Hraběnka Dubská se měla stát především vzornou manželkou a matkou. Jenže její pozoruhodná touha číst a schopnost pamatovat si každé slovo jí ukázaly nový životní směr. Na začátek své profesionální spisovatelské dráhy si sice musela počkat mnoho let, ale nakonec to dotáhla dál, než sama předpokládala. Jako první žena získala čestný doktorát vídeňské univerzity a v letech 1910 a 1911 byla nominována na Nobelovu cenu za literaturu.
Marie von Ebner-Eschenbachová, rakouská spisovatelka moravsko-německého původu, se narodila v září roku 1830 do starého šlechtického rodu Dubských na zámku ve Zdislavicích u Kroměříže. Její matka krátce po porodu zemřela a o sedm let později ji opustila i její první macecha. Teprve čtvrté manželství jejího otce přineslo Marii do života ženu, o kterou se mohla opřít. Druhá nevlastní matka Xaverine Kolowrat-Krakowsky ji nejen milovala, ale rozpoznala v ní také značný spisovatelský talent, který se rozhodla rozvíjet.
Zahoď ty básničky!
Už jako malé dítě vykazovala Marie značný jazykový talent. Svůj podíl na tom měl pravděpodobně i fakt, že žila na Moravě za Rakouska-Uherska, maminka byla saská Němka, tatínek Čech, který většinu času mluvil doma francouzsky, a služebnictvo a vychovatelky na ni mluvily česky.
Jako dívka z urozené rodiny se ale hraběnka Dubská měla stát především vzornou manželkou a matkou. Když se projevila její pozoruhodná touha číst a schopnost pamatovat si každé slovo, brzy se dostala do konfliktu se svými vychovateli. A ve svých pamětech zmiňuje například svou babičku, která velmi odmítavě reagovala na její dětský sen stát se spisovatelkou.
Budu psát německy
Své první literární texty psala Marie ve francouzštině, dokud jí její bratránek, a zároveň její budoucí manžel Moriz Ebner-Eschenbach nepředložil německou literaturu a nedoporučil jí psát německy. Její vnitřní touha stát se nejslavnější spisovatelkou a autorkou divadelních her celé Evropy ji v němčině ještě víc utvrdila.
V tom ji také podpořila její nevlastní matka Xaverine Kolowrat-Krakowsky. Kromě toho, že Marii pořídila kompletní dílo Friedricha Schillera, který se pro ni na dlouho stal literárním vzorem, tak její rukopis představila tehdy velmi populárnímu rakouskému spisovateli a dramatikovi Franzi Grillpalzerovi. Ačkoliv byl velmi přísným literárním kritikem, rozpoznal v mladé Marii talent a začal ji v její činnosti podporovat.
Láska na hraně
Kromě toho, že Marie ke svému o patnáct let staršímu bratránkovi Moritzovi velmi vzhlížela, zrodila se mezi nimi náklonnost přesahující čistě rodinnou přízeň. Revoluční rok 1848 prožili společně a brzy po něm slovo dalo slovo. Dříve než se vzali, museli kvůli svému blízkému příbuzenství žádat o povolení Vatikán.
Manželství literátky a fyzika na vojenské škole bylo sice občas komplikované, ale ve výsledku velmi šťastné. Podporovali se a dopřávali si dostatečnou svobodu. Když byl Moritz kvůli kritice rakouské armády ze dne na den penzionován, vydal se na cestu kolem světa, což jejich soužití ještě okořenilo. On se zajímal o architekturu a hudbu, ona milovala doutníky a karetní hry. Děti neměli a nuda je nedostihla. Když Moritz zemřel, začala i Marie vášnivě cestovat.
Vyučená hodinářka
Ačkoliv prostor i podporu pro svou práci měla, její první literární díla a dramata nebyla příliš úspěšná. Díky tomu, že se nebránila kritice a radám zkušenějších, se proto začala věnovat kratším prozaickým dílům, ve kterých konečně zazářila. Svůj um si vyseděla a v šestačtyřiceti letech se konečně stala uznávanou spisovatelkou. Často se ve své tvorbě dotýkala sociálních problémů, zajímala se o politiku, a ačkoliv sama děti nikdy neměla, jako literární předloha jí nebyly cizí. K jejím vášním patřily hodinky, které po celý život sbírala, a dokonce se kvůli nim vyučila i hodinářkou, aby pochopila jejich systém. Milovala rodnou Moravu, která se stala její celoživotní inspirací. Jelikož ale psala výhradně německy, dostala se do širšího povědomí českých čtenářů až s odstupem mnoha let. Zemřela roku 1916 v pětaosmdesáti letech s velkou obavou a v úzkostech, které v ní vyvolal nástup 1. světové války.
