Prvními, kteří „poběloštění“ původních obyvatel Severní ameriky navrhli, byli George Washington a Henry Knox. Z jejich myšlenek vzešel později v roce 1887 takzvaný Dawesův zákon, na jehož základě přestaly být indiánské kmeny právními subjekty a vlastníky půdy v rezervacích. Území rezervací byla rozdělena mezi jednotlivé členy kmene, přičemž každý obdržel pozemek o rozloze 160 akrů. Zbytek území byl rozdělen mezi bělošské zájemce.
Podle Dawesova zákona byli Indiáni sice formálně zrovnoprávněni s bílými obyvateli, přesto přišli o pozemky v rozloze přibližně 90 milionů akrů. Zákon byl zároveň formulován tak, aby domorodé obyvatelstvo k začlenění „povzbuzoval“. Výměnou za vzdání se etnické identity měli jednotliví příslušníci dostat již zmíněnou půdu a také občanství a vzdělání.
Zároveň však museli Indiáni opustit i další své tradice. Byli nuceni chodit do kostela, mluvit pouze anglicky a místo svého tradičního oblečení nosit stejný oděv jako ostatní společnost. Vzdát se museli i svých jmen a přijmout jména anglická.
Následující portréty, pořízené fotografy Smithsonova institutu na počátku 20. století, nabízí jedinečný pohled na asimilační proces ve Spojených státech:
