nahoru

Druhá největší bitva na našem území. U Hradce Králové bojovali Němci proti Němcům

Jaroslav Šajtar 3. července 2021 • 14:00
Druhá největší bitva na našem území. U Hradce Králové bojovali Němci proti Němcům
foto: Honza Mudra

Pruský ministerský předseda Otto von Bismarck, usilující o sjednocení Německa shora, „železem a krví“, uzavřel 8. dubna 1866 spojenectví s Itálií, která si brousila zuby na Benátsko, ovládané Rakouskem. Předem jí ovšem musel zaplatit 120 miliónů franků na vojenské výdaje a garantovat italskému králi připojení Benátek, „ať záležitost na jižním válčišti skončí jakkoli“. Podunajská monarchie tak mohla spoléhat pouze na pomoc Německého spolku, jehož přínos se ukázal jako malý.

Rakousko čítalo 35 miliónů obyvatel proti 18 miliónům v Prusku. V předvečer konfliktu si publicisté nostalgicky připomínali dřívější úspěchy „neochvějných bělokabátníků“, jak se říkalo rakouské pěchotě, „sebevědomí štýrských myslivců“ a „průbojnost uherské jízdy“. Britský dopisovatel W. H. Russell, sám bývalý voják, psal o nástupu rakouské armády před bitvou u Hradce Králové nadšeně: „Jezdectvo se mi zdá daleko nejlepší, jaké jsem kdy viděl. Početně bylo nejsilnější, jaké se kdy objevilo na bojišti v nejnovějším období.“

Prusku zbývalo už jen najít záminku k válce. Tou se stala situace v Rakouskem spravovaném Holštýnsku, kam vpadla pruská armáda, která 16. června 1866 zahájila válečné akce a během několika dní obsadila Hannoversko, Hesensko a Sasko. Její hlavní síly současně vpadly do Čech. Rakouské velení ještě před vypuknutím války poslalo z hlavního, českého válčiště na italské 139 praporů, 97 rot, 35 baterií a 31 eskadron. 

Válka Němců s Němci

Tak ji nazval manifest rakouského císaře Františka Josefa I. Zatímco pruská 3. (Labská) armáda generála Herwartha se valila Saskem, jeho král Albert se svým sborem ustoupil do Čech, aby se tu spojil se Severní armádou polního zbrojmistra Ludwiga Benedeka, původem maďarského protestanta. Pruská 1. armáda prince Bedřicha Karla, postupující do Čech od severu přes Liberec a Trutnov, se 29. června utkala u Jičína s Albertovým saským a rakouským I. sborem, jež přiměla ustoupit na východ. Pruská 2. (Slezská) armáda korunního prince Bedřicha Viléma útočila od severovýchodu přes Náchod a Trutnov. Střetný boj u Trutnova 27. června se stal jedinou úspěšnou akcí rakouské armády na severním bojišti, když rakouský X. sbor generála Gablenze obrátil na ústup pruský I. sbor generála von Bonina. Avšak již následujícího dne příchod pruského gardového sboru přiměl Rakušany ustoupit.

Rakouská Severní armáda ztratila do 30. června 29 612 mužů, 1314 koní a 16 děl a spojenecký saský sbor 592 vojáků. Největší pohroma však teprve měla přijít.

„Tam u Králového Hradce…

… lítaly tam koule prudce, z kanónů a flintiček do ubohých lidiček…,“ zpívalo se v nejznámější kramářské písni o válce šestašedesátého roku. Koncem června, po spojení rakouských a saských jednotek, zaujala Severní armáda postavení na západním břehu Labe u Hradce Králové, kde se v mlhavé úterý 3. července odehrála obrovská bitva, již počtem účastníků zastínila pouze bitva národů u Lipska v říjnu 1813. Trvala od osmé hodiny ranní do 16 hodin odpoledne a rozsahem ji překonala až čtrnáctidenní bitva u Mukdenu v únoru 1905 během rusko-japonské války. Jestliže ještě dopoledne se zdálo, že štěstěna se usmála na Rakušany, v časných odpoledních hodinách dorazil na bojiště od Dvora Králové nad Labem a Josefova pruský korunní princ, jenž vpadl do pravého boku a středu rakouských pozic u Hořiněvsi, Máslojed, Račic, Trotiny a Sendražic, podél Labe směrem na Chlum a Rozběřice, přímo do srdce rakousko-saské obrany. Ani bezmezné hrdinství rakouských dělostřelců, které proslavila zejména „baterie mrtvých“ na Chlumu, jejíž velitel, osmatřicetiletý setník 1. třídy August van der Groeben, posmrtně obdržel jako jediný účastník královéhradecké bitvy rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie, ani obětování rakouského jezdectva v krvavé srážce u Střezetic mezi Chlumem a Probluzí  nemohly odvrátit katastrofu. Během dne totiž Prusové zatlačili do nesnadného postavení i levé rakouské křídlo se Sasy.

Nastal zoufalý ústup, provázený vysokými ztrátami na rakouské straně. Když došlo na bilancování bitvy u Hradce Králové, jíž se také říká bitva u Sadové (Sadoví) nebo u Chlumu a odehrála se na ploše 70 km2 v obvodu 40 obcí, činil poměr rakouských ztrát 20,6 procenta celkového početního stavu ku 4,2 procenta na straně pruské. Obratnější taktika a lepší palná zbraň pruské pěchoty (jehlovka proti zdlouhavě nabíjené rakouské předovce) rozhodly o výsledku bitvy i celé války. „Pro jedno století byly bitvou u Hradce Králové německé hodiny správně nařízeny,“ prohlásil později Bismarck. 

Po debaklu Severní armáda ustoupila přes Moravu k Vídni. V době od 4. do 28. července se s protivníkem utkala ještě více než třicetkrát a v těchto bojích ztratila 2369 vojáků (359 mrtvých, 631 raněných, 1117 zajatých a 262 nezvěstných), 490 koní a 17 děl.  Prusové 8. července obsadili Prahu a postupovali na rakouskou metropoli, k jejíž obraně se z italské fronty kvapně přesunovala Jižní armáda arcivévody Albrechta. Jelikož mnohem slabší pruské síly generála von Manteuffela způsobily porážku rakouským spojencům v Německém spolku a tlak na Vídeň sílil, uzavřelo Rakousko 26. července s Pruskem v Mikulově příměří. Tečku za prusko-rakouskou válkou (výstižnější je ovšem název prusko-italsko-německo-rakouská válka) učinila pražská mírová smlouva z 23. srpna, která znamenala úspěch Bismarckovy umírněné politiky. Obratný diplomat nehodlal ponížit nepřítele víc, než si zaslouží, a kromě toho myslel do budoucna. Rakousko tudíž přišlo o správu nad Holštýnskem, vystoupilo z Německého spolku a uznalo pruskou hegemonii v Severoněmeckém spolku.

Zatímco král Vilém I. udělil 126 nejvyšších pruských vyznamenání – řád Pour le Mérite (Za zásluhy) –, nejvyšší rakouský Vojenský řád Marie Terezie obdrželo pouze 21 vojáků, z nichž jen čtyři za výkony na severní frontě. 

Opomíjená fronta

Porážky na českém bojišti poněkud vytěsnily do pozadí skvělé úspěchy rakouských zbraní ve válce proti Itálii, mající značnou početní převahu. Jižní armáda již 24. června porazila Italy v bitvě u Custozy (některé zdroje uvádějí pravopisnou podobu Custozza). Dvacátého července zvítězil admirál Tegetthoff u Visu (Lissy) za cenu 38 padlých, 138 raněných a poškození bitevní lodi Kaiser nad mnohem silnějším italským loďstvem admirála Persana, jež ztratilo 636 padlých, 39 raněných, tři zničená a tři těžce poškozená plavidla. Na rakouské vlajkové lodi po celou bitvu vlály vlajky signalizující: „Najíždějte na všechno šedé!“ (Italské lodě měly šedý nátěr.)

Nicméně Italské království se na nátlak svého pruského spojence dočkalo vídeňskou mírovou smlouvou z 3. října uznání a také odstoupení Benátska. Cesta ke sjednocení Německa pod pruským žezlem se otevřela.

Současníkům se prusko-rakouská válka zdála natolik krvavou, že inspirovala pražskou rodačku, známou pacifistku, zakladatelku Rakouské mírové společnosti a první nositelku Nobelovy ceny za mír z roku 1905 Berthu von Suttnerovou, rozenou hraběnku Kinskou, k napsání historického románu Pryč se zbraněmi!, překládaného též jako Odzbrojte! Budeme-li se však držet holých faktů, mezi evropskými válkami mezi lety 1815 až 1913 stál tento konflikt až za krymskou válkou, balkánskými a dvěma rusko-tureckými válkami a francouzsko-pruskou válkou. Sovětský demograf B. C. Urlanis vyčíslil počet jeho obětí na 34 000 mrtvých vojáků, Francouzi P. P. Leroy-Beaulieu a Vacher de Lapouge na 45 000, irský statistik M. G. Mulhall na 51 000 a francouzský profesor a pacifista R.-Ch. Richet na neuvěřitelných tři sta tisíc! Přesný počet se zřejmě nikdy nedovíme, poněvadž chybějí údaje o zemřelých na nemoci v italské armádě a armádách států Německého spolku (kromě Saska) bojujících po boku Rakouska. V pruském zajetí zemřeli 3002 Rakušané a 176 Sasů (2968 na zranění a 210 na nemoci, stejně jako u Prusů hlavně na choleru).

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku