Hájit práva žen a podporovat rovnoprávnost ještě neznamená pohrdat manželstvím a muži. Seznamte se s francouzskou archeoložkou, průzkumnicí a spisovatelkou přelomu 19. a 20. století Jane Dieulafoyovou, která si neváhala ostříhat vlasy, obléknout uniformu a přitom zůstat milující manželkou.
Jane Magriová se narodila roku 1851 jako pátá z dcer. Otec zemřel krátce po jejím narození a matka výchovu brzy přenechala řádovým sestrám v klášterní škole, kde se Jane naučila několika jazykům.
Už jako velmi mladá dívka si uvědomila, že stát se hospodyňkou a matkou není zrovna jejím životním snem. Vdavky proto odkládala. Tedy až do chvíle, kdy se setkala s charismatickým Marcelem Dieulafoyem. Tento stavební inženýr nejen že respektoval její osobnostní nastavení, navíc v ní touhu po vzdělání a dobrodružství ještě více podněcoval. V roce 1870 svůj sňatek podpořili slibem, že si oba budou v manželství rovni.
Na hradě je ženská!
A protože téhož roku vypukla francouzsko-pruská válka, Marcel musel narukovat do francouzské armády jako inženýrský důstojník. Jeho žena se s ním ale odmítala v slzách rozloučit a čekat doma. Oblékla vojenskou uniformu a vyrazila v přestrojení s ním. Stala se ostrostřelcem doprovázejícím Marcela při každé misi.
Po válce se Marcel vrátil na železnici. Poklidný život ale přestal manželům vyhovovat a rozhodli se vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství. Cestovali do Egypta, Maroka a Persie, kde se zajímali o historii, starověk a archeologii. V roce 1879 Marcel definitivně opustil železnici a jako archeologové se začali připravovat na další misi. Vyrazili do Susy na archeologické vykopávky v Persii.
Jane Dieulafoyová se sama označovala za Marcelova spolupracovníka, přičemž maskulinní podobu slova hájila tím, že termín „spolupracovnice“ by byl pro misi zavádějící. Opět tedy oblékla pánské oblečení, protože přítomnost ženy na takové misi nebyla tehdy kulturně vhodná a během 14 měsíců v Persii nacestovala 6000 km, většinou na koni.
Tvrdší než muž
Jane pracovala stejně tvrdě jako kterýkoli dělník. Dokonce se dokázala poprat a čelit skupině banditů. I druhá expedice v Persii dopadla výborně.
Měnící se globální politika udělala však brzy nadšeným archeologům čáru přes rozpočet, a tak vyměnili milovanou Persii za Španělsko a Portugalsko, kde Jane napsala mnoho knih a článků o svých dobrodružstvích. Osudným se jí pak stal pobyt v Maroku v roce 1916, kde se nakazila úplavicí, které později v Paříži podlehla.
Kalhoty pro všechny
Když si Jane Dieulafoyová oblékala kalhoty i na veřejnosti v rodné Paříži, vzepřela se tím 100 let starému zákonu. Pro pařížské ženy bylo totiž nošení kalhot od listopadu 1800 nezákonné. Na konci 19. století jim byly uděleny výjimky pouze pro jízdu na kole a na koni.
Jane Dieulafoyová si však výsadu nosit kalhoty kdykoliv prosadila. Možná k tomu přispěl i fakt, že po celou dobu zůstala ctnostnou ženou. Její charismatická osobnost způsobila, že se mužské oděvy staly pro ženy společensky přijatelné, třebaže tento úsměvný zákon zůstal v platnosti až do roku 2013, kdy jej francouzská vláda konečně formálně zrušila.
