Tragický osud neodmyslitelně patří k literárnímu životu. Někteří autoři proti sobě obrátili zbraň kvůli depresím, jiní kvůli politické situaci. Do jiné kategorie patří japonský spisovatel Jukio Mišima. Celý život podporoval císaře Akihita, proto nemohl přenést přes srdce znevažování panovníkova úřadu. Mišima chtěl zorganizovat puč, ten ale skončil neslavně a 25. listopadu 1970 spáchal spisovatel rituální sebevraždu.
Narodil se jako Kimitake Hiraoka v Tokiu roku 1925. Otec působil ve státní správě, matka pro změnu pocházela z armádních kruhů. Chlapec byl kvůli časové vytíženosti rodičů vychováván babičkou. Rozhodně se nejednalo o procházku růžovým sadem. Mišima později vzpomínal, že jej babička nikam nepouštěla. Většinu času trávil o samotě a jen výjimečně si mohl hrát se sestřenicemi. Z tohoto „vězení“ byl vysvobozen až otcem. Ten chtěl mít z Mišimy pořádného chlapa a bál se, že měkká výchova chlapce zkazí.
Hodinky od milovaného císaře
Budoucí spisovatel vychodil prestižní základní školu, na ní začal psát první kratší texty. Jednalo se především o povídky. Když přestoupil na střední, věnoval se německým autorům jako je Rilke či Nietzsche. Velmi se angažoval ve školním časopise, kde několikrát zveřejnil své texty. Proti literární dráze se postavil jeho otec, který chtěl mít ze syna právníka. Mladík se rozhodl, že bude psát pod pseudonymem a zvolil si jméno Jukio Mišima. Jukio znamená v japonštině sníh a Mišima je název stanice, ze které jezdil do školy.
Pod tímto jménem publikoval krátké povídky, v nich popisoval, jak na mladého literáta nahlíží spolužáci z ragbyového týmu. Mišima na sebe upozornil zralými úvahami, jež doplňoval přesnými metaforami. V roce 1944 úspěšně dokončil střední školu, během této ceremonie dokonce obdržel od císaře stříbrné hodinky, což na spisovatele výrazně zapůsobilo.
O několik měsíců později měl být jako branec odveden do války. Doktor si ale všiml jeho respiračního onemocnění, které mylně považoval za tuberkulózu. Mišima se díky tomu válce vyhnul, jeho přátelé a mentoři takové štěstí neměli. Jeden z nich na frontě spáchal sebevraždu, poté co jeho nadřízený mluvil negativně o císaři. Onen známý nejdříve zastřelil důstojníka, poté sebe. Mezitím Mišima studoval práva na Tokijské univerzitě a zdárně je dokončil.
Nová ústava jako rozbuška
Během toho ale stihl napsat několik děl. Po absolvování vysoké školy se nechal zaměstnat, ale kancelář na ministerstvu financí nebyla pro něj, a tak se vydal do literárních kruhů. Mezitím se začal projevovat jeho politický názor, Mišima nesnášel levicové politiky. Negativně vnímal i novou japonskou ústavu z roku 1947 (zvanou Nihonkoku kenpó).
Dokument upravil některé zvyklosti, rozšířil volební právo pro muže a ženy od dvaceti let, hlavním bodem bylo postavení císaře. Vládce už nebyl považován za posvátného a svrchovaného panovníka, v nové ústavě měl pouze symbolickou a reprezentativní funkci. Během závěru 50. letech dokončil Mišima román Zpověď masky, který potvrdil jeho talent.
Japonský autor se začal hojně číst i ve Spojených státech a Evropě. Od roku 1955 propadl cvičení, protože odmítal názor, že spisovatelé mají chatrnou tělesnou stránku. O několik let později dokonce absolvoval vojenský výcvik. Mimo posilování a psaní se věnoval i herectví. To už se psal rok 1968, kdy Mišimovi těsně „utekla“ Nobelova cena. Obdržel ji jeho krajan Jasunari Kawabata.
Mišima společně s několika přáteli založil organizaci Tatenokai, která měla strážit japonské tradice. Byli plně oddaní císaři a pěstovali nenávist vůči ústavě z roku 1947. Pět členů (včetně Jukia Mišimy) vtrhlo 25. listopadu 1970 do budovy generálního štábu japonských Sil sebeobrany. Tyto oddíly byly zřízeny skrze zmíněnou ústavu a Mišima je vnímal jako symbol nenáviděného dokumentu.
Setnutí až na čtvrtý pokus
Poté svázali jednoho z úředníků, Mišima se přesunul k balkonu. Měl pod sebou několik stovek vojáků, spisovatel přednesl projev, který zakončil slovy: „Ať žije císař!“ Vojáci ale Mišimu několikrát přerušili pískáním a pořváváním, a tak proslov nepadl na úrodnou půdu. Na to konto zamířil spisovatel zpět do kanceláře, kde odvázal onoho úředníka a rozehrála se poslední a dosti krvavá kapitola Mišimova života.
Spisovatel se rozhodl spáchát sepukku, což je japonský způsob sebevraždy. Člověk si během něj prořízne břišní dutinu samurajským mečem. Poté má přistoupit pobočník, který mu má setnout hlavu. Stejně sepukku probíhalo i v Mišimově režii. Členové Tatenokai dokázali Mišimovu hlavu useknout až na čtvrtý pokus, poté se několik z nich rozhodlo spáchat stejný čin.
Jukio Mišima je i dnes rozporuplnou postavou japonských dějin. Čin z 25. listopadu 1970, ale vyvolal ve společnosti zděšení. Paradoxně jeho smrt spustila velký zájem o spisovatelovy knihy.
