Dnes uplynulo 73 let od přijetí Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy. Devátého prosince 1948 Valné shromáždění OSN přijalo vůbec první lidskoprávní úmluvu, která byla výsledkem dlouholetého úsilí polského právníka židovského původu a autora pojmu genocidy, Rafaela (Rafała) Lemkina. Od roku 2015 je pak 9. prosinec „Mezinárodním dnem připomínky a důstojnosti obětí zločinu genocidy a prevence tohoto zločinu“.
Lemkin se narodil v roce 1900 v polsko-židovské rodině nedaleko vesnice Bezwodne v tehdejším carském Rusku. Od útlého věku byl konfrontován s tvrdou realitou antisemitismu a diskriminace. Ve 12 letech četl román Henryka Sienkiewicze Quo vadis o perzekuci křesťanů v Římské říši, který na něj velmi zapůsobil. Se svou matkou Bellou o něm často hovořil a ptal se, jak je možné, že římští občané dovolili císaři tak krutě s křesťany zacházet. Četl však i historické knihy o zničení Kartága nebo mongolské invazi do Evropy. Zásadní vliv na Lemkinovu budoucí profesní dráhu měla první světová válka, kterou se svou rodinou prožil přímo na frontové linii, a poválečné násilnosti v nově vzniklých národních státech. V roce 1920 Lemkin nastoupil na studia filologie do Lvova v tehdejším Polsku – jen dva roky poté, co byl ve městě spáchán pogrom, během něhož bylo zavražděno 72 Židů a dalších 443 zraněno. K protižidovským násilnostem však docházelo bezprostředně po první světové válce i na dalších místech. V Pinsku, litevské Lidě, Vilnu a zejména na Ukrajině…
Zásadní rozpor
V roce 1921 vzbudil v evropském tisku značnou pozornost atentát mladého arménského revolucionáře Soghomona Tehlirjana na Talata Pašu, jednoho ze strůjců genocidy Arménů, Řeků a Asyřanů během první světové války. Bývalý ministr vnitra osmanské vlády, považovaný za architekta systematické likvidace křesťanských minorit, se v Berlíně skrýval před rozsudkem tureckého válečného tribunálu, který jej v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti. S tímto faktem se nehodlali smířit arménští revolucionáři, kteří se pod krycím názvem „operace Nemesis“ (podle řecké bohyně odplaty) rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou. Lemkin se o případ začal intenzivně zajímat a svého profesora ve Lvově se zeptal, proč Arméni Talata Pašu jednoduše nezatkli. Profesor mu odpověděl, že neexistuje žádný zákon, na jehož základě by Talata bylo možné zatknout. Lemkin se zamyslel a řekl: „Pro Tehlirjana je zločinem, když zabije jednoho člověka, ale vražda více než milionu lidí zločinem není? V tom je přece zásadní rozpor!“
Lemkin se zapsal do kurzů na právnické fakultě a specializoval se na trestní právo. V meziválečném Polsku se vypracoval v uznávanou právní kapacitu. Celý svůj život usiloval o zavedení právního postihu pachatelů likvidace etnických a náboženských skupin. Již v roce 1933 – tedy v roce nástupu Adolfa Hitlera do funkce německého kancléře – Lemkin navrhl první koncepci mezinárodního práva zakazujícího a trestajícího zločin vyhlazení národnostních, etnických a náboženských skupin (v té době pod názvem akty barbarství). Podle jeho představy měl být tento mezinárodní zločin postihován univerzálně kdekoli na světě, obdobně jako otrokářství nebo pirátství. Historicky vycházel zejména z událostí první světové války, ale jeho odborný zájem sahal do mnohem širších dějinných souvislostí. Jeho návrh byl ve stejném roce veřejně prezentován na konferenci Ligy národů k mezinárodnímu právu, která se konala v Madridu. Účastníci konference návrh přijali velmi rezervovaně. Někteří z politických důvodů, jiní zkrátka proto, že masové vyhlazování náboženských a etnických skupin považovali za něco zcela výjimečného, ne-li nemožného…
Lemkinův návrh právní úpravy barbarství „narazil“ zejména v Polsku, kde byl antisemitským tiskem obviněn z „nadřazování své vlastní rase“. Vzhledem k reorientaci Polska ve vztahu k Německu (v lednu 1934 Polsko uzavřelo s nacistickým Německem pakt o neútočení) měla být v zemi odstraněna veškerá „protiněmecká propaganda“. Polský ministr zahraničí Józef Beck tolik toužil po přízni nacistického Německa natolik, že dokonce znemožnil Lemkinovi do Madridu vycestovat a jeho návrh musel prezentovat spřízněný delegát. V roce 1934 Lemkin pod tlakem opustil všechny vysoké pozice. Za dalších pět let na území Polska vstoupila německá armáda a polský stát přestal existovat.
V roce 1940 Lemkin svou zemi opustil. Přes Švédsko, kde krátce působil na univerzitě ve Stockholmu, Rusko a Japonsko se dostal do USA. Zde přednášel na univerzitách a napsal své hlavní dílo – knihu Vláda sil Osy v okupované Evropě, publikované v roce 1944. V monumentálním díle představil právní a vědeckou koncepci nového pojmu genocida (novotvar z řeckého genos – kmen a latinského caedere – zabíjet). S hrůzou sledoval válečné zpravodajství a vyhodnocoval informace o nacistické politice.
Zločin genocidy
Poválečná atmosféra vyrovnávání se s barbarskými zločiny nacistického Německa představovala ideální příležitost pro prosazení konceptu genocidy do mezinárodního práva. Během norimberských procesů Lemkin působil jako poradce hlavního amerického žalobce Roberta H. Jacksona. Zločin genocidy se stal součástí obvinění, nicméně tribunál nakonec nacistické pohlaváry odsoudil za zločiny proti lidskosti.
Lemkin nadále usiloval o uvedení zločinu genocidy do mezinárodního práva. Na půdě nově vzniklé Organizace spojených národů (OSN) spolu se svými kolegy i přes odpor některých diplomatů prosadil přijetí Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy Valným shromážděním dne 9. prosince 1948. Jednalo se o vůbec první mezinárodní lidskoprávní úmluvu (Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata o den později), která genocidu definuje jako zločin „spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“.
Lemkin tak dosáhl své celoživotní vize. Vyhlazování etnických a náboženských skupin, které provází lidstvo od samého počátku dějin, se v roce 1948 stalo zločinem podle mezinárodního práva. Od madridské konference, kde se Lemkinův návrh setkal s nepochopením a odporem, uběhlo 15 let. Během nich bylo vyvražděno 6 miliónů evropských Židů, včetně 49 Lemkinových příbuzných.
