Jen těžko se dá uvěřit tomu, že tohle kdysi byla továrna. V roce 1973 objevil architekt Ricardo Bofill továrnu na kraji Barcelony, která chátrala od dob druhé světové války, s jejímž koncem se v ní také přestalo vyrábět. Objekt zarůstal trávou a keři a architekt v něm objevil netušené možnosti. Ty pak zrealizoval.
Ricardo Bofill cementárnu koupil a rozhodl se, že ji přetvoří v obří pohodlný obytný dům. Práce to byla velmi zdlouhavá – na rekonstrukci továrny, v níž je možné bydlet až nyní, pracoval Ricardo neuvěřitelných 45 let. Výsledek ale stojí za to, i když čekání bylo předlouhé.
Prostory jsou to opravdu unikátní – místnosti mají nekonečně vysoké stropy, v některých se stále nacházejí nepotřebné vysoké pece, v nichž se cement vyráběl. Z toho však architekt udělal přednost a výrobní pece, nálevny a jiné příslušenství zapojil chytře do obytného prostoru.
Ne všechny místnosti však obsahují nějaký cementářský relikt, několik pokojů vypadá na pohled k nerozeznání od těch běžných. Velmi „normálně“ vypadá například ložnice, která má na rozdíl od ostatních místností nízký strop. Tam pro pocit bezpečí a pohodlí chtěl architekt zachovat tradiční pojetí.
Cementárna, jíž architekt říká La fabrica, tedy španělsky továrna, vypadá impozantně i zvenčí. Záměrně bylo zanecháno volné pole působnosti přírodě. Její okolí tak působí panensky nedotčeně, a kdyby nebyla uvnitř rozsvícená světla, nikdo by možná navenek nepoznal, že se z cementárny stal splněný dům snů.
