nahoru

Požadavky na zrušení cenzury. Na II. sjezdu československých spisovatelů řečnil Seifert či Nezval

Šimon Kadeřávek22. dubna 2021 • 18:10
Jan Drda na II. sjezdu československýchspisovatelů
Jan Drda na II. sjezdu československýchspisovatelů
• foto: 
čtk

Padesátá léta patřila k nejhorším epochám české, potažmo československé historie. Udavačství, vykonstruované procesy a perzekuce občanů, všechny tyto neduhy k tomuto období patřily. Po Chruščovově tajném projevu, v němž odsoudil kult Stalina, následoval II. sjezd Svazu československých spisovatelů. Začal 22. dubna 1956 a zazněly na něm kritické referáty Jaroslava Seiferta či Františka Hrubína.

Svaz československých spisovatelů patřil po dobu komunistického útlaku k důležitým institucím. Vznikl v březnu 1949 a měl být především platformou pro prosazení ideologie v kultuře, několikrát však vládnoucí KSČ pořádně zatopil. Jedná se o zmíněný II. sjezd v roce 1956, do dějin však spisovatelé zasáhli i o jedenáct let později, tehdy v Národním domě na Vinohradech zazněla tvrdá kritika režimu.

Neutěšená situace československé literatury

Vraťme se zpět do poloviny 50. let, několik týdnů před začátkem sjezdu řečnil Nikita S. Chruščov na adresu Josifa V. Stalina. Spisovatelé vycítili příležitost na změnu poměrů, protože tehdejší literární situace byla trýznivá. Nad kulturou bděl ideolog a zarytý komunista Ladislav Štoll, a tak mnoho renomovaných autorů nemělo povoleno publikovat, jednalo se například o Jiřího Koláře.

Na mnoho dalších byla nakydána špína, tento smutný fenomén symbolizuje Konstantin Biebl či František Halas. Do druhého jmenovaného se sám Štoll několikrát opřel, ani jeden ze spisovatelů se nemohl bránit, protože byli po smrti, Halas zemřel v roce 1949, Biebl dva roky po něm. Někteří literáti skončili ve vězení, to se týkalo především katolických autorů, jako byl Jan Zahradníček.

Několik „šťastlivců“ stihlo opustit komunistické Československo, Ivan Blatný emigroval do Londýna, Jan Čep utekl do Francie. Specifické postavení měl Jaroslav Seifert, jehož jméno je v kontextu II. sjezdu velmi důležité. Kvůli svým protirežimním textům dostal dvouroční publikační zákaz, některé jeho práce vycházely. Autora však KSČ odsunula do pozadí.

Návštěva prezidenta a tureckého soudruha

Spisovatelé tedy nezažívali příliš šťastné období, jejich díla byla podrobována cenzuře. Proto upínali zraky ke II. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Předehra začala už na stránkách Literárních novin, kde se volalo po skutečném ideovém stavu československé literatury.

„Zahajuji II. sjezd československých spisovatelů ve jménu života, pravdy a krásy,“ uvítala přítomné literáty národní umělkyně Marie Majerová. Ta rovněž zmínila, že se fóra zúčastní sám prezident republiky Antonín Zápotocký, nejvyšší představitel Československé akademie věd Zdeněk Nejedlý a ministr školství František Kahuda.

Jak už bylo zvykem, akci navštívili soudruzi ze spřátelených zemí. Na sjezdu pronesl zdravici turecký spisovatel Nâzım Hikmet. Levicový autor skončil během 40. let ve vězení, po propuštění emigroval z Turecka do Moskvy. I on přihlížel jednomu z prvních referátů, který vedl Jan Drda. „Různost tvůrčích temperamentů i žánrů neruší společný cíl,“ uvedl oddaný komunista Drda. Tímto stylem se řídila také strana, chtěla totiž sjednotit různě smýšlející spisovatele.

Odvážný Seifert a Hrubín

V první polovině sjezdu zazněl hlas Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína. První literát uvažoval nad posláním spisovatele, měl by být svědomím národa. Zároveň vznesl požadavek na návrat umlčených a perzekvovaných kolegů, nedílnou součástí jeho vystoupení byla kritika politiky, která se snažila řídit kulturu.

Podobně odvážně vyjádřil své názory František Hrubín, ten podobně jako Seifert kritizoval státní zásahy do literatury. Jeho slova mířila také na Ladislava Štolla, Hrubín se totiž zastal Františka Halase, který byl po roce 1948 pravidelně očerňován. Tento příspěvek si vysloužil hlasitý a bouřlivý potlesk, někteří účastníci dokonce aplaudovali vestoje.

Samotný Ladislav Štoll se rozhodl na kritická slova reagovat a obhajoval vlastní koncepce. Poté se přihlásil o slovo Vítězslav Nezval, zapálený komunista a geniální básník. Svým proslovem přítomné překvapil, protože podobně jako Hrubín zmínil Halase. Svěřil se, že Štollův referát ho pobouřil. Zároveň vyjádřil sympatie k dílům zakázaných autorů, vyzdvihl Seifertovu Píseň o Viktorce či tvorbu Vladimíra Holana. „Vyškrtněme ze stanov pojem socialistický realismus,“ volal Nezval.

Po třaskavém sjezdu nastaly změny, nový ústřední výbor spisovatelské organizace opustil Václav Řezáč s Jiřím Tauferem. Oba byli zástupci oficiální tendenční literatury. Jejich místo zaujal Milan Kundera, Jaroslav Seifert a František Hrubín. Na vedoucích pozicích přesto převažovali politicky angažovaní autoři v čele s Janem Drdou.

Spisovatelské fórum sice nepřineslo výrazné změny, cenzura pokračovala i nadále (v roce 1958 měli vyjít Zbabělci, na zásah KSČ byli staženi z oběhu). Literáti však ukázali, jakou sílu mají, to potvrdil i IV. sjezd o jedenáct let později, kde řečnil Václav Havel či Milan Kundera.

Šimon Kadeřávek




Diskuse ke článku