažili prchnout před spravedlností. Revoluční gardy měly zejména v pohraničí nastolit pořádek a ohlídat právo a bezpečnost. Své úkoly ale chápali úplně jinak.
Ozbrojené jednotky Revolučních gard byly plné dobrovolníků z řad partyzánů, povstalců, ale i kriminálníků, kterým se naskytla jedinečná příležitost - a to si vybít své násilnické choutky. A celá řada z nich tak skutečně činila. V pohraničí tak rabovali, kradli, znásilňovali, brutálně týrali a vraždili.
Mezi jejich obětmi byli zejména Němci, které popravovali na místě bez jakéhokoliv soudu. Před zdí jednou ranou do hlavy. Mezi postiženými byli pochopitelně i němečtí antifašisté - ti ze země před pomstou Čechoslováků prchali po tisících. Nechvalná pověst gardistů dokonce mnoho „spojenců nacismu“ přivedla až k sebevraždě - smrt byla lepší, než mučení, kterému své oběti vystavovali.
Některé jednotky musela pak v létě rozpustit armáda, ještě v srpnu dostala SNB příkaz k odzbrojení všech gardistů, kteří se v předchozích týdnech nevrátili k běžnému životu. Mnoho z nich pak časem našlo zaměstnání právě u SNB - celá řada z nich byli právě ti chladnokrevní násilníci.
