Sufražetka, kvakerka, učitelka, filozofka, obránkyně černochů i ženských práv. Tak by se dal v kostce shrnout celoživotní směr Susan B. Anthonyové. Ženy plné ideálů, která neprahla po ničem jiném než po spravedlivé společnosti.
Říkali jí „žena, která se až příliš odvážila“. Neúnavná aktivistka, která patřila mezi vůdčí osobnosti raného ženského hnutí, zasvětila většinu svého života boji za volební práva žen. Ačkoliv byla za svou iniciativu často zesměšňována a ještě častěji ignorována, nejen Američanky jí dnes vděčí za mnohé.
Narodila se 15. února 1820 a byla vychovávána jako „kvakerka“ ve víře, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni. Zřejmě právě odtud a z vlastní zkušenosti nerovnoprávného postavení pramenila její touha po spravedlivější společnosti.
Zpočátku byla velmi zaujatá otázkami abolicionismu, tedy hnutí za osvobození otroků. K ženskému hnutí ji dovedla až vlastní zkušenost s nespravedlivým platovým ohodnocením.
Jako dítě byla velmi bystrá, číst a psát se naučila, když jí byly pouhé tři roky. Později působila jako učitelka, která si vydělá dva a půl dolaru týdně. Když se dozvěděla, že její mužští kolegové dostávají čtyřnásobek, byl to pro ni dostatečně silný impulz k tomu, aby se na práva žen zaměřila detailněji.
Kamarádky ze suché čtvrti
V roce 1951 se seznámila s feministkou Elisabeth Cady Stantonovou. Navázaly spolu velmi silné přátelství a začaly spolupracovat.
Když jí bylo zakázáno vystoupit na veřejné konferenci hnutí proti konzumaci alkoholu, kde jí bylo doslova doporučeno, aby „poslouchala a učila se“, nadchla se pro boje za spravedlnost ještě intenzivněji. Jako svobodná a bezdětná měla mnohem více svobody a možností než její kolegyně Stantonová, a proto většinu roku cestovala po Spojených státech, přednášela o volbách žen a lobbovala za to, aby jednotlivé státy rozšířily možnosti hlasování. Zvládla na 150 veřejných projevů ročně a brzy se stala mezinárodně uznávanou nebo spíše vysmívanou tváří sufražetského hnutí.
Dívky revoluce
Spolu se Stantonovou vydávala feministické noviny s názvem Revoluce a vytvořila Národní asociaci proti obtěžování žen. V té době veřejným sdílením svých názorů riskovala vězení.
K tomu nakonec opravdu došlo v roce 1872, kdy byla uvězněna za neoprávněné hlasování ve volbách. Místo aby zaplatila pokutu, odvolala se ve snaze dostat případ před nejvyšší soud. Vytrvala i poté, co byla její kauce zvýšena ze 100 dolarů na 1000.
Železné nervy však rozhodně neměl její tehdejší obhájce. Proti její vůli celou částku zaplatil s odůvodněním, že se již nemohl dívat na to, jak posílají do vězení dámu, které si váží. Doslova tak zhatil možnost jejího odvolání k vyšším instancím. Přesto celá kauza sehrála v její kariéře zásadní roli, protože na ni upoutala ještě větší pozornost.
Stejně jako Stantonová se však ani milá Anthonyová splnění svého snu do konce života nedočkala. Zemřela roku 1906, tedy čtrnáct let před tím, než ženy v USA získaly Devatenáctým dodatkem ústavy volební právo.
Nyní více než sto let po její smrti přinášejí ženy během voleb k jejímu hrobu v Rochesteru nálepky ve znění „Byla jsem volit“. A onen vysněný Devatenáctý dodatek bývá na její počest nazýván Dodatkem Susan B. Anthonyové.
