nahoru

Děkan Kryštof Lautner: Před 335 lety byla upálena nejznámější oběť čarodějnických procesů v Čechách

Jiří Štefek 18. září 2020 • 16:00
Děkan Kryštof Lautner: Před 335 lety byla upálena nejznámější oběť čarodějnických procesů v Čechách
foto: Profimedia

V úterý 18. září 1685 zažila Mohelnice velký a pohnutý den. „Jak živo co Mohelnice Mohelnicí jest, nevídáno, aby v tom městě tolik panstva, kdy bylo jako tenkrát, k divadlu se sjelo zdaleka v komorních vozech a také v kočárech panstvo vysokého rodu i nižšího. A co obecného lidu, počtu není,“ stojí v zápisu místního písmáka. Údajně až 20 tisíc lidí se toho dne přišlo podívat na popravu někdejšího šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Tento duchovní, od jehož úmrtí dnes uplynulo 335 let, je považován za neznámější oběť bestiálních a největších čarodějnických procesů v českých zemích. 

Na počátku těchto procesů (konaly se v letech 1678 až 1692) a jedné z nejtemnějších skvrn naší historie byla posvěcená hostie, kterou na Květnou neděli chtěla žebračka Maryna Schuchová dát výměnou za hrách porodní bábě Dorotě Groerové, které přestala dojit kráva. Když Schuchová vkládá hostii z úst do plátna, všimne si toho malý ministrant. Sobotínský farář Eusebius Schmidt, proslulý svým kázáním proti čarodějnictví, vše řeší jako vážný delikt.

Majitelkou losinského panství byla hraběnka Angelia z Galle rozená Žerotínová, jež zastávala správu za své dosud nezletilé synovce Jana Jáchyma a Františka Maxmiliána. Informace, že na jejím panství jsou čarodějnice, ji vyděsila. Na radu svého kolegia se rozhodla pozvat inkvizičního soudce, který by celou záležitost vyšetřil. Místních poměrů znalý soudce Kašpar Hutter je odmítnut a osudová volba padá na starého vysloužilého justiciára Františka Jindřicha Bobliga z Edelstadtu.

Soudy podle příručky

Ten se svým písařem Ignácem záhy přijíždí a ustavuje inkviziční tribunál. Inspirován „příručkou“ inkvizitorů Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice), sepsanou na konci 15. století dominikány Heinrichem Kramerem (Institorisem) a Jakobem Sprengerem, se rychle pouští do svého hrůzyplného díla. První obviněné ženy se po mnohonásobném mučení přiznávají k těm nejohavnějším zločinům a jmenují další podezřelé.

A nemohou ani jinak. V té době téměř platilo, že kdo se dostal inkvizitorovi do rukou, ve většině případů to pro něho znamenalo téměř jistou smrt. Buď nevydržel mučení a k smyšleným obviněním se přiznal, nebo zemřel při tortuře. Vydržet utrpení těla bylo už od antiky považováno za znamení neviny. Boblig však tvrdil, že mučeným ďábel znecitlivuje tělo a obviněné trápil tak dlouho, než došlo k doznání nebo smrti.

Jelikož ze zabaveného jmění odsouzených se hradil proces a mzda inkvizitorovi, rozhazuje Boblig své sítě do movitějších vrstev a obrací svou pozornost i k Šumperku. To se přestává líbit místním duchovním a především děkanovi Kryštofu Aloisi Lautnerovi. Z něj se brzy stává hlavní Bobligův odpůrce.

Inkvizitorův soupeř

Kryštof Alois Lautner se narodil v Šumperku v roce 1622, přesné datum jeho narození se nedochovalo. Když absolvoval základní školu, odešel mladý Kryštof na latinskou školu do Olomouce. Před švédským vpádem za třicetileté války uprchl do bavorského Landshutu a pak do Vídně, kde studoval na universitě nejprve filosofii a poté práva. Jak sám říkával, byl člověkem „míru a pera, nikoliv meče“, a nechtěl nosit mušketu. Dosáhl vědecké hodnosti magistra. K tomu přidal další studium teologie a přírodních věd ve Štýrském Hradci. Vrátil se do Olomouce a byl vysvěcen na kněze. Jako farář působil v Dolní Moravici a v Osoblaze, až se vrátil na pozvání svého starého přítele, purkmistra Sattlera jako farář do Šumperka, kde byl povýšen na děkana.

Lautner se těšil mezi farníky i prostými lidmi značnému respektu, protože vynikal pozoruhodnými vědomostmi z několika oborů, mimo jiné i z astronomie. Dovedl hrát na housle, vlastnil vedle not a signovaných obrazů i větší knihovnu, čítající 322 knih teologického, historického i právního obsahu. Děkan byl na veřejnosti velice oblíbený, především pro své dobré povahové vlastnosti, pro vlídnost a shovívavost. K nekatolíkům ve své farnosti se choval tolerantně – přimhuřoval často oči nad tajnými evangelíky a spokojoval se víceméně s jejich formální příslušností k římskokatolické církvi. S mnohými vlažnými katolíky udržoval Lautner v Šumperku přátelské styky. Navíc byl veselé povahy, není divu, že ho rádi jako zábavného společníka zvali k nejrůznějším oslavným posezením, k svatebním hostinám, ke křtinám, k oslavám životním jubileí. Lautner taková pozvání neodmítal.

Boj proti duchovenstvu

Tím, jak rostl počet zatčených a popravených, nemohl už Lautner mlčet a ve svých promluvách začíná (a není sám) inkvizitorovo počínání kritizovat. Proto se brzy dostává do Bobligova zorného pole a ten hledá záminku k jeho eliminaci. Pro Bobliga představovalo místní duchovenstvo odpůrce. I katolické. Pociťoval k nim stále větší nedůvěru, která přerostla až ve vyložený odpor a posléze ve snahu zbavit se některých z nich podlým obviněním z čarodějnictví. „Tak, děti... Takové ty v dlouhých sukních a s tučným břichem chceme dostat, takovéhle ptáčky!“ dal se slyšet na jednom zasedání inkvizičního tribunálu.

Boblig proto nechává Lautnera obvinit místními, již vyslýchanými ženami. Navíc jsou postupně zatýkáni jeho nejbližší přátelé, a dokonce i farská kuchařka Zuzana Voglická. Ta po mučení, stejně jako před ní lazebnice Biedermannová vypovídá proti Lautnerovi a obviňuje ho ze smyšlených zločinů, většinou sexuálně a proticírkevně laděných. Nic netušící Lautner míří do Mohelnice na posvícení za svým přítelem děkanem Winklerem. Neví, že tam byl vylákán, aby byl ve vší tichosti zatčen.

Vynucené přiznání

Při prvních konfrontacích před tribunálem Lautner veškerá obvinění odmítá. Je opakovaně vyslýchán, ale bez mučení. Po čtyřech letech marného čekání na jeho přiznání došla nakonec olomouckému biskupovi trpělivost. Rozhodl se uvolnit ho pro použití útrpného práva. To znamenalo konec nadějí. Bylo jen otázkou času, kdy tortura zlomí jeho odolnost. „Bylo proti němu použito nejprve mírnějších forem mučení. Těm on ale obdivuhodně vzdoroval a odmítal nadále se přiznat. Pak přišly ke slovu krutější stupně. Lautner začal přiznávat, ale jakmile ho sňali z mučidel, odvolával zase všechno, co byl nucen pod vlivem nesnesitelných bolestí přiznat. To mělo za následek, že dáván na mučení zase a znova, aby z něho mohli být vyhnáni daemones tacurnitatis – démoni mlčenlivosti. Ostré výslechy proběhly v červnu 1684 – dvanáct dnů za sebou, kromě neděle,“ stojí v zápisech inkvizičního tribunálu. „Lautner patří k sortě zvlášť zatvrzelých čarodějníků, kteří se dají raději roztrhat na kusy, než aby se ke svým zločinům přiznali,“ prohlašuje Boblig. Po tomto krutém maratonu byl Lautner 28. června fyzicky i duševně zlomen. Podepsal protokol obsahující jeho odpovědi na sto dvacet jednu otázku položenou mu soudem.

Protokol popisující Lautnerovu vinu zněl takto: „Kryštof Lautner, bývalý děkan v Šumperku, byl nejenom v důsledku doznání na mučení i po dobrém obviněn a usvědčen osobami ženského i mužského pohlaví, které po právu byly odsouzeny a popraveny a vesměs až do své smrti na tom pevně setrvaly, nýbrž také on sám při mučení a po jeho skončení dobrovolně přiznal a nadto své výpovědi podpisem vlastní ruky potvrdil, totiž že je posedlý úděsnou a mimořádně těžkou nepravostí v podobě urážky božského majestátu, že dále na Petrových kamenech často navštěvoval čarodějnická setkání a srazy, oddal se zlému nepříteli, zřekl se Boha i jeho milých svatých. Zneucťoval přitom posvěcené svaté hostie, strkal si je do bot, a nadto pak se svými kamarády a družkami neřestně tancoval a k ještě většímu zneuctění je rozděloval mezi čaroděje a čarodějnice a trpěl, aby s řečenými nanejvýš posvátnými hostiemi byly prováděny takové prostopášnosti, jaké žádný jazyk duchovního si netroufá vyslovit. Dále že mše svatá byla obětována ďáblovi a on se přiznal, že každý osmý den, aby mohl spáchat další svatokrádeže a zneuctívat Boha, v Bělé u Šternberka zasazoval metlou první ránu beránkovi zobrazenému tam na paměť Kristova utrpení. Mnoho novorozeňat obětoval zlému nepříteli a neplatně je pokřtil; neudílel rovněž rozhřešení. Bezpočtukrát pohlavně obcoval s duchy, dále s lidmi, s matkami i dcerami. Po celou dobu vazby neprojevil sebemenší lítost a nadto svá doznání i výpovědi nezřídka zlomyslně odvolával a vytrvale odmítal vypovídat.“

Rozsudek a smrt

Přiznání tedy bylo dosaženo, ale co dál? To záviselo na rozhodnutí olomouckého biskupa Karla II. Lichtenštejna-Kastelkorna. Pro něho to bylo ovšem těžké dilema. Dát svolení, aby děkan římskokatolické církve byl odsouzen jako čarodějník, to představovalo samo o sobě nesmírný skandál, především pro samotnou církev. Zmučený Lautner proto trpěl v žaláři a Boblig stále sbíral další „usvědčující materiál“. Váhající olomoucký biskup se během té doby zřejmě přece jen pokusil získat dobrozdání pro zmírnění rozsudku na doživotní žalář a poslal v tomto duchu dopis papeži Inocencovi XI. Ten však milost udělit odmítl se slovy: „Kdybychom my sami byli z takové neřesti usvědčeni, pak by si spasitelná spravedlnost žádala, abychom byli celému světu příkladem a byli veřejně upáleni.“

K vynesení ortelu už nic nestojí v cestě. Delegované justiční kolegium rozhodlo, aby „Kryštof Alois Lautner, byl zbaven veškerých duchovních hodností i úřadů a podle kanonického práva byl degradován, potom odevzdán do rukou kata, aby jeho tělo veřejně na popravišti a zaživa až na popel spálil.“ Rozsudek byl vynesen 1. září 1685 a veřejně vyhlášen ve čtvrtek 13. září v mohelnické škole. K samotné exekuci má dojít o pět dní později.

Ještě před vyhlášením ortelu požádal Lautner o slovo. Nekál se, vinu nepřiznal, o milost neprosil – prohlásil, že je nevinný a nevinní že jsou rovněž lidé, které při krutém mučení byl nucen označit za své údajné spoluviníky. „To je ta jeho stará písnička!“ přerušil ho Boblig. „Sám ďábel mu ji vnukl!“ Když byl odveden zpátky do vězení, obrátil se Lautner úpěnlivým dopisem na biskupa – ujišťoval ho o své nevině a proboha prosil o zmírnění trestu smrti tak, aby nemusel zemřít na hranici zaživa. Biskup se nato obrátil na Bobliga dopisem, ve kterém mu rozpačitě ponechal na vůli, zda bude chtít Lautnerovi zkrátit utrpení tím, že by mu dal na krk pověsit pytlík se střelným prachem. 

Samotné exekuci musela předcházet degradace, tedy vyvržení z lůna katolické církve. Lautnera přivedli v ošumělém plášti s širokým kloboukem na hlavě. Byl na něho hrozný pohled – byl strašně zarostlý, s dlouho nestříhanými vlasy a s vlajícím plnovousem. Od vchodu do kostela až k oltáři byla stlučena zvláštní cesta z prken, po které měl Lautner jít, aby tento zatvrzelý čarodějník nemohl dotykem své nohy znesvětit posvěcenou půdu kostela. Lautner odmítl přijít k degradaci dobrovolně, proto musel být násilím přivlečen. Světící biskup Breuner mu za asistence šesti děkanů a farářů vydřel cihlou až do krve jeho posvěcená místa na hlavě a na prstech ruky, na nichž byl kdysi pomazán svatým olejem, když v Olomouci přijímal kněžské svěcení. Po skončení obřadu mu uštědřil biskup notný kopanec a vyhnal ho z kostela.

Dobové prameny popisují i finále celého obludného dramatu. „Kovovým řetězem byl připoután uprostřed hranice k silnému kůlu. Katův pacholek mu připevnil na krk pytlík se střelným prachem, který mu podle biskupova přání měl trochu usnadnit umírání. Pacholek těsně před zapálením hranice přivedl pytlík k výbuchu, ale Lautner nebyl usmrcen, byl jenom těžce poraněn, prach mu spálil vousy a vlasy. Z hořící hranice až do poslední chvíle volal svatá jména a hlasitě se modlil. Jeho poslední okamžiky budily u mnohých přihlížejících dojem, že na hranici upálili nikoli čarodějníka a ďáblova tovaryše, ale pravého mučedníka, který se až do posledního okamžiku choval jako světec.“

Zálusk na Olomouc

Fanatický inkvizitor Boblig, který je prameny líčen jako psychopat se sadistickými sklony, po smrti Lautnera ještě několik let sužoval strachem kraj. Když vyhubil velkou část elit v Šumperku a ve Velkých Losinách, už se poohlížel po bohatém královském městě Olomouci. Místní radní si však stěžovali u císaře ve Vídni a Boblig se svými záměry neuspěl. Na Losinsku učinil přítrž zrůdné mašinerii až Jan Jáchym ze Žerotína, který roku 1689 dospěl. Definitivně byly procesy zastaveny až o tři roky později na císařský rozkaz.

Fenomén čarodějnických procesů na severní Moravě fascinoval i o stovky let později. Spisovatel Václav Kaplický sepsal v roce 1963 román Kladivo na čarodějnice, v němž barvitě převyprávěl tento příběh. O šest let později převedl tuto látku doplněnou o autentické přepisy zápisů z výslechů na filmové plátno režisér Otakar Vávra. V roli Lautnera exceluje slovenský herec Elo Romančík, Bobliga hraje Vladimír Šmeral a jeho slizkého písaře Ignáce mistrně ztvárnil Josef Kemr.

Pro tehdy vládnoucí totalitní režim byl však film nebezpečnou zbraní, která v historických alegoriích odkazovala na monstrprocesy v padesátých letech a zdůrazňovala nesmyslnost násilně vynucených přiznání. Snímek proto záhy mizí v trezoru, dnes však patří ke klenotům české kinematografie. Lidská nitra stále drásá jako celý tento příběh z dávné české historie.

Neúplná rehabilitace

V roce 1998 byla při olomouckém arcibiskupství zřízena komise, která zkoumala protokoly, výpovědi i rozsudky inkvizičního soudu. V červnu 2000 odhalil v Šumperku olomoucký arcibiskup Jan Graubner děkanu Lautnerovi pamětní desku a omluvil se za díl viny církve na procesech. Připomněl však, že soudy, které poslaly na smrt více než sto lidí, zřídila světská moc. Nicméně ani děkan Lautner, který byl do rukou světské moci vydán rozhodnutím biskupské konzistoře, nakonec právně rehabilitován nebyl a komise byla rozpuštěna.





Diskuse ke článku