Ačkoliv připomíná nemálo oblíbenou erotickou techniku bondage, shibari dává více než na sexualitu důraz na emoce a intimitu. Japonské umění uzlu se neomezuje na svázání rukou a jejich připevnění k čelu postele. Složitá technika připomíná v závěru skutečně spíše umělecké dílo, jehož základním kamenem je i takzvaná performance, čili představení pro veřejnost.
Shibari se původně používalo v Japonsku k trestání zločinců nebo při převážení vězňů, později se ovšem dostala do lidového divadla a pak ve 20. století i dál na západ. Za proměnou z bojového stylu k erotické praktice stojí Seiu Ito, kterému se také říká otec moderního kinbaku, jak se svazování japonsky říká.
Velký důraz na sexualitu v shibari ale nehledejte, cílem je odhalování emocí a prožívání nejniternějších citů. Pro Japonce něco v běžném životě zcela nepřípustného. Celá praktika je ovšem i jakousi divadelní performancí. Shibari se totiž velmi často prezentuje na veřejnosti, která si dlouhé několikahodinové představení užívá spolu s modelkou i jejím riggerem - tak se říká člověku, který provazy váže.
Modelka se musí vazači provazů totálně odevzdat a zcela mu důvěřovat. Uvazování často trvá i hodiny a modelka pak může strávit i podobně dlouhou dobu zavěšená ve vzduchu. Jde o poměrně náročnou aktivitu, u které je třeba dávat velký důraz i na bezpečnost. Cílem shibari ale není být svázaný, důležitý je celý proces odevzdání.
