nahoru

Z pastevce vůdcem Sovětského svazu. Nikita Chruščov přivedl svět na pokraj jaderné války

Lukáš Lhoťan15. dubna 2021 • 14:00
Z pastevce vůdcem Sovětského svazu. Nikita Chruščov přivedl svět na pokraj jaderné války
foto: wikipedia.org

Dne 15. dubna roku 1894 se ve velice chudé rodině v carském rusku narodil chlapeček, jehož budoucí neuvěřitelný společenský vzestup tehdy nikdo z lidí v jeho okolí nemohl tušit. Jeho rodiče byli velice chudí rolníci a on sám pak v době svého společenského vrcholu rád vyprávěl o tom, že svou kariéru zahájil jako pasáček, aby ji ukončil jako šéf Sovětského svazu. Hrdě říkal, že se za svou práci pastýře nestydí, protože „veškerá práce si zaslouží úctu“. Koluje o něm i mnoho nepravdivých legend, které mají asi za cíl bagatelizovat socialistické zločiny na ukrajinském národu. Tento chlapeček a pozdější bolševický masový vrah se jmenuje Nikita Sergejevič Chruščov.

Velice častým a rozšířeným mýtem o jeho osobě je tvrzení, že Chruščov je ukrajinské národnosti. Velmi často právě tímto argumentují mnozí obhájci jiného socialistického masového vraha Josifa Vissarionoviče Stalina, kteří tak chtějí nejspíše vyvolat dojem, že například za hladomor a teror na Ukrajině v 30. letech 20. století jsou zodpovědní ukrajinští komunisté, a ne Stalin. Je to ovšem lež a hoax. Sám Chruščov ve svém životopise uvádí, že se narodil v Rusku, nikoli na Ukrajině. Narodil se v ruské vesnici Kalinovce, ale legenda o jeho ukrajinském původu je natolik rozšířená, že ji šíří i na svém webu Česká televize. Jak ovšem upozorňuje český spisovatel Petr Andrle, jde opravdu jen o legendu.

V dětství se Chruščov setkal s příbuzným své učitelky Lydie Ševčenkové, který mu daroval knihy zakázané carskou cenzurou. Chruščov později vzpomínal, že učitelka a její rodina byli svobodomyslní lidé. Ševčenková například šokovala vesničany tím, že nechodila do kostela. Nejspíše i díky tomu se z Chruščova začal rodit mladý revolucionář. Později se rodina Chruščovových přestěhovala do města Júzivka (dnes ukrajinský Doněck), kde začal mladý Chruščov chodit do učení. Později dostal práci v továrně, ale z té byl následně vyhozen za účast na organizování sbírky pro oběti masakru u řeky Leny, kde carská armáda postřílela stovky demonstrujících dělníků protestujících proti nesnesitelným pracovním podmínkám hraničícím s otroctvím. Otec samotného Nikity byl aktivní v odborovém hnutí ruského dělnictva a organizoval šíření myšlenek socialismu mezi dělníky.

Chruščov později jezdil za prací po celém carském Rusku a vystřídal různé pracovní pozice, od horníka přes železničáře po dělníka v továrně. Protože byl schopným dělníkem, byl osvobozen od vojenské povinnosti a v době 1. světové války pracoval na údržbě dolů. Tehdy se také oženil s Jefrosinií Pisarevovou, s níž měl dvě děti.

Když v roce 1917 ruský car Mikuláš II. abdikoval, v rámci politických a společenských reforem byl Nikita zvolen do sovětu (dělnické rady) v Rutchenkově a brzy se stal i jeho předsedou. Během občanské války v Rusku se v roce 1918 Nikita přidal na stranu bolševiků. Podle amerického autora Chruščovova životopisu Williama Taubmana mohl opožděný přechod Nikity Chruščova k bolševikům být způsobený jeho koketováním s menševiky (ruskou sociální demokracií), kteří mu tehdy byli nejspíše ideologicky bližší než bolševici.

Uzavřením Brestlitevského míru připadly značné části Ukrajiny Německu a jeho spojencům, a to včetně dnešního Donbasu. Chruščov tak musel uprchnout na území pod kontrolou bolševiků. Na přelomu let 1918 a 1919 se stal komisařem Rudé armády a měl na starosti ideologickou výchovu vojáků a dobrovolníků. Po ukončení občanské války a demobilizaci byl Chruščov přidělen k dělníkům na Donbase v pozici komisaře a žil tam s nimi v bídných a nuzných podmínkách.

Během občanské války i po ní bylo Rusko zasaženo velkým hladomorem. Jednou z obětí hladomoru se stala i Chruščovova žena Jefrosinia, která zemřela na tyfus. Během Chruščovovy služby v armádě i později žila jeho žena v jeho rodné Kalinovce, kde také zemřela. Chruščov tam uspořádal její pohřeb, který ovšem ostentativně vykonal podle bolševických zásad, a odmítl obřad v kostele, čímž šokoval celou vesnici.

Ve 20. letech 20. století se Chruščov podílel na budování průmyslu v oblasti Donbasu. Byl například asistentem ředitele dolů. Zároveň si prosadil možnost studovat na střední škole, byť někteří jeho nadřízení ho v tom nepodporovali a spíše mu to nechtěli dovolit. Díky bolševickým školským programům na začlenění málo vzdělaných dělníků do středoškolského vzdělávání mohl však i Chruščov nakonec studovat. V té době mu pomáhala levicová aktivistka Nina Petrovna, která se poté stala i jeho životní partnerkou. Chruščov také dále stoupal po stranické hierarchii v komunistické straně.

Poté, co se v roce 1925 stal šéfem komunistů na Ukrajině Lazar Kaganovič, začal strmý vzestup Chruščova v rámci byrokratického aparátu strany. Chruščov se osobně znal s Kaganovičem od roku 1917 a Kaganovič si ho oblíbil a učinil z něj svého chráněnce. Chruščov později následoval Kaganoviče do Moskvy, kde opět začal stoupat po stranickém žebříku funkcí. Zároveň sám iniciativně vedl kampaň proti údajným pravičákům v místních organizacích komunistické strany, kdy se mu podařilo společensky zničit mnoho jemu nepohodlných soudruhů. Během svých studií v Moskvě se Chruščov seznámil i s druhou manželkou Josifa Stalina – Naděždou Allilujevovou.

Podle záznamů se již v roce 1932 začal Chruščov scházet se Stalinem a ten jej brzy začal zvát i na své soukromé akce. Chruščov tehdy Stalina bezmezně obdivoval a údajně i samotný Stalin k němu pociťoval jistou náklonnost. Od roku 1934 zahájil Stalin vlnu politických čistek, poprav a odesílání milionů obyvatel Sovětského svazu do koncentračních táborů – gulagů. Samotný Chruščov tento teror tehdy podporoval a veřejně vyzýval k popravování nepřátel SSSR (zástěrka pro likvidaci Stalinovi nepohodlných lidí). „Každý, kdo se raduje z úspěchů dosažených v naší zemi, z vítězství naší strany pod vedením velikého Stalina, najde jen jedno slovo vhodné pro žoldneřské, fašistické psy trockisticko-zinovjevského gangu. Tím slovem je poprava,“ prohlásil tehdy Chruščov. Přitom je vtipné, že samotný Chruščov na počátku své kariéry na Ukrajině koketoval s podporou trockistů mezi bolševiky.

Chruščov byl velice aktivním vykonavatelem stalinistických čistek. Například v moskevské oblasti z 38 nejvyšších představitelů bolševiků stalinské čistky přežili jen tři. Tato zatčení byla možná pouze díky Chruščovovu souhlasu, tak to vyžadoval protokol. Být v té době spolupracovníkem nebo přítelem Chruščova bylo velice nebezpečné, protože většina takových lidí byla zatčena a mnohdy i popravena. Chruščov také sám iniciativně navyšoval kvóty určené pro zatčené a popravené nepřátele socialismu. Jedna z nepotvrzených legend praví, že jeho nadšení k popravování nepřátel socialismu musel mírnit sám Stalin.

Jelikož jedním z nosných témat těchto čistek byl boj proti trockistům ve straně, Chruščov se svěřil Stalinovi, že na počátku své kariéry na Ukrajině koketoval s podporou trockistů. Stalin mu nejprve řekl, aby o tom mlčel, a pak mu doporučil, aby o tom nakonec promluvil před shromážděnými komunisty. Chruščov tedy před straníky vyznal svou mladickou naivitu a trockismus odmítl. Nakonec se tedy setkal s ovacemi a potvrzením ve své funkci. Stalin mu odpustil, a proto mu odpustili i stalinisté a on se mohl dál věnovat boji s nepřáteli socialismu.

V roce 1937 byl Chruščov osobně Stalinem jmenován komisařem na Ukrajině a o dva roky později se stal řádným členem politbyra Sovětského svazu. Chruščovův příjezd na Ukrajinu znamenal zesílení teroru čistek a poprav. Chruščov tehdy musel již vědět, že čistky vedou k věznění a popravování nevinných lidí. Nejspíše již začal sám pochybovat o tom, co dělá, protože tehdy na sjezdu ukrajinských bolševiků prohlásil: „Soudruzi, musíme odhalit a neúnavně ničit všechny nepřátele lidu. Nesmíme však dopustit, aby bylo ublíženo jedinému poctivému bolševikovi.“ 

Když Sovětský svaz napadl v roce 1939 Polskou republiku, byl Chruščov mezi útočícími sovětskými vojáky s jasným úkolem: zajistit, aby proběhla lidová hlasování, jež měla ospravedlnit anexi polského území. Po útoku Německa na Sovětský svaz v roce 1941 působil Chruščov u Rudé armády jako komisař přímo delegovaný z Moskvy, a to v oblasti Ukrajiny. Později v roce 1942 se Chruščov spolupodílel na neúspěšné ofenzivě u Charkova. Za trest jej Stalin nakonec sice nepopravil, ale převelel jej do Stalingradu.

Během druhé světové války zažil Chruščov osobní tragédii, když za záhadných okolností zmizel jeho syn Leonid. Kolem jeho zmizení a smrti panuje mnoho legend. Podle některých nepodložených fám měl Chruščovův syn padnout do zajetí, spolupracovat s Němci a Stalin měl po jeho zajetí Rudou armádou nařídit jeho popravu. Ale pro takováto tvrzení nebyly nalezeny žádné důkazy.

Ke konci druhé světové války se Chruščov vrátil zpět na Ukrajinu, kde tvrdou rukou opět zaváděl sovětskou vládu a prosadil mnoho různých opatření, v důsledku kterých byli postiženi chudí a nevinní lidé. Chruščov si ovšem některé své brutální masové represe pochvaloval a doporučoval je Stalinovi, aby je přijal i v jiných částech Sovětského svazu. Chruščov se po válce soustředil na snahu co nejrychleji znovuvybudovat průmysl na Ukrajině za jakoukoliv cenu.

Ke konci 40. let 20. století ukončil Chruščov své působení na Ukrajině a vrátil se opět do Moskvy, kde začal zastávat různé stranické funkce a účastnit se pravidelných večeří u Stalina. Při jedné takové večeři jej Stalin donutil tančit tradiční ukrajinský tanec. Sám Chruščov později tuto situaci okomentoval slovy, že „když Stalin řekne tanči, tak moudrý muž tančí“. Chruščovův návrat do Moskvy byl iniciován samotným Stalinem, který tak chtěl v rámci sovětské vlády nejspíše vyvážit rostoucí vliv Malenkova a Beriji.

Když 5. března 1953 Stalin zemřel, vypukl boj o moc mezi jeho stoupenci. Tehdy by asi nikoho nenapadlo, že vítězem tohoto boje bude právě Chruščov, který se spojil s Malenkovem a podařilo se jim přesvědčit některé podřízené Beriji, aby ho zradili a tím umožnili jeho zatčení a popravu. Mezi zrádci Beriji byl například pozdější šéf KGB Ivan Serov.

Když byl v roce 1953 odstraněn Berija, Chruščov měl za sebou teprve první část uchopení moci po Stalinovi. Během let 1954 a 1955 se Chruščovovi podařilo v rámci sovětského systému postupně zbavit většího vlivu svého dřívějšího spojence Malenkova, až jej právě v roce 1955 plně odsunul na bezvýznamnou pozici ministra. Chruščov proti Malenkovi využil informace získané z  Berijovy pozůstalosti o tom, že se Malenkov podílel na připravě další Stalinovy čistky.

Poté, co Chruščov upevnil svou pozici, vrhl se na realizaci svých představ o zemědělství a zahraniční politice. Byť na počátku byl v relativně přátelském vztahu s dalšími Stalinovými stoupenci a členy politbyra, postupně se s mnoha z nich začal dostávat do sporu. Například s Molotovem kvůli zahraniční politice (Molotov byl agresivněji založený než Chruščov).  Chruščov měl během návštěvy USA na konci 50. let 20. století v průběhu soukromého rozhovoru říct jednomu americkému představiteli: „Mohu prorokovat, že vaše vnoučata v Americe budou žít v socialismu. Naše přesvědčení je, že dříve nebo později kapitalismus ustoupí socialismu. Ať už se vám to líbí nebo ne, historie je na naší straně. Pohřbíme vás.“ Tento údajný Chruščovův výrok je sice dost sporný, neboť měl zaznít v soukromém rozhovoru bez přítomnosti dalších svědků, ale vyjadřuje podstatu cíle Chruščova a jeho nástupců – šířit na Západě ideologii socialismu, a porazit tak Západ nevojenskými prostředky.

V roce 1956 přednesl Chruščov na sjezdu komunistické strany Sovětského svazu proslavenou tajnou řeč, v níž odsoudil kult Stalina a odhalil mnohé z jeho zločinů, které ovšem kritizoval ne jako zločiny proti lidskosti, ale zločiny proti nevinným komunistům. Termín „tajná řeč“ je dosti zavádějící, protože Chruščov se postaral, aby se jeho referát překládal do ostatních jazyků pro členy jiných stran. Faktem je, že Chruščovovy pokusy o reformy a zmírnění totality vedly nakonec k povstání v Maďarsku a nepokojům v Polsku, které ovšem vládnoucí komunisté tvrdě potlačili a neváhali přitom likvidovat i své umírněnější stranické soudruhy (například v Maďarsku).

V knize Neznámý Stalin bratři Roj a Žores Medveděvovi popisují příběh, kdy po demaskování Stalinova kultu měl Chruščov navštívit jednu továrnu a lidé mu tam při debatě posílali na lístečcích napsané vzkazy s dotazy. Jeden z tazatelů chtěl vědět, proč Chruščov a další členové politbyra nezasáhli proti Stalinovi, když viděli, jak páchá své zločiny a porušuje zákony Sovětského svazu. Dotaz byl položen anonymně. Chruščov se otázal, kdo dotaz položil. Nikdo se však nepřihlásil. Tehdy měl Chruščov prý říci, že tak jako se bojí tázající se, tak se báli i oni za Stalina.

Nesporným faktem je, že za vlády Chruščova došlo k jistému uvolnění diktatury a okleštěnému umožnění jisté omezené svobody projevu (vyšla například kniha Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče, a to na přímou žádost Chruščova). Koncem roku 1962 však období silně omezené svobody skončilo a došlo k opětovnému nastolení jistého pronásledování nepohodlných umělců, a to po tzv. aféře Chruščovovy návštěvy na avantgardní výstavě 1962 v Moskvě, kdy Chruščov odešel z výstavy rozzuřený a znechucený z moderního umění. Přes určité uvolnění ve společnosti Chruščov tvrdě prosazoval cenzuru medií: „Tisk je naší hlavní ideologickou zbraní. (…) Stejně jako armáda nemůže bojovat bez zbraní, (…) strana nemůže úspěšně vykonávat svou ideologickou práci bez tak ostré a militantní zbraně, jako je tisk. Nemůžeme odevzdat tiskové orgány do nespolehlivých rukou.“ (Citováno z Kommunist, č. 12, 1957, s. 23.)

Chruščov ovšem byl v určitém ohledu brutálnější než Stalin. Zatímco Stalin v průběhu druhé světové války nechal ukončit pronásledování pravoslavné církve, a dokonce jí začal činit ústupky, povolil otevření seminářů pro kněze, kostelů a lidé získali určitou míru náboženské svobody, za vlády Chruščova došlo opět k nastolení brutální protináboženské kampaně ve jménu ateismu. Byly zavírány kostely, učit děti náboženství se stalo protizákonným, a dokonce dát dítěti eucharistii bylo označeno za protistátní zločin, jenž se trestal. Cílem vládnoucího Chruščova jako ateisty bylo vnutit lidem ateismus a vymýtit křesťanství (a nejen je).

Jak se Chruščovovi postupně přestalo dařit v politické i ekonomické oblasti a narůstaly problémy, sílil i odpor proti jeho vedení. Chruščov sice učinil určité vstřícné kroky vůči Západu, ale také došlo za jeho vlády k vážným krizím. Od berlínské krize a stavbě berlínské zdi až po kubánskou krizi s rozmístěním raket. Všechny tyto jeho neúspěchy posilovaly opozici vůči němu v komunistickém vedení, kde byl stále více vnímán jako slabý a nerozhodný vůdce ustupující Západu.

Toho všeho nakonec využil Leonid Brežněv, který v roce 1964 několik měsíců připravoval převrat proti Chruščovovi. V jeho převratu jej podpořilo například vedení KGB v čele s šéfem této tajné služby Vladimirem Jefimovičem Semičastnym. Chruščov nekladl výraznější odpor, a protože i cílem Brežněva a jeho spojenců bylo nevyvolat dojem puče, byl Chruščov odstraněn legálním způsobem.

Chruščov po svém sesazení (oficiálně odstoupil sám) měl říci svému příteli a bývalému Stalinovu spolupracovníkovi, že nebude bojovat proti Brežněvovu převratu. Měl také říci, že si za Stalina nikdo nemohl dovolit říci mu, že je starý a má odejít (jak to udělal Brežněv s Chruščovem), aniž by ho Stalin okamžitě nenechal popravit. A proto Chruščov považuje za svůj zásadní přínos to, že lidé v komunistické straně již nemají strach se projevit. Oficiálně bylo oznámeno, že Chruščov rezignoval sám z důvodu zdravotního stavu a svého věku.

Nový vládce Sovětského svazu Leonid Brežněv se ovšem zachoval také podle Chruščova vzoru a nijak jej neperzekvoval, ale ponechal mu doživotně jednu daču a byt. Taktéž dostal přiznaný důchod 400 rublů, což na tehdejší podmínky v Sovětském svazu nebylo zas tak zlé. Chruščov se ovšem se svým pádem těžce vyrovnával a stal se zasmušilým a smutným člověkem. Ke konci života připravoval své paměti, které ovšem noví vládcové Sovětského svazu chtěli cenzurovat. I když nakonec paměti vyšly na Západě, kam je nechal propašovat Chruščovův syn Sergej, vládci Sovětského svazu se nakonec nijak výrazněji Chruščovovi a jeho rodině nemstili.

Dne 11. září roku 1971 zemřel Nikita Chruščov na infarkt. Sovětská vláda mu odepřela státní pohřeb a možnost být pohřben u kremelské zdi. Chruščov zemřel ve věku 77 let a byl nakonec pohřben na Novoděvičím hřbitově. Protože se po svém odstranění stal jistou ikonou části disentu, měly sovětské úřady obavu z jeho pohřbu a tajily ho, aby se nemohl pohřeb proměnit v manifestaci opozice. Přesto se některým umělcům a opozičníkům podařilo na pohřeb přijít.

Hodnocení Chruščova a jeho života je velice komplikované a mnozí autoři se rozcházejí ve svých pohledech a závěrech. Faktem je, že Chruščov byl v jistém smyslu tím, kdo po Stalinově smrti umožnil postupné slábnutí teroru uvnitř Sovětského svazu proti věrným komunistům a pomohl stabilizovat socialistický systém, a to tak, že i po jeho odstranění a nastolení Brežněvova neostalinismu nedošlo k návratu nejbrutálnějších aspektů klasického stalinismu.

Podle některých výzkumů mezi dnešními Rusy je Chruščov hodnocen nejpozitivněji ze všech komunistických vládců. Ať tak nebo tak, je Chruščovův příběh hlavně příběhem obyčejného prostého pasáčka, který se dokázal v bouřlivém 20. století vypracovat na vůdce atomové velmoci a jenž dokázal zajistit přechod od stalinistického teroru k socialistické diktatuře s omezeným použitím násilí. 





Diskuse ke článku