nahoru

Bitva o Varšavu: Před 100 lety stála mezi bolševiky a oslabenou Evropou už jen polská armáda

Roger Moorhouse16. srpna 2020 • 12:30
Bitva o Varšavu: Před 100 lety stála mezi bolševiky a oslabenou Evropou už jen polská armáda
foto: Wikimedia

Edgar Vincent je jedním z politiků, kteří se již téměř dokonale vytratili z obecného povědomí. Tento významný obchodník, člen parlamentu a britský vyslanec v Německu byl v roce 1914 povýšen do šlechtického stavu a získal titul 1. vikomta D’Abernon, který zanikl okamžikem jeho smrti v roce 1941.

V jednom ohledu však po sobě Vincent odkaz zanechal. Ve svých pamětech, které popisovaly jedno z nejvýznačnějších období jeho kariéry – rok 1920, kdy působil jako britský zmocněnec ve Varšavě – odvážně prohlašuje, že boj o polské hlavní město v létě téhož roku byl vedle Marathonu, Blenheimu a Hastingsu jednou z nejzásadnějších bitev světových dějin. Přesto je bitva o Varšavu, podobně jako velká část polské historie, pro veřejnost v podstatě neznámá.

Rok 1920 znamenal pro podstatnou část Evropy období chaotických změn. Zlověstné dozvuky industrializovaného vraždění první světové války byly stále citelné a ve střední a východní Evropě bojovaly o svou jednotu a uznání státy, které se nově utvořily po pádu německé, rakouské a ruské říše. Winston Churchill to pregnantně shrnuje: „Když skončí válka obrů, začnou války trpaslíků”.

Nejzářnějším příkladem mezi nimi bylo zřejmě Polsko. Po 123leté absenci, během níž si jeho území rozdělily větší sousední státy, se Polsko v roce 1918 znovu objevuje na mapě, kdy tak trochu vyplňuje prázdnotu ve středoevropské oblasti a ve snaze definovat své hranice se uchyluje k sérii rozmíšek a sporů.

Zdaleka nejzávažnější z nich byla polsko-sovětská válka. Ta začala již zjara roku 1919, když se na území dnešního Běloruska střetly polské jednotky střetly s Leninovou Rudou armádou. Boje, které se posléze rozhořely, ale trpasličí rozměry neměly – trvaly více než 18 měsíců, zasáhly území větší než stovky mil a za oběť jim padlo více než 100 000 mužů.

Právě na jaře toho roku došlo k prvnímu střetu mezi polskou a sovětskou armádou. Co následovalo, byl netypický konflikt, zcela odlišný od statické, industrializované války, která teprve nedávno dospěla ke svému konci v západní Evropě. Na rozlehlém území tvořícím dnešní Bělorusko a Ukrajinu, s řídkou silniční sítí a infrastrukturou, převládly tradičnější a dynamičtější metody války. Důležitou roli sehrály obrněné vlaky, ale kralovala zejména kavalérie. Hlavními aktéry vojenských akcí, které ve vlnách procházely krajinou od ukrajinské metropole Kyjeva až k branám Varšavy, byli polští huláni a bolševická Konarmia – kavalérie Rudé armády, která se později stala synonymem pro první brutální bleskovou válku s ideologickým nábojem.

V létě 1920 se zdálo, že se válka blíží ke konci. Polské síly překotně ustupovaly, směrem na západ je hnala početní převaha nepřítele. Už ztratili Lvov, Brest Litevský a Zamość a nyní bylo v ohrožení i hlavní město. Zdálo se, že nově nalezená nezávislost Polska přijde po pouhých dvou letech vniveč.

Ale v polovině srpna uskutečnili Poláci na východ od Varšavy zoufalý protiútok, který vedli severně do příliš roztaženého křídla Sovětů. Během deseti dnů a za cenu 20 000 tisíc životů se jim konečně podařilo zastavit postup Rudé armády. Bitva, kterou Poláci označují jako „Zázrak na Visle“ nejen zachránila hlavní město, ale také rozehnala sovětská vojska a zatlačila je až na sever do jižního Pruska a Litvy. Sovětská fronta se tím zhroutila a z Kremlu konečně přišel návrh k uzavření míru.

Důsledky tohoto zázraku byly dalekosáhlé. Polsko si zajistilo nezávislost pro další generaci a svou pozici na mapě Evropy nemuselo znovu obhajovat až do roku 1939.

Sovětská porážka navíc bezpochyby vedla k výraznému ochlazení kremelských postojů vůči polskému státu. Vztahy mezi těmito dvěma slovanskými národy nebyly nikdy ideální – určitě k tomu přispěly dlouhé roky rozdělení země a útisku ze strany Rusů – ale bolševici se považovali za začátek nové éry a svou ideologii za lákavě univerzální. Jenže před branami Varšavy zjistili, že jejich poselství o socialistickém bratrství bylo jednohlasně odmítnuto a první linie revoluce, Rudá armáda, drtivě poražena, navíc armádou složenou převážně s rolníků a dělníků, kterým bylo Polsko bližší než revoluce... Jak si později postěžoval Stalin, přinést komunismus do Polska bylo „jak snažit se osedlat krávu“.

Toto odmítnutí mělo mít vážné důsledky. Sovětské protipolské smýšlení vyústilo v popravy více než 100 000 Poláků žijících na území Sovětského svazu, které v letech 1937–8 vykonala tajná policie NKVD v rámci systematického pokusu o vyhlazení celé této etnické menšiny. Ještě daleko temnějším následkem bylo to, že společná snaha o likvidaci Polska zásadní měrou přispěla ke spolupráci Hitlera a Stalina, kteří v srpnu 1939 podepsali nacisticko-sovětský pakt.

Po invazi do Polska, která následovala o tři týdny později, postupovaly sovětské jednotky s nepřekvapující brutalitou. Zaměřily se na polské důstojníky a příslušníky vzdělané elity, které perzekuovaly, deportovaly a popravovaly. Lze se domnívat, že cesta k hromadným hrobům v katyňském lese, kde našlo smrt mnoho z 22 000 polských důstojníků popravených sovětskými vojáky v roce 1940, se započala o dvě desítky let dříve právě sovětskou porážkou u Varšavy.

Stalin měl navíc osobní důvody, proč na rok 1920 vzpomínal s nelibostí. Tou dobou byl velitelem vojsk jihozápadní fronty v okolí Lvova a mířila na něj ostrá kritika za to, že nedokázal zajistit včasné posily pro varšavskou frontu. Kritizoval ho Lenin, politbyro i nejvyšší velení. Ponížili ho, svalovali na něj vinu a ve Stalinovi začal bublat vztek. Ať už to s tím souviselo nebo ne, ti nejhlasitější kritici (mimo jiné i Trocký a Tuchačevskij) všichni později pocítili horkokrevný výbuch (nebo chladný osten) jeho hněvu.

Jakkoli byly tyto aspekty významné, D’Abernon o nich v roce 1930 při psaní svých pamětí nevěděl. Jak je tedy možné, že tuto i dnes málo známou bitvu považoval za jedno z nejdůležitějších vojenských střetnutí v historii lidstva? Odpověď najdeme v oblasti strategie.

V roce 1920 nebylo pro Moskvu šíření komunismu směrem na západ jen toužebné přání, považovala ho za ideologickou nutnost. V marxistické ideologii dávala ruská revoluce pramalý smysl. Marxismus přece postuloval, že komunismus má být nevyhnutelným, vědecky podmíněným výsledkem pádu kapitalismu. Přesto jako první přijala komunismus země, která sotva vstoupila do kapitalistické fáze a třída průmyslového proletariátu zde byla zanedbatelná a nevýznamná.

Klíčovým imperativem proto bylo rozšířit komunismus na západ Evropy do vyspělejších, industrializovaných zemí, a především Německa. To mělo pomoci nejen upevnit pozici revoluce na domácí půdě, ale také vnést ideologický smysl do celkové struktury komunistické revoluce.

Německo bylo v roce 1920 na pokraji zhroucení: ekonomika byla rozvrácená, obyvatelé vyčerpaní, rozzlobení a zbaveni iluzí, tamější politická scéna plná revolučního napětí jak na straně pravice, tak levice. Jestli někdy nastal vhodný okamžik pro to, aby Rudá armáda zasáhla a svou podporou dovedla německé komunisty a další nespokojené skupiny k vítězství, bylo to právě tehdy. Nebylo proto překvapením, když Tuchačevskij vydal svým jednotkám rozkaz, jímž je žádal: „Běžte na západ! Cesta k požáru světové revoluce vede přes mrtvolu bílého Polska!“

Ale Poláci dokázali, že mají do mrtvoly velmi daleko. Za prvé, údajná „univerzální“ přitažlivost komunistické myšlenky v nich žádné nadšení nevyvolala. Už proto, že ji uvedla brutální vojenská kampaň a importovala armáda tajných policistů, milicionářů a „rekvizičních agentů“. Pro řadu Poláků navíc vše, co přicházelo z východu, automaticky vyvolávalo nepříjemnou asociaci s Ruskem – historicky známým utlačovatelem a okupantem Polska.

Právě proto Poláci jezdcům revoluce tak zarputile vzdorovali a v okamžiku, kdy už se vítězství zdálo na dosah, uštědřili Sovětům drtivou porážku. Tímto úspěchem zastavili územní ambice Kremlu, setřeli jeho zjevné ideologické pozlátko a sehráli zásadní roli při záchraně Západu, který byl v tu chvíli na kolenou.

Právě toto měl D’Abernon na mysli, když boj o Varšavu povýšil do panteonu nejvýznamnějších střetnutí v dějinách. Ve své knize tvrdí, že kdyby se Polsku „nepodařilo zastavit triumfální postup Sovětských armád v bitvě o Varšavu, nejenže by se křesťanství dočkalo nebezpečného obratu, ale v ohrožení by se ocitla samotná existence západní civilizace”.

Stejně jako se v bitvě u Tours „naši předkové zachránili před jhem koránu“, uzavírá autor, uchránila bitva o Varšavu západní Evropu před „mnohem zvrácenějším nebezpečím, totiž fanatickou tyranií Sovětů”. Jazyk, který D’Abernon používá, již nepatří do výbavy moderních diplomatů nebo politiků, ale podstata jeho historického hodnocení stojí na pevném základě. Těžko mu upřít, že alespoň v tomto ohledu měl pravdu.

Události ve Varšavě v roce 1920 představují vzácný dějinný úkaz: okamžik skutečné existenciální hrozby podobný bitvě o Británii nebo Waterloo. Hlavně v anglicky mluvící části světa bychom si jej měli zapamatovat.

Roger Moorhouse je historik zabývající se obdobím druhé světové války. Jeho nejnovější publikaci First to Fight: The Polish War 1939 vydalo nakladatelství Bodley Head. Článek byl původně publikován na portálu unherd.com. Text přeložila Lucie Křečková.

Roger Moorhouse




Diskuse ke článku