Já su tak šťastné! Nezničitelný Venclovský překonáním kanálu La Manche dokázal, že zázraky se dějí
Jako první našinec přeplaval František Venclovský mořský kanál La Manche. Z francouzského pobřeží u Calais vyrazil o půlnoci 29. července 1971 a pláže u anglického Doveru se dotkl 30. července 1971 v 16 hodin. Trasu 56 kilometrů ve vodě s teplotou od 13 do 16 stupňů Celsia zdolal za 15 hodin a 26 minut, načež výrokem „Já su tak šťastné!“ vstoupil do českých sportovních dějin.
František Venclovský se narodil 25. dubna 1932 v Lipníku nad Bečvou, kde prožil své dětství. Soustružnického učně zajímaly sporty – zápas, vzpírání a box. V době základní vojenské služby boxoval za klub Křídla vlasti, byl přeborníkem Olomouckého kraje a snil o účasti na olympijských hrách. „Trenéři mě chválí, zůstanu v armádě. Jako voják z povolání můžu mít cestu na olympiádu snazší,“ vysvětloval tehdy rodičům. Fyzickou kondici si vylepšoval i při služebním tělocviku.
Psal se rok 1957, kdy se při skoku přes koně nadél odrazil příliš, načež dopadl na parkety, do mezery mezi žíněnkami. „Po rupnutí za krkem mi tělem projela ostrá bolest. Už v sanitce jsem slyšel, že mám frakturu krční páteře a čeká mě sádrové lůžko. Ochrnula mi horní půlka a v pětadvaceti jsem se s vidinou účasti na olympiádě rozloučil,“ vzpomínal Venclovský. Uplynulo však půl roku, když mu náhle zabrněly prsty na rukou, v nichž neměl cit. „Doktoři začali mluvit o tom, že budu chodit, a já přestal myslet na invalidní vozík. Co mě trápilo, byly atrofované svaly. Protože ‚odešly‘, vážil jsem o dvacet kilo méně. Kdekdo radil, že je probudím činkami. Poslechl jsem, cvičil a kilogramy se vrátily. Při výšce sto osmdesát byla moje váha opět kolem osmdesátky.“
Osolená voda
Rok byl v pracovní neschopnosti. Po návratu k vojenskému útvaru mu lékaři ale prvoligové boxování nekompromisně zamítli: „Chceš-li sportovat, dej se na plavání, páteři to prospěje!“ Poslechl, pohyb ve vodě mu svědčil a pak si přečetl v novinách, že přeplavat v jednom kuse průliv v moři mezi Francií a Anglií, kanál La Manche, je obrovský výkon. „Když jsem si to uvědomil, našel jsem nový sportovní cíl.“ Celý rok se snažil pravidelně plavat v bazénu i v přírodě. A tehdy poznal takzvané dálkové plavání i jeho příbuznou odnož otužování, což byla novinka i trochu móda. Zároveň měl štěstí, neboť skupina dálkových plavců i otužilců existovala v Olomouci.
„František mezi nás přišel v roce 1963. Byl pilný a skromný. Zúčastňoval se všech akcí, v létě maratónů, v zimě otužileckých koupelí,“ vzpomínal Mojmír Mohapl. „Úraz páteře ho mírně limitoval. Plaval stylem mezi ‚čubičkou‘ a ‚ouškem‘. Vlastně to ani neuměl. Časem však získával sebevědomí, zdokonaloval se, až začal vážně hovořit o tom, že by rád jako první Čechoslovák přeplaval La Manche. Věděli jsme, že nikdy neplaval v moři, takže jsme tyhle řeči nebrali vážně, ale ani jsme se mu nesmáli.“
František si nedůvěry kolegů nemohl nevšimnout, ale o to větší mu dodávala motivaci, takže konal. První žádost na ÚV ČSTV, zda mu bude plavba přes La Manche povolena, napsal v prosinci 1964. Úředníci ČSTV, nejvyššího sportovního orgánu v zemi, se mu ani nenamáhali odepsat. Sepsal tedy stejnou žádost na ministerstva, další úřady, ale i na sekretariáty komunistické strany různých stupňů. Korespondenci se věnoval pilně. Pravidelně, nejméně čtyři hodiny denně, trénoval, takže za týden uplaval kolem padesáti kilometrů; občas i ve vodě studené jako v Lamanšském průlivu. A doma ve vaně vodu tu a tam i osolil, ať si tělo zvyká…
Půlnoční boj
Trvalo šest let, než byrokracii udolal. V srpnu 1970 odjel do Francie, kde pobřeží i moře několik dní bičovaly deště. Navíc vítr moře rozbouřil. Počasí se neumoudřilo, valuty ubývaly, 6. září 1970 v 11 hodin musel vstoupit do vln. Než se tak stalo, rozhodčí plavby, Angličan John Gill, mu pokryl každý centimetr těla silnou vrstvou lanolinu, voděvzdornou mastí, která ho měla chránit před chladem i účinkem slané vody.
„Držím dvaapadesát temp za minutu. Z paluby doprovodné lodi občas zaslechnu hlasy, že jedu dobře!“ říkal si v duchu. V pravidelných intervalech konzumoval rýži, polévku, kuřecí maso, čaj, hlt kávy. Musel být v předepsaném odstupu od člunu, jenž k němu připlouval od doprovodné lodi. Kdyby se člunu dotkl, porušil by pravidla. Po deseti hodinách, které proběhly podle jeho představ, se náhle objevil problém: při občerstvování nemohl pozřít sousto ani hlt tekutin. Všechno vyzvracel. „Asi jsem se napil mořské vody, proto se řezavou bolestí ozval a stávkoval žaludek. Paže i nohy pracovaly spolehlivě, pokud dostávaly energii z tekutin a jídla. Kromě toho mi ale studené moře bralo kalorie a jeho proudy mě strhávaly z nejkratšího směru. Do brýlí mi pronikla slaná voda a pálila v očích. Skrz jakousi bílou tmu jsem skoro nic neviděl… Chtěl jsem jiné brýle, pak další… Čtvrté mi půjčil rozhodčí. Nepomohly ani jedny, bez nich mě oči pekelně pálily… Jsem to vůbec já? Žiju? Z lodi na mě volali?! Nebo se mi to zdálo!?“
S mořem zápasil téměř do bezvědomí. Nechybělo mnoho a utopil by se. Nevnímal, jak rozhodčí v doprovodné lodi po dvanácti hodinách pokus ukončil. Na palubě lodi stáli u kamery režisér Josef Valchář a kameraman Pavel Křížek z Československé televize. Odvysílání jejich dokumentu Poražený vítěz spustilo lavinu blahopřejných dopisů. Dostal i několik obálek s adresou: Venclovský, Přerov. Odpověděl všem pisatelům a v tisku prohlásil: „V Kanálu jsem ztratil osm kilogramů hmotnosti, ale brzy jsem je nabral. A protože jsem zkušenější, silnější a můžu počítat s morální podporou fanoušků, chci se na La Manche co nejdříve vrátit.“
Obdiv i kritika
Brzy trénoval skoro každý den. Zvyšoval dávky, za týden uplaval až 35 kilometrů. V zimě si přidával kilometr pod širým nebem. Splnil vše, co si předsevzal, takže se po roce vrátil, a jak už v úvodu zaznělo, splnil si v noci z 29. na 30. července 1971 svůj velký lamanšský sen. Ohlas byl obrovský – dostal 2256 dopisů. Telegram mu poslal i prezident republiky a generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Ten se údajně o úspěch přímo zasloužil. Pro Venclovského bylo vše k cestě zařízené, leč chybělo povolení k výjezdu do ciziny… Úřednický šlendrián však komunistu Františka nezaskočil. Zavolal generálnímu tajemníkovi a – uspěl.
Venclovský dostával dopisy obdivné i děkovné. Zejména invalidé mu psali, že jim vrátil chuť do života. Dopisy evidoval a na všechny odpověděl. Nevynechal ani ty, v nichž zazněla kritická slova o hazardu se zdravím a přehnaném exhibování. Pisatelům často odpovídal slovy: „Nad La Manchem jsem musel vyhrát už kvůli tomu, že mi věřilo jen pár lidí – manželka, soudruh Husák, doktor Mohapl, kamarádi z televize a plavec Jan Novák.“
Zajímavý názor vyslovil jeho přítel Mohapl: „Franta se po úspěchu změnil. Příliš dával najevo svou výjimečnost. Proč omezil účast na tuzemských dálkových plavbách, nám brzy došlo. Nebyl rychlý plavec. Nekoupal se ani v Punkvě, kde by nevynikl. Proto dělal raději stojky na zábradlí nad propastí Macocha. Argument, že ze sebe dělá cvičenou opici, odmítal slovy: ‚S těmi, kteří si tohle myslí, se začnu bavit, až přeplavou La Manche!‘ Tím se od plavců a otužilců zvolna izoloval.“
Opačný názor zastával Venclovského obdivovatel, vojenský pilot Jan Novák, v roce 1974 další přemožitel La Manche: „František byl velký sportovec a kamarád. Když ho přeložili do posádky v Čáslavi, dojížděl jsem za ním na tréninky. Imponovala mi jeho vůle i nápady. Jednou jsme koncem listopadu zalehli do bazénku se čtyřiceti centimetry vody a soutěžili, kdo v něm déle vydrží. Kolem šli vojáci do kinosálu. Když se po filmu vraceli, my zcela prochladlí leželi pořád ve vodě, a Franta zářil, protože se soupeřem o deset let mladším neprohrál! Coby masér našich boxerů získal tělesné míry nejlepšího kubánského borce Stevensona. Při srovnávání svého a Stevensonova obvodu hrudníku, krku, bicepsů, stehen či lýtek sice nevyhrál, ale byl dobrý. Pak se porovnával se mnou, ale když byl můj biceps větší než jeho, tuhle disciplínu v ‚našem souboji‘ škrtl. ‚Nerad prohráváš, viď?‘ smál jsem se.“
Jan Novák zdolal La Manche podruhé v srpnu 1975. V témže roce byl dvakrát úspěšný i František Venclovský, a to jak v samostatné plavbě, tak v mezinárodní několikačlenné štafetě.
Natržené uši
Venclovský byl s praporčickou hodností masérem ligových boxerů Dukly Olomouc. „Skvělý chlap a spíš náš maskot, proslulý věčnou snahou s někým soutěžit,“ pamatoval si známý reprezentant Rostislav Osička. „Soutěžilo se až po tréninku. Stačilo, aby jen prohodil: ‚Osa, nebudeme dělat blbosti?!‘ To byla výzva k souboji. Na jeden takový nezapomenu. Začínalo se vodkou – natřikrát vypít půl litru. To jsme oba zvládli – 1:1. Pak se překonávala bolest. Silnou jehlou na injekční stříkačce měl každý sám sobě propíchnout dlaň. Přiběhli ostatní boxeři a hecovali nás. Franta nezaváhal, já se bál, ale zvládl jsem to. Skóre bylo 2:2. Třetí disciplínu nazval Franta ‚silné uši‘. Jeden stál zády ke zdi, k níž tlačil hlavu, načež ho soupeř oběma rukama uchopil za uši a hlavu mu ode zdi odtahoval. Z patnácti pokusů mě Franta odtáhl osmkrát. Když jsem ho vystřídal, jeho uši byly příliš mastné a prokluzovaly v mých prstech. ‚Můžu je zdrsnit?‘ ptal jsem se. Souhlasil. Posypal jsem mu ušiska práškem na nádobí a zabral, pak jsem ho odtáhl, ale on na mě spadl. Poté jsme porazili kamna, ze kterých vypadly roury. Když po chvíli saze klesly na podlahu, Franta se smál: ‚Osa, tys prohrál! Já jsem tě odtáhl osmkrát, ale ty mě jen jednou, navíc tvou vinou soutěž skončila!‘ Uznal jsem. Když přišel druhý den se zafačovanýma ušima, mávl rukou. Jsou prý jen trochu natržené.“
Poslední trénink
Miloval práci v Dukle a pokračoval v plavecké kariéře. S Václavem Židkem absolvoval nonstop trasu od Slapské přehrady do Prahy: 46 kilometrů (přes zdymadla) za 11 hodin a 30 minut. Hodinovou plavbu přes Dunaj v Budapešti ve třístupňové vodě označili Maďaři za evropský výkon. V roce 1989 zdolali Venclovský a Novák 45 kilometrů v sedmistupňové řece Angaře za necelých dvanáct hodin. „Rusové byli ze sedmapadesátiletého Františka u vytržení! O rok později jsme zdolali sibiřské jezero Bajkal. Třiadvacet kilometrů, voda mezi devíti až dvanácti stupni za sedm a půl hodiny. Podle místních novin jsme byli první na světě, kteří to dokázali,“ vzpomínal Jan Novák. „I na Bajkalu jsme mezi sebou ‚soutěžili‘. Tím, že při občerstvení nepozřel ani sousto, mi dával najevo, jaký je borec. Pak ale neměl z čeho brát energii a odpadával… ‚Franto, ty, takový King Kong, že bys nedoplaval?! Když to dokážu já, vojenský ouřada!?‘ Hecování zabralo, posilnil se a Bajkal zvládl.“ Příhoda ze srpna 1990 však přece jen signalizovala určitou vyčerpanost Venclovského organismu, byť si to nechtěl připustit. Z nových akcí, které s Novákem chystal, se nejvíc těšili na plavání pod Niagarskými vodopády nebo překonání Beringovy úžiny mezi Čukotkou a Aljaškou. Z těchto plánů však sponzoři pozvolna vycouvali.
„Mírně zhubl a nahrbil záda. Že by i on stárl?“ divili se Františkovi známí. Jeho manželka měla jiné vysvětlení: „V novinách o něm vyšlo několik neobjektivních článků, kvůli tomu hůře jedl i spal. Měl problémy s krevním tlakem, na náladě mu nepřidaly ani bolesti kolena.“ Její slova potvrzovaly i méně časté zápisy ve Venclovského tréninkovém deníku, byť zněly úctyhodně. Citujme: 23. 11. 1996: koupaliště Laguna 1 hod. v plavkách, teplota -2 st. C (úklid) – 26. 11.: plavu Bečvu, voda +3 st. C, mírně sněží, 600x kliky.
Při posledním tréninku 29. listopadu 1996 vynášel z Bečvy u přerovské sokolovny harampádí, které do řeky naházeli vandalové. Venclovský pozval k tréninku svého známého, ale ten pro něj za půl hodiny zavolal sanitku, neboť otužilec po potápění a vynořování usedl vyčerpaný na břeh a nehýbal se. Hospitalizace podchlazenému Venclovskému prospěla. Za týden šel domů, plánoval další tréninky, ale po čtyřech dnech se do špitálu kvůli bolesti břicha musel vrátit. „Zavinily to asi dobroty ze zabijačky,“ domníval se. Lékaři však stanovili jinou diagnózu. Ve středu 11. prosince ho přijali, druhý den operovali a v pátek 13. prosince 1996 ve čtyřiašedesáti letech skonal. Tepna, která vyživuje tenké střevo krví, se uzavřela krevní sraženinou a část střeva následně odumřela. K vytvoření sraženiny přispělo nejspíš podchlazení na posledním tréninku. Negativně se mohl projevit i vliv fibrilace pacientova srdce, o níž věděl a léčil ji.
Na přerovském hřbitově při rozloučení s prvním naším přemožitelem Lamanšského průlivu obměnil Jan Novák nezapomenutelný Františkův výrok. „Já su tak nešťastné, moc nešťastné su!“ prohlásil Novák. „Plavání se mu stalo osudem i znamením smrti. Svůj konec nenašel ve vodách moře, ale Bečvy, u níž jsme bydleli a kterou tolik miloval,“ řekla po pohřbu paní Venclovská.
