Žijeme ve světě přehnané informovanosti, za což pochopitelně vděčíme internetu a v první řadě sociálním sítím. Matky na nich tvoří jednu specifickou a velmi aktivní skupinu, která se navzájem utvrzuje v tom, že je vše normální.
Každá správná matka influencerka má ve svém feedu příspěvek s názvem Můj porod, kde až do zbytečných detailů popisuje průběh onoho zážitku. To už je jaksi takové nepsané pravidlo. V poslední době se ale pomyslná hranice posunula zase o trochu dál a ty samé ženy začaly sdílet fotografie svých poporodních těl.
Ano, je to přirozené a tak opravdu těla žen po porodu často vypadají, ale také tak vůbec vypadat nemusí. Matky se navzájem straší zdevastovanými těly, poporodními depresemi, šestinedělí je prezentováno jako pobyt v jámě lvové, kdy z čerstvé maminky srší vše, jen ne štěstí z novorozeného miminka.
A když se z onoho hrůzostrašného začátku trochu oklepou, laktace se ustálí a břicho trochu splaskne, už se na ně valí slogany typu „mateřství je to nejtěžší povolání“ nebo „od té doby, co jsem matka, jsem se nedotkla teplého kafe“ (pochopitelně to musí být napsané anglicky a v nejlepším případě na černé tabuli, kam se dají zastrčit umělohmotná písmenka).
Zlatá devadesátá léta, kdy jediné informace o porodu byly ty z podivného filmu, který se v osmé třídě promítal během občanské výuky. I ten některé z nás nenávratně poznamenal.
A tak by bylo snad i lepší odpustit si servírování rozpraskaného břicha k ranní kávě svým instagramovým konzumentům. Ne proto, aby se popírala pravda, ale proto, že je někdy lepší nevědět a hlavně nevidět. Vše je to totiž o tom, jak to máme dopředu nastavené ve vlastní hlavě. Kdo by se s těmito informacemi dobrovolně pouštěl do mateřství? Snad jen sebedestruktivní blázen. A přitom je to ve skutečnosti to nejkrásnější, co žena může zažít.
