nahoru

Za konspirační teorii o (ne)přistání na Měsíci si Amerika může sama

Jan Studnička 20. července 2021 • 14:00
Bart Sibrel zkouší vysvětlit Buzzu Aldrinovi, že na Měsíci nebyl
• video: 
Facebook

V roce 2002 si konspirační teoretik Bart Sibrel smluvil schůzku s astronautem a členem posádky Apollo 11 Buzzem Aldrinem. Tehdy sedmatřicetiletý Sibrel zatlačil dvaasedmdesátiletého Aldrina do kouta, šťouchal do něj Biblí a nutil ho, ať na ni přísahá, že chodil po Měsíci. A Buzz mu dal pěstí do ksichtu. Protože nikdo nebude osočovat jednoho ze dvou lidí, kteří první vstoupili na jiné vesmírné těleso, že lže. Je na tom ale vidět, jak je tahle konspirační teorie vytrvalá. Kde se ale vzala? Co se v ní říká a jak nás ovlivňuje dodnes?

Lidé vždycky a všude po světě věřili neskutečným volovinám. Na Nové Guineji se domorodci léta domnívali, že když postaví letadlo z bambusu, bohové jim shodí na padácích zásoby. Jako západní společnost jsme se dlouho domnívali, že to nejlepší, co můžeme dát dětem na kašel, je heroin. Část nacistického vedení si zase myslela, že svět je vytvořen z věčného ledu a ohně a Atlantidy. Nebo co. A Petr Fiala si třeba myslí, že jeho statusy o tom, proč kouří dýmku, mu pomůžou vyhrát volby. Současná (dez)informační krize je ale něco naprosto nevídaného. A trasovat ji můžeme pravděpodobně až k momentu, kdy Apollo 11 přistálo na Měsíci. 

Důvěru ve mě vloženou už nikdy neuvidíte

Víte, Spojené státy o sobě měly v 50. a 60. letech velice vysoké mínění. Oni ho teda o sobě mají pořád, ale během druhé poloviny 20. století se ten feeling trochu přetvořil. Doposud si o sobě Američané myslí, že jsou č. 1 (a v dětské cukrovce pravděpodobně jsou). Ale jako lid, už ne jako státní útvar. Ve 40. letech Amíci vyhráli 2. světovou, pak ovládli světovou ekonomiku, následovala květinová revoluce, a aby Amerika dokázala, že je jó top, poslali lidi na Měsíc. 

A to byla nejspíš poslední etapa v historii USA, kdy lidé věřili své vládě. Pak totiž následovaly Pentagon Papers, kauza, která ukázala, že Johnsonova administrativa soustavně lhala o válce ve Vietnamu. Zpětně se začalo pochybovat o tom, kdo a proč vlastně ustřelil hlavu Kennedymu. Následovala Watergate, která byla korunována rezignací prezidenta Spojených států. A od té doby už si lid s vládou nikdy doopravdy nevěřil. 

A tady uprostřed 70. let, v klimatu zrazené důvěry, se objevuje tragická postava. Muž, který jako mladík sloužil za války u amerického námořnictva, pak si dodělal titul, chvíli se živil jako podomní prodejce a nakonec skončil ve firmě, která pro NASA dodávala raketové motory. Jmenoval se Bill Kaysing. A Bill Kaysing vydal v roce 1976 knihu Nikdy jsme neletěli na Měsíc: Americký podvod za třicet miliard dolarů.

Někdo zastřelil Kennedyho...

Bill Kaysing se tak stal duchovním otcem konspirační teorie tom, že lidstvo nikdy nepřistálo na Měsíci. A tím i praotcem moderního dezinformačního hnutí jako takového. Podobně jako spousta jiných duchovních otců by ho ale nejspíš ranila mrtvice, kdyby viděl, kam jeho myšlenky vedly. Stejně jako by nejspíš Marx skočil z mostu, kdyby viděl gulagy a čínskou kulturní revoluci, podobně jako by se Ježíš sám přibil na kříž, kdyby viděl krusády, tak by se Kaysing přivázal k raketě a s výkřikem „Vy idioti!” by se nechal vystřelit do otevřeného kosmu. 

Co totiž zaskočí, když se začtete do Podvodu za třicet miliard dolarů, je lehkost, s jakou o svém tématu píše. Je to spíš námět k přemýšlení než dogma. Týpek v podstatě říká: „Hele, naše vláda lhala o tomhle a tomhle. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby lhala i o cestě na Měsíc. Obzvlášť když tam jsou tyhle a tyhle podivnosti.” Těmi podivnostmi myslíme argumenty, které měly potvrzovat, že přistání na Měsíci bylo natočené ve studiu. A přestože byly všechny dávno vyvráceny, většina z nich se drží dodnes. 

Vezměme jenom pár z nich a velice rychle, protože je nejspíš všechny znáte. 

Tak zaprvé: Kdo natáčel Armstronga, zatímco lezl z modulu? 

Kamera připevněná na noze modulu. 

Dál: Jak je možné, že na bezatmosferickém Měsíci vlaje vlajka? 

Nevlaje, je navlečená na takovém skládacím eLku. Když se podíváte pozorně, na některých fotkách je to vidět. 

Proč nejsou vidět hvězdy v pozadí? 

Kvůli expozici, foťák bere jen určité množství světla. 

Jaktože jsou stíny špatně, když jediným zdrojem světla je Slunce? 

Protože sluneční paprsky se i na Měsíci odrážejí od měsíčního povrchu. 

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál a dál.

Zajímavou částí celé konspirační teorie je to alternativní vysvětlení. Kaysing a jeho následovatelé tvrdili, že bylo celé přistání natočené ve studiu a pak puštěné do televize. To má ale hned několik problémů: Tak jednak, vysílání z Měsíce zachytili nezávisle na televizi třeba i Australané a nebo (pozor!) Rusové. Druhak! Nafejkovat přistání na Měsíci by podle nezávislých expertů bylo v roce 1969 mnohem náročnější než doopravdy postavit člověka na Měsíc. Tak zaprvé byste potřebovali naprosto gigantické promítací kolo na to vysílání v televizi, protože i když my známe z přistání jen těch pár minut, vysílání trvalo několik hodin. A zcela evidentně se nikde v jeho průběhu nemění promítací pás. Takže byste museli vytvořit úplně novou techniku natáčení. 

Dál, světla ve studiu by nedokázala vytvořit ty rovnoběžné stíny, které známe z fotek a ze záznamu. Takže byste to buď museli upravovat CGI (které ještě před dvaceti lety vypadalo úplně k zeblití) nebo byste místo natáčecích světel museli postavit stěnu z laserů, které vám budou simulovat sluneční záření. A lasery tenkrát byly velké jako kráva… a červené, mimochodem. Jo, a v neposlední řadě byste museli zajistit, aby téměř půl milionu lidí o celém tomhle podvodu navždy drželo hubu. 

Celý koncept dotáhl k dokonalosti film z roku 1977 Kozoroh 1. Ten je o fingovaném přistání na Marsu a silně naznačuje, že mise Apollo byla fake. Ten film přispěl do konspiračního kánonu spoustou známých věcí, například udělal režisérem přistání na Měsíci Stanleyho Kubricka. Ó ano, tahle roztomilá blbůstka vychází z tohohle filmu. Který u nás mimochodem komouši velice rádi pouštěli. 

Bill Kaysing nicméně končí svou knihu v takovém povzneseném duchu. „Hele, možná to je pravda, možná to není pravda. Hlavně, že se máme rádi.” A od tohoto sentimentu je dlouhá cesta k tomu, aby někdo s řevem: „11. září byl inside job!” napadl Kapitol. 

…a moje máma se teď nechce nechat očkovat

V sedmdesátkách byly konspirační teorie ještě sranda, dokonce v devadesátkách byly ještě sranda. Ostatně celá Akta X jsou založena na tomhle sentimentu. Jenže ve chvíli, kdy vám do téhle podivné, napůl ironické, napůl vážně míněné konspirační nálady vrazí klín internet, pak sociální sítě a nakonec Rusové, máte jako civilizace zaděláno na průšvih. V některých věkových skupinách dosahuje dodnes nedůvěra v přistání na Měsíci přes dvacet procent. A odtamtud už se to dál vleče k iluminátům, ještěrům, Gatesovi a čipům v hlavě. 

Zpochybňovat ten neuvěřitelný skutek, který se lidstvu v šedesátkách podařil, není jen urážlivé vůči všem těm desítkám a stovkám tisícům lidí, kteří pracovali ve dne v noci, aby nás jako rasu posunuli kupředu, ale je to i nebezpečné. A drahé. Babiše teď konspirační teorie stojí hromadu tenisek a iPhonů kupříkladu. A nás dost možná životy. 

Proto, když vám bude někdo tvrdit, že přistání na Měsíci byl fejk, vzpomeňte si na Buzze Aldrina. Co je dost dobré pro Buzze, je dost dobré pro vás. 

Jan Studnička




Diskuse ke článku