Bílá a Černá Desná jsou jako sestry, které se musí po čase rozloučit. Oba toky ale často zatápěly místním, protože se po přívalových deštích pravidelně rozvodňovaly. Rakousko-uherská vláda reagovala výstavbou sypaných přehrad. V pondělí 18. září 1916 se ta na Bílé Desné protrhla a zabila 65 nic netušících obyvatel. K mrtvým musíme připočíst i stavebního inženýra Podhajského, který si po zprávě o protržení prostřelil hlavu.
Pokud by se někdo vydal do Jizerských hor, nedaleko města Desná by narazil na můstek a zvláštní stavbu, která je podobna hradní věži. Jedná se o němé svědky jedné z největších vodních tragédií, které zasáhly Rakousko-Uhersko.
Kolaudace v dešti
Koncem 19. století trápily obyvatele lijáky, které vyvolávaly hrůzné záplavy. Úřady začaly celou situaci řešit a v říjnu 1912 odstartovaly stavební práce. Společnost Franz Schön a synové se musela vypořádat s celou řadou komplikací. Například nemohli vystavět klasickou přehradu, společně s architekty se tedy přiklonili k takzvané sypané hrázi. Souběžně s pracemi na Desné se dělníci věnovali vodní nádrži Souš, ta měla zkrotit Černou Desnou.
Stavbu ale provázely problémy, nejdříve do osudu promluvilo počasí. Pamětníci vzpomínali, že v létě 1913 zasáhly oblast prudké deště a stavbu poškodily. Když bylo vše opraveno, spáchal Gavrilo Princip atentát a odpálil první světovou válku. Materiál byl zapotřebí ve fabrikách, a tak projekty v zázemí nabíraly zdržení.
I přes komplikace proběhla 15. listopadu 1915 kolaudace. Slavnostního aktu se účastnil Karel Podhajský, muž, který celé stavbě dozoroval a byl za ni zodpovědný. Přehrada byla onoho deštivého odpoledne uvedena do provozu. Fungovala deset měsíců.
Více vody než normálně?
Bylo pondělí a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo cokoliv stát. Desná byla zaplněna asi ze dvou třetin, když okolo půl čtvrté začal tryskat z přehrady pramínek vody. Technici, kteří se nacházeli poblíž o nálezu informovali. O pětadvacet minut později už voda doslova prýštila, a tak se správce stavby rozhodl otevřít oba uzávěry. V této souvislosti byly okolní obce informovány, že říčkou proteče o něco více vody.
Tlak sílil až se hráz zcela protrhla, v první chvíli smetla i přilehlou hájovnu s pilou. Razance byla tak velká, že vyšetřovatelé museli použít fotografie, aby zjistili, kde hájovna stávala. Živel se hnal ku (tehdy ještě vesnici) Desné, bral s sebou stromy i velké balvany. Velká voda se obcí prohnala nesmírnou silou. Mizely celé domy i s lidmi uvnitř, další část obyvatel zahynula poté, co se snažila zachránit své blízké.
Postupně vlna slábla, nicméně v osmdesát kilometrů vzdálené Mladé Boleslavi zaregistrovali zvýšenou hladinu asi o dvacet centimetrů. Za půl hodiny nebylo po velké vodě ani vidu ani slechu. Dění připomínaly jen trosky a truchlící pozůstalí. Povodeň si nakonec vyžádala 65 obětí, o dům přišlo na 370 obyvatel. Zajímavostí je, že trosky tehdy pomáhali odklízet zajatci z ruské fronty. Region postihla vlna nezaměstnanosti, protože voda zničila jedenáct brusíren skla.
Němý svědek katastrofy
Prakticky ihned se rozjelo vyšetřování, které se táhlo rekordně dlouho. Nedočkal se ho sám vedoucí stavby inženýr Podhajský, několik minut po protrhnutí spáchal sebevraždu. Soudní proces nakonec trval sedmnáct let. Znalci uvedli, že za katastrofu mohly špatné geologické podmínky, které nemohly být odhaleny.
Sílily pokusy o zřízení nové přehrady, ale všechny nápady se setkaly s odporem. Nikdo z místních už nechtěl dopustit další tragédii. V roce 1937 byl odhalen pamětní kámen, který připomíná ztracené životy. Po katastrofě bylo upraveno koryto řeky, na původním místě zůstala jen šoupátková věž.
