Stranger Things po bouřlivém vrcholu zavírá dveře do dětství tiše a s respektem. Možná až příliš
Po devíti letech se loučí jeden z největších seriálových fenoménů poslední dekády. Pátá řada Stranger Things uzavírá příběh party z Hawkinsu s respektem k fanouškům a silnou nostalgií. Zároveň ale ukazuje, že odvaha, která stála u zrodu seriálu, tentokrát ustoupila opatrnosti. Výsledkem je konec, který neurazí, ale zároveň se nezaryje hluboko pod kůži.
Svět, který začíná skřípat
Pátá řada se potýká s problémy ve vnitřní logice světa. Nejde o drobné žánrové zkratky, ale o momenty, kdy seriál ohýbá nebo porušuje pravidla, která si sám dříve nastavil. Události se místy dějí spíš proto, že se hodí do aktuálního děje, než že by přirozeně vycházely z logiky příběhu. Zatímco úvod série drží tempo a působí sebevědomě, druhá polovina už je méně jistá. Přibývá vysvětlování, opakování i dlouhých emocionálních dialogů, které často přicházejí ve chvílích, kdy by příběh potřeboval zrychlit. Důležité momenty tak paradoxně ztrácejí sílu - ne proto, že by byly špatně napsané, ale protože jsou předvídatelné, špatně načasované nebo naprosto zbytečné. Celek místy působí unaveně a roztaženě, jako by byl přizpůsoben spíš pasivnímu sledování s telefonem v ruce než plnému soustředění.
Řemeslo, nostalgie a emoce
Stranger Things zůstává seriálem postaveným na výrazném vizuálu. Působivé výtvarné nápady, precizně zpracované příšery i pečlivě budovaná stylizace patří k jeho nejsilnějším stránkám. Je znát, že bratři Dufferovi vyrůstali na filmech osmdesátých let - jejich vztah ke kinematografii je v seriálu patrný na každém kroku, stejně jako odkazy na Stephena Kinga, Spielberga nebo Carpentera, které dál formují stylovou identitu série.
Stejně jako v předchozích řadách hraje i tentokrát soundtrack klíčovou roli. Atmosféra a nostalgie nesou velkou část emocionální váhy příběhu. Scéna s písní Purple Rain od Prince se zařazuje mezi hudební momenty, které definují celé Stranger Things - po boku Should I Stay or Should I Go z první série nebo Running Up That Hill z té minulé. Hudba tu znovu funguje jako plnohodnotný vypravěč, ne jen jako stylová kulisa.
Postavy: hodně jmen, málo prostoru
Nové postavy do světa Stranger Things zapadají bez větších potíží, jejich počet ale začíná být na škodu. Příběh se tříští do tolika linií, že ani dlouholeté stálice často nedostávají prostor, jaký by si zasloužily. Podobně působí i přidání třetího světa vedle Hawkinsu a Upside Down - nápad, který by si zasloužil víc času, ten ale v závěrečné sérii už jednoduše nezbývá.
I tak se objevuje několik postav které stojí za zmínku. Holly Wheeler (Nell Fisher) přináší lehkost, hravost a připomíná energii prvních sérií. Derek (Jake Connelly) se spolu s Erikou (Priah Ferguson) a Murrayem (Brett Gelman) zapojuje do boje o nejvtipnější hlášky celé série a patří k postavám, které finále příjemně odlehčují.
U hlavních postav seriál pokračuje v liniích, které známe z předchozích řad. Nancy Wheeler (Natalia Dyer) si v páté sérii jasně říká o titul největší drsňačky - získává sebevědomí i nezávislost a je vidět, jak velký kus cesty od první série urazila. Ještě výraznější proměnou prochází její matka Karen Wheelerová (Cara Buono), která si bere pomyslnou korunku pro sebe a to navzdory přítomnosti legendy osmdesátých a devadesátých let Lindy Hamilton.
Důstojné, ale příliš bezpečné loučení
Tvůrci mířili na dojemné finále a v základní rovině se jim ho také podařilo naplnit. Emoce ale pramení především z dlouhodobé vazby na postavy a z nostalgie, kterou seriál systematicky budoval. Zároveň je patrné, že závěr zůstává až příliš bezpečný a předvídatelný. Chybí mu silný moment, který by obstál i bez opory ve vzpomínkách. Bratři Dufferovi se vyhnuli fanouškovskému hněvu i kontroverzi, ale zároveň obětovali možnost opravdu nezapomenutelného konce.
I když poslední série vsadila spíš na jistotu, nic to nemění na tom, že Stranger Things patří k nejvýraznějším seriálům poslední dekády a jeho místo v televizní historii je pevně dané.
