Který zahraniční seriál roku 2025 nás zaujal nejvíc? Od Jednotky přes Kouř, Lotos a Živel až k vrcholu

Naposledy hrála šestačtyřicetiletá Claire Danesová ve filmu v roce 2018, a snad i protože se snímek o chlapečkovi v sukních Náš Jake moc nepovedl, soustředí se majitelka tří cen Emmy nadále jen na seriálovou tvorbu. Největší kritické ocenění jí vynesla roku 2010 role autistické vědkyně Temple Grandinové ve stejnojmenném snímku, o rok později začala sbírat trofeje i coby bipolární agentka CIA v seriálu Ve jménu vlasti (Homeland) o osmi řadách a bezmála sto dílech. Také novinka Netflixu, osmidílný napínák s názvem To monstrum ve mně (The Beast in Me), jí přinesla komplikovanou, nelíbivou roli: Aggie Wiggsová, Pulitzerovou cenou ověnčená spisovatelka s různými psychickými bloky a závislostmi, přijde o syna i o manželku, zato jí osud přihraje do cesty nového souseda. Nile Jarvis (hraje ho vysoce nesympatický Matthew Rhys, známý mj. jako Perry Mason ze seriálu HBO téhož jména) dělá do realit a před dvěma lety mu záhadně zmizela manželka. Týž osud potká jednoho obyvatele městečka, na jehož předměstí se Jarvis s blonďatou manželkou, párem ostrých čoklů a ještě ostřejším strejdou zabydluje. Excentrický multimilionář sice vykazuje psychopatické sklony – to plýtvání černou barvou na vlasy taky může být příznak, ne? –, ale pro Aggiinu prázdnou peněženku a tvůrčí blok by jeho přítomnost mohla být spásná. Kniha o chlápkovi, který svými předraženými developerskými projekty v blízkém New Yorku dostává do varu levicové radikály a který možná zavraždil prominentní galeristku Madison (Leila Georgeová), načež se oženil s její mladší a méně úspěšnou kolegyní Ninou (Brittany Snowová), musí být bestseller!

Jasně, řeknete si, to je přece klasická whodunnitka, a co jako? Jenže nezapomeňte, že tu proti sobě stojí dva výjimeční charakterní herci s širokým portfoliem a nulovou obavou z toho, že zrovna v tomhle záběru budu vypadat strašně stará a děsně hysterická. Claire Danesová několikrát předvede rafinovanou hru třesoucí se bradou plnou dolíčků, ledový klid Welšana Rhyse je dobrým kontrapunktem. Scenáristou a showrunnerem temného psychologického thrilleru je filmový producent a spisovatel Gabe Rotter, jemuž odpustíme pár poněkud nepravděpodobných náhod a neuvěřitelnou naivitu některých postav. O režii se podělili tři zkušení, především seriáloví režiséři: Antonio Campos, Lila Neugebauerová a Tyne Rafaeliová. V dnešní době, kdy máme co do činění s tolika mediálními obrazy (především sexuálních) predátorů, je tato charakterová studie aktuální a přínosná, a navíc vás neunudí k smrti.

To monstrum ve mně se okamžitě vyhouplo na pozici nejsledovanějšího seriálu Netflixu, druhou řadu tak čekejme za 3–2–1…

Robbie Prendergrast nechce nic jiného, než aby byly jeho dvě malé děti a čerstvě dospělá neteř v pohodě i po mámině odchodu a po smrti Maevina táty Billyho. Svážením popelnic v dělnické čtvrti na předměstí Filadelfie si vydělá jen stěží. Ale co kdyby se pomstil za bráchovu vraždu a odstavil šéfa motorkářského gangu, který je za ni zodpovědný? Stačí odpozorovat, kdy bude v drogových doupatech k dispozici keš za fet, a dostavit se. Tři kamarádi v maskách si přijdou na solidní mergle a hustopsům s fenťákem rozhodí sandál. Jenže pak se to pokazí, jsou tu mrtví. A chlapeček ztracený z místa krvavého zločinu věci taky neprospěje. Hlavně kvůli němu má světem otřískaný agent FBI Tom Brandis takovou hoňku. Vlastní démony, a že jich je, pošle dočasně na odpočívadlo a s tříčlennou jednotkou, jejíž superschopnosti zprvu zůstávají dobře skryty, se vrhá do akce. Musejí co nejdřív najít kluka, ideálně živého, a odstavit od válu zloděje, kteří rozvrátili velmi křehké vztahy mezi místními dodavateli narkozboží.

Scenárista Brad Ingelsby zaujal publikum především podobně laděným detektivním seriálem Mare z Easttownu s Kate Winsletovou v hlavní roli, rovněž zasazeným na okraj největšího města amerického státu Pensylvánie. Za ten byl nominován na cenu Emmy, povedly se mu však i scénáře k dramatům Noční běžec, Americká žena nebo Náš přítel a v Reflexu jsme psali o televizní psychologické studii Echo Valley s koňačkou Julianne Mooreovou a její problémovou dcerou. To je ostatně Ingelsbyho typická metoda – vyhlídne si sympaťáka, který kdysi udělal osudovou chybu a podlehl závislosti, případně se zapletl se špatnými lidmi, a provází ho po cestě za klidem a mírem. Může to být Ben Affleck v roli basketbalisty, který propadl alkoholu a teď chce trénovat studenty a žít spořádaně v Cestě zpátky (2020).

Nebo to může být podmanivý Tom Pelphrey coby dobrák Robbie, který sní o životě v lůně kanadské přírody, vyfešákuje se kvůli tanci s dcerkou a vzpomíná na brášku, který se špatně zamiloval a pak ještě hůř skončil… Divák snadno zapomene na to, že je tenhle vousatý méďa nebezpečný gangster. Podobně janusovsky se jeví agent Brandis (hraje ho Mark Ruffalo, expert na vedlejší role s čtyřmi nominacemi na Oscara třeba za Spotlight a Chudáčky;tady vám s ním přinášíme exkluzivní rozhovor). Věřící táta dospělé dcery a dvou adoptovaných sourozenců v láhvi utápí žal po odchodu milované ženy – tohle břemeno mají polda a zlosyn společné. Oba mají své temné stránky, oba nade všechno milují svá děcka a nevědí si s nimi rady, oba mají silnou vůli dotáhnout věci do konce a nad oběma od prvního dílu visí přízrak viny a Damoklův meč zrady. Skoro by se tu chtělo psát cosi o hluboké psychologické studii charakterů, o setření hranice mezi dobrem a zlem, o sledování osobnostního vývoje na cestě k nevyhnutelné kolizi a zdrcující katastrofě… Ale je to hra na kočku a na myš, v níž jsou karty bohužel předem rozdané, takže neplýtvejme velkými slovy a ponořme se do tekutých písků vyprávění, které se ponenáhlu změní v bažinu, jež pohltí pěkných pár hrdinů a nadějí.

Režisérské duo Jeremiah Zagar a Salli Richardson-Whitfieldová s výborně napsaným scénářem učinilo maximum, k čemuž přispěl tým neokoukaných herců. Za zmínku kromě ústředního dua stojí především Emilia Jonesová v roli frustrované Maeve, která se nedobrovolně stává náhradní matkou i hospodyní ve strýcově domácnosti a dost realisticky vidí, že tohle nemůže skončit dobře, a Alison Oliverová jako agentka Elizabeth Stoverová, nejistá holka odvedle procházející turbulentním rozvodem, co se umí změnit v nejsvůdnější bytost pod sluncem. Po pomalém rozjezdu v prvním díle běží jednotlivé narativní linie dlouho, předlouho paralelně, než se začnou proplétat a motivace všech dotčených zprůhledňovat. Po pár bohapustých vyvražďovačkách s rychlými střihy a sarkastickým humorem z britské provenience tu máme psychologické drama, které ze všech stran ohledává otázky morálky, komplikované mezilidské vztahy, otázku smíru a vykoupení.   

Už pro úvodní znělku okamžitě zahoříte: deprimující píseň Dialing In napsal Thom Yorke z Radiohead přímo pro devítidílný americký krimiseriál Smoke (tedy v českém překladu kouř; najdete ho na streamingové službě Apple TV+). V jeho první půli ovšem příliš dlouho přihořívá, než konečně hoří, stěžují si někteří trpělivostí neobdaření diváci. Jenže o to právě jde! Dva poškozené kusy, vyšetřovatel požárů Dave Gudsen (hraje ho Taron Edgerton) a policistka Michelle Calderoneová (Jurnee Smollettová), klopýtají v patách zřejmě dvou zakladatelů řady vražedných požárů. Bohužel netáhnou za jeden provaz a rozhodně za pachateli neběží bok po boku – něco tu drhne, hned z několika důvodů si nemohou rozumět. A ne jen proto, že zatímco všemi milovaný klaďas a sympaťák Dave je obletovanou mediální hvězdou, která jako by dokázala oheň vyvěštit z křišťálové koule a někdy i včas uhasit, zatímco Michelle kdysi sama málem shořela, a nikoli náhodou…

Dennis Lehane, autor literární předlohy inspirované skutečným příběhem a zároveň scenárista a tvůrce seriálu Smoke, je jedním z nejpopulárnějších zámořských detektivkářů – napsal třeba Tajemnou řeku, Sbohem, baby (Gone Baby Gone) nebo Prokletý ostrov, jejichž filmové adaptace se dočkaly buď rovnou Oscarů, nebo alespoň přízně kritiky i publika.

Smoke se mu rovněž povedl, ale nešlo by to bez charismatického Rocketmana a Příručáka Tarona Edgertona nebo bez odpudivého a zároveň politováníhodného Ntare Gumy Mbaha Mwineho, představitele kuchaříčka s pohnutým osudem.

Zkušení režiséři Joe Chapelle, Jim McKay a Kari Skoglandová a jejich tři kameramani dokázali v divácích navodit vzrušení i přes pomalejší tempo a posléze poměrně brzké rozuzlení. Oceňuju drama doutnající pod povrchem i promyšlené střídání jak časových rovin, tak procedurálních pasáží s těmi psychologickými. Je ovšem otázka, nakolik lze věřit tomu, že se propuštěný policista pohybující se dlouhodobě za hranou zákona může znovu stát součástí vyšetřování nebo že se v honbě za důkazy používají de facto živé štíty. Žhář tančí mezi plameny, ale chytit ho při činu jaksi nelze, tak ho ještě chvilku necháme běhat po fiktivním městě Umberlandu a zapalovat domy a lidi, než ho konečně dokážeme chytit za ručičku při činu… Pokud ovšem nehledáte prvoplánové akční drama, dejte Kouři šanci.

Trailer k 3. řadě seriálu Bílý lotos • Zdroj: HBO

Možná jste si taky mysleli, že se ten koncept ošoupe a onosí. Vstoupíte do další řady Bílého lotosu, zdaleka nejvýznamnějšího díla režiséra a scenáristy Mikea Whitea, a nic vás nepřekvapí. Opět pětihvězdičkový hotelový resort zase v jiné exotické destinaci, další rodinka amerických zbohatlíků s přinejmenším zvláštní vztahovou dynamikou, minimálně jedna zlatokopka nebo sňatkový podvodník a jeden namistrovaný primitiv, někdo se závislostí, nejméně jedna postava sexuchtivá a jedna v celibátu plus nezbytný mix „domorodého služebnictva“ s „vyšší kastou“.

Jenže ono je tak příjemné vstoupit do luxusního hotelu a už potřetí si užít komfort povrchnosti perspektivy, dobře vystavěného příběhu s krimi zápletkou, chytré dialogy podmanivých, pohledných, leč nepředstavitelně omezených a ve vlastních očích kulturně i společensky nadřazených hrdinů-karikatur.

Streamingová služba HBO přišla s první, havajskou řadou satirické komedie Bílý lotos v červenci roku 2021 a dočkala se nadšeného kritického i diváckého přijetí, korunovaného dvaceti nominacemi na cenu Emmy, z nichž hned desítka klapla. Po sicilské Taormině (Bílý lotos made in 2022) máme tu čest nyní nahlédnout do thajských kulis a zkusit si hned v prvním z osmi dílů tipnout, pro koho z více než tuctu hostí, které nám tvůrci představí v nedbalkách (leckdy doslova – a leckdy i bez nich), se týdenní dovolená v ráji stane peklem – a proč.

Švihlá dětinská multimilionářka Tanya (Jennifer Coolidgeová ve své životní roli) je v tahu, respektive v penále, tu tady nečekejme. Už od premiéry prvního dílu aktuální řady, tedy od 17. února, ovšem víme, že se z vln vynořil jiný náš starý známý, který si koupil kousek od thajského letoviska Bílý lotos přepychovou vilu a se svou krásnou ženou Chloe (Charlotte Le Bonová) hostí na jachtě hotelové hosty. A věřte nebo ne, mezi nimi je i masérka z havajského Maui Belinda (Natasha Rothwellová), které v první řadě Tanya blahé paměti slíbila finanční výpomoc. Belinda je v thajském Bílém lotosu v rámci jakési studentské výměny: s masérem Pornchaiem (nesmějte se, děti, to je prostě běžné thajské mužské jméno) si vyměňuje know-how. A časem nepůjde jen o poznatky v oblasti lázeňských terapií…

Herecký štáb je o něco větší a taky mezinárodnější, než jsme zvyklí z předchozích řad. Vyčnívají z něj tři pětačtyřicátnice jak vypadlé z druhdy nesmírně populární americké reality show Real Housewives: televizní herečka Jaclyn (Michelle Monaghanová) zaplatila pobyt svým dvěma nejnejkám z dětství. Plastická trhavina a zřejmě tak trochu republikánka Kate (Leslie Bibbová) se jí odvděčuje patolízalstvím, pracovně i soukromě zkrachovalá špičková právnička Laurie (Carrie Coonová) přijde po lehčích alkoholových excesech se zdrcující upřímností (počkejte si na šestý z osmi dílů!), z níž je jasné, že jejich krédo „Co se stane v Thajsku, zůstane v Thajsku“ je ohroženo. Že toto blonďaté trio nepřijelo jen cvičit jógu a ochutnávat ovoce, poznají na vlastní kůži nejen tři místní (zcela stereotypní, jak už to u menšin v Bílém lotosu bývá) Rusové.

Nebudu zde rozepisovat podrobnosti o otravné pětičlenné rodině Ratliffových, jejíž příslušníky v čele s tátou Timothym (Jason Isaacs) a „velkým bratrem“ Saxonem (výborně ho hraje Patrick Schwarzenegger, syn legendárního Arnieho) čeká to největší prozření, změna a katarze. Stranou ponechám i vedlejší úlohy thajského personálu a hotelového managementu; na základě tohoto obsazení HBO získá nadšené asijské diváky, ačkoli Thajsko samo je trestuhodně redukováno na opice a buddhisty (v tomto pořadí). Neprozradím ani, kdo má choutky dostat koho do postele nebo pod drn. Jen konstatuji, že model Bílý lotos se zatím zcela nevyčerpal.

Letošní švédská minisérie Průlom vás donutí zapomenout na nevyžehlené prádlo, rozpitý čaj i vlastní únavu (ano, díky své sevřenosti i dvouapůlhodinové stopáži je vhodná pro binge watching). Lacinými, nebo naopak předraženými nesmysly zahlcený Netflix tentokrát vytáhl z mrazáku severské krimi drama Průlom.

Tvůrci svižné minisérie v čele se scenáristou Oskarem Söderlundem (Greyzone, Snadný prachy, Temné srdce) a režisérkou všech čtyř epizod Lisou Siwe (natočila pátý a šestý díl legendárního Mostu nebo půlku dílů obou řad Modu smrti) mistrně dávkují informace, které zájemci o problematiku znají, ačkoli knižní předloha Průlomu z pera novinářky Anny Bodinové a genealoga DNA Petera Sjölunda u nás nevyšly. Vše se totiž skutečně stalo a šlo o druhé největší vyšetřování v dějinách švédské kriminalistiky; prvním bylo samozřejmě pátrání po vrahovi premiéra Olofa Palmeho.

Divák je vtažen do sítě emocí vyvolaných dvojnásobnou vraždou v poklidném sousedství švédského Linköpingu v roce 2004, vydává se po falešné stopě a posléze sleduje vývoj vyšetřovací metody spojené s testy DNA a zkoumáním příbuzenských vztahů, díky níž genealog (Mattias Nordkvist) přepečlivému, umanutému, a přesto v tomto případě neúspěšnému kriminalistovi (Peter Eggers) po šestnácti letech od děsivé události pomáhá najít vraha. Průlom je sevřený, neokázalý, ale přitom emocionálně přesný: místo velkých gest přicházejí drobná rozhodnutí, která mají fatální následky. Všechno je tu podřízeno logice příběhu, žádné odbočky, žádné plané moralizování, žádná jednoduchá řešení ani instantní katarze. Co jsme ochotni obětovat práci (oba vyšetřovatelé jsou vinou okolností špatnými, nepřítomnými otci)? A je vůbec možné učinit průlom, prorazit, bez ztráty vlastní integrity?

Průlom je i přes místy zdlouhavý popis policejních procedur a genealogovy nepříliš srozumitelné myšlenkové pochody, přes podivné náhody a podceněné „grande finale“ solidním dílem.  

Naprostý zmar, utrpení, smrt, beznaděj, bezvládí, intriky, temnota, mráz, marast, masakr a železná jistota, že veškeré dobro bude vyhlazeno. Přesto je šestidílná minisérie Kdysi dávno v Americe (American Primeval) režiséra Petera Berga (který natočil výborné dobrodružné nebo dokonce akční thrillery Na život a na smrt, Den patriotů nebo Deepwater Horizon: Moře v plamenech) v bezbřehé produkci Netflixu valounem zlata a jantarovou horou, která si od lednové premiéry přitáhla třicet milionů diváků.

Matka se synem v roce 1857 utíkají od bezvládného těla, které nechali na východním pobřeží USA, přes indiánská území do země zaslíbené. V Kalifornii je prý svoboda a lovci hlav, motivovaní tučnou odměnou za „živou nebo mrtvou“, tam snad netrefí. Chlapcův otec tu navíc vlastní zlatý důl (nebo důlek, kdo ví) a jistě je přivítá s otevřenou náručí… Jenže bez průvodce neklidným územím to je mission impossible. Až legendární Jim Bridger Saře (hraje ji Betty Gilpin) a malému Davinovi (Preston Mota) ve své usedlosti Fort Bridger ve Wyomingu jednoho sežene: muže bez budoucnosti Isaaca Reeda (Taylor Kitsch), odchovance mírumilovného kmene Šošonů.

Jejich cesta vede přes utažská území prodejných Pajutů a několika dalších kmenů, které zdaleka nejsou tak podlé, zákeřné a krvežíznivé jako muži víry sloučení kolem démonického pánbíčkáře Brighama Younga (Kim Coates). Tento „moderní Mojžíš“ skutečně existoval, byl druhým prezidentem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Seriál nevypráví nic o Youngových 54 manželkách a víc než padesátce dětí a doufejme, že úskočnost a krutost Younga i jeho mormonských bratří vznikla jen ve fantazii scenáristy Marka L. Smitha (mj. Revenant Zmrtvýchvstání). Ústřední trojice, ale i přeživší skalpovaný mormon a jeho hrdinná ztracená manželka, indiánská dívenka s vyříznutým jazykem a další se potácejí mezi krvavými bitvami mormonské domobrany, americké armády, pionýrských farmářů a samozřejmě původních obyvatel.

Ačkoli je atmosférický, nesmírně intenzivní seriál výtečně natočený (za kamerou stál zkušený Jacques Jouffret) a střihači v něm nenechali ani minutku zbytečně, rozhodně to není něco, co je radost sledovat. Tematicky, časově (minus půl století) i co do místního zakotvení a vysoké kvality Kdysi dávno v Americe připomíná Angličanku (rovněž šestidílnou minisérii vysílala roku 2022 HBO), jen není stylizovaný, ale naopak až příliš syrový. Se sentimentální představou amerického snu a romantickým pojetím Divokého západu se rozlučte – a nenechte si tuhle „americkou krásu“ jen kvůli svému měkkému srdci ujít.

POPRASK 58 • Zdroj: Reflex.cz

Seriál Urgent (The Pitt) je už pěkných pár měsíců k dispozici na HBO. Pět Emmy v kapse! Žádná Nemocnice Chicago Hope, žádný Dr. House, nejakčnější a nejvěrnější drama z lékařského prostředí je právě tohle zobrazení jediné směny doktora Robbyho a jeho týmu z pittsburského urgentního příjmu, rozparcelované ovšem do patnácti hodinových epizod. A víte, že druhá řada na HBO poběží už od 8. ledna 2026? Hodnocení Urgentu na serveru IMDb.com: hned dva díly mají divácký rating 9,6 a 9,7 bodu, což se rovná nejlepším epizodám Hry o trůny a zároveň to představuje letošní seriálový rekord!

Možná jste se na krimi minisérii Živel (Untamed), která se na Netflixu objevila v druhé půli července, začali dívat proto, že milujete divokou přírodu amerických národních parků a rádi si připomenete strmý vrchol El Capitan, jehož stěnu Dawn Wall jako druhý na světě volným přelezem zdolal český borec Adam Ondra. Právě z El Capitana hned v prvním díle Živlu spadne dívka s kulkou v těle do lan dvojice jiných lezců (výtečně natočená scéna mimochodem – kdy jste naposledy měli závrať při sledování TV?). Nebo vás zaujaly vizuály a trailery s charismatickým Australanem chorvatského původu Ericem Banou (Drsňák Chopper, Trója, Mnichov), projíždějícím se na bujném oři mezi skalisky… Jisté je, že budete chvílemi kroutit hlavou, a nebude to jen údivem nad Banovým soustředěným hereckým výkonem, ale spíš nad tím, že scenárista Mark L. Smith, autor letošního výtečného seriálu Kdysi dávno v Americe a spolutvůrce snímků, z nichž čiší dobrodružství – Revenant Zmrtvýchvstání, Hrdinové ve člunu, Dcera divočiny ­– poněkud selhává. Jde jen o to, do jaké míry vám coby divákovi v požitku překáží pomalé tempo, klišé, podezřelé hromadění tragických náhod a nehod směřující až k naplnění definice misery porn a občasná nelogičnost děje.

Jde zhruba o tohle: místní policejní agent Kyle Turner před šesti lety přišel na území parku o jediného synka a uchýlil se k rozvodu a láhvi. S exmanželkou Jill (Rosemarie DeWittová) se točí v bludném kruhu bolesti, žalu a neschopnosti se s krutostí osudu vyrovnat. Turnerovi kolegové ze správy národního parku Yosemite ho nesnášejí – dobrý vyšetřovatel je lidsky strašná osina v zadku. Aspoň než dostane novou parťačku, přivandrovalkyni z Los Angeles Nayu Vasquezovou (Lily Santiagová), která má nulové znalosti práce v přírodním terénu, maličkého syna a taky expartnera, padlého kriminalistu, v zádech. S podporou Turnerova šéfa a kamaráda Paula Soutera (Sam Neill) se dvojice pokouší zjistit, kdo je mladá zesnulá, co v parku vlastně dělala a co měla společného s místním obchodem s drogami. A jakou roli v tom všem hraje očividný záporák, ranger Shane Maguire (Wilson Bethel), který namísto odstřelu zvěře možná našel i další terče… 

Prostředí je fascinující nejen pro diváka, ale i pro různé padouchy. Nedostupný a neprostupný terén, v němž se opravdu těžko stopuje, odlehlé staré štoly, kde se leccos schová, a samozřejmě původní obyvatelé se svou mystikou. Jenže všeho moc škodí, a ačkoli jedno překvapení posledního dílu nejspíš odhadl málokdo, o tragickém konci Turnerovic chlapečka si divák udělal představu velmi brzy a obecně je jednání postav dost předvídatelné. Což neznamená, že se na to dobře nekouká – nadpozemská krása přírody se snoubí s čím dál větší temnotou a plíživým zlem a Živel místy připomíná snímek Wind River, ale i seriál Yellowstone Taylora Sheridana. Eric Bana tu hraje podobnou úlohu jako (vizuálně příbuzný) Pedro Pascal v první řadě Last of Us – všechno s tím samotářským, mlčenlivým pijanem, který přišel o potomka, a tak instinktivně chrání všechny děti, stojí a padá. Tempo je pomalé, akce pomálu, ovšem emocemi to celé občas přetéká až lepí. Po seriálech přehlcených dialogy a brutalitou dá člověk rád odpočinout očím v zeleni, zatímco ho trojice zkušených seriálových režisérů (Američan Thomas Bezucha, Irka Neasa Hardimanová a Angličan Nick Murphy) krok po kroku vede po cestičce detektivní práce sympatických agentů, pro jejichž pohnutky a činy člověk snadno najde pochopení. Turisty na obrazovce kupodivu nepotkáte, jakkoli druhý nejoblíbenější americký park ročně navštíví na čtyři miliony lidí – nezapomeňme ovšem, že většina natáčení probíhala v kanadské Britské Kolumbii. Zato tragické osudy hrstky postav se v Živlu, či snad Živlovi?, podivuhodně hromadí a proplétají až k překombinovanosti, kterou z výše zmíněných důvodů ráda omluvím.

Vážný vytáhlý mladík Dorrigo Evans miluje literaturu a touží se stát dobrým chirurgem, leč kolem zuří druhá světová válka. Jeho snoubenka Ella pochází z té nejlepší možné rodiny, jenže ve strýcově hospodě točí pivo jeho mladičká žena Amy… Když Dorrigo narukuje, je to vysvobození pro všechny.

Australský podplukovník a zároveň vojenský lékař však se svými muži padne v Sýrii roku 1941 do německého zajetí. O více než rok později se ocitáme v Siamu, tedy dnešním Thajsku, kde nejkrutější ze všech Japonců na císařův příkaz staví železnici propojující siamský Ban Pong s barmským Thanbyuzayatem. Respektive nestaví – oni jen bičují, hladem trýzní a sadisticky vraždí válečné zajatce, kteří se každý den s tupými nástroji, bosi a jen v bederních rouškách plahočí na místo budoucí dráhy. Postupem času padají jak mouchy – úplavice, cholera, malárie, pěsti a meče dozorců, sněti a amputace bez umrtvení… Když je v říjnu 1943 Železnice smrti slavnostně otevřena, stojí po jejím okraji už jen hrstka vychrtlých koncentráčníků s prázdnýma očima. Až po válce se dozvědí, že na stavbě zemřelo přes sto tisíc otroků, z toho dvanáct tisíc spojeneckých vojáků – padl každý čtvrtý z válečných zajatců, kteří tu dřeli. Tohle víme i díky románu Pierra Boulleho Most přes řeku Kwai (1952) a jeho sedmi Oscary ověnčené stejnojmenné filmové adaptaci.

Ale zpět k Úzké cestě na daleký severz produkce BBC: Dorrigo zůstal naživu a mluví ještě méně než dřív. Službu nemocným a zraněným mužům, které už jako velitel nedokáže ochránit, mu prosvěcují vzpomínky na chvíle strávené u moře s Amy…

Už ta kniha byla vynikající: australský prozaik Richard Flanagan za svůj v pořadí šestý román získal roku 2014 Man Bookerovu cenu. Péčí Odeonu vyšel jen o rok později v českém překladu Jiřího Hrubého, ve výběrové edici Světová knihovna. Pracuje s časem trochu jinak než seriál, setkáváme se s Dorrigovými dětmi i s jeho vlastním dětstvím; po přečtení si dokážeme lépe představit, proč je Dorrigo tak citově odosobněný a proč se mu manželská nebo partnerská nevěra nehnusí, proč ji naopak vyhledává.

Také pětidílná, celkem tříapůlhodinová minisérie australského režiséra Justina Kurzela (Nitram, Řád aj.) je prakticky dokonalá a až neuvěřitelně uvěřitelná. Oba představitelé Dorriga Evanse, netuctový krasavec Jacob Elordi (Saltburn, Euforie) i důstojný Ir Ciarán Hinds (jeho otec byl lékařem a chtěl mít z jediného syna rovněž doktora; teď ho má), předvádějí výborné herectví stejně jako ostatní zúčastnění. Příběh, nebo spíš dva příběhy v různých časových liniích jsou rámovány třetím z roku 1989. Tehdy starý Dorrigo, sebejistý operatér žijící „v lásce bez lásky“, píše ve svém paláci (jak jinak tu monumentální stavbu pojmenovat?) proslov pro vernisáž výstavy kreseb ze zajateckého lágru, jejichž autorem byl jeden z jeho nejbližších přátel. Psaní probudí vzpomínky. Vojenská kamarádství na život a na smrt uprostřed mizérie střídají rozmlžené obrazy nenaplněné lásky a nádherná, plavná kamera Sama Chiplina náležitě osciluje od temných odstínů k pastelovým. Je tak podmanivá, že dusno a parno džungle cítíte z obýváku, při rubání skály si utíráte z očí prach a před krví stříkající z obrazovky zavíráte oči. Některé drsné záběry vás budou dlouho pronásledovat, další scény diváky nutí k přemýšlení nad zásadními životními otázkami.

Je třeba ocenit, že se tvůrci po osmdesáti (respektive po sedmdesáti, pokud jde o románovou předlohu) letech od konce druhé světové války stále ještě dokážou vracet ke starým ranám a obnažovat je, aby lidstvo nezapomnělo. I v tolikrát zobrazené látce zůstávají neobjevené střípky. Malým zázrakem pak je, že nelidské utrpení australských válečných zajatců a následné celoživotní trauma dopadající i na jejich rodiny je znázorněno tak autenticky a esteticky právě prostřednictvím seriálu. Těch aktuálně vznikají tisíce ročně, přesto se občas zdá nemožné najít v nadprodukci na streamingových službách solidní kus. Ovšem drahokam jménem Úzká cesta na daleký sever, jistě jeden z nejlepších seriálů letošního roku, rozhodně nepřehlédnete – je momentálně dostupný na tuzemské HBO.    

Naposledy nás Stephen Graham dostal do varu v Bodu varu, vzpomínáte? Čtyři roky stará pecka režiséra Philipa Barantiniho vypráví o vystresovaném kuchaři Andym, který ve své luxusní restauraci bezmocně přihlíží tomu, co všechno se může s odpuštěním podělat za jediný večer. Stephen Graham v roli Andyho maká, nestíhá, bublá jak papiňák a v závěru vybouchne.

Chlapa pod tlakem jedenapadesátiletý Brit hraje i ve čtyřdílné minisérii téhož režiséra s názvem Adolescent,kterou si sám napsal (spolu s Jackem Thornem). Jenže tentokrát nejde o jeden příšerný večer, ale rovnou o zničený život. Vlastně o spoustu zničených životů.

V prvním díle si nad ránem pro spícího Jamieho Millera (hraje ho Owen Cooper) přijde zásahovka. Zakuklení muži v černém vtrhnou do baráku, vzburcují celou rodinu, při hledání důkazů obrátí domácnost vzhůru nohama. Klasika možná pro mafiánské filmy, jenže tady jde o sociální drama. Tomu drobnému klukovi s jemným obličejem je třináct let a možná někoho zavraždil. Možná někoho mladého a krásného – a možná taky strašně zlého. Na Jamieho školu, kam chodí i syn vyšetřujícího detektiva Bascombea (Ashley Walters), totiž z neznámého důvodu chodí jen šikanující monstra, sprostí voříšci s poruchami chování a kvantem diagnóz – a pak jejich oběti. Jedovatá směs agrese na sociálních sítích, toxické maskulinity a nenávisti a pohrdání vůči ženám, živená sledováním porna, dokáže dítě zničit.

Každý ze čtyř dílů se na událost dívá z jiného úhlu a zkoumá jiný z jejích aspektů. A bolí to, z téhle bezútěšnosti nevede cesta ven. Je strašlivé zjistit, že své vlastní dítě vůbec neznáte. Předali jste mu špatné geny? Selhali jste ve výchově? Přehlédli jste patologický rys, který z něj udělal zrůdu? Mohli jste tomu všemu zabránit? A co s tím teď? Jak se pyká za něco, co jste si nezasloužili, jak (a kde a s kým) s tím žít dál? Hlava rodiny Eddie (fantastický Stephen Graham; že by to po osmi neproměněných nominacích na cenu BAFTA konečně vyšlo?) se svou dětskou láskou Mandou (Christine Tremarcová) a s dospívající dcerkou Lisou (Amelie Peaseová) to všechno zkoušejí zvládnout. A Jamie mezitím v nápravném centru čeká na soud, kde přizná – nebo nepřizná – svoji vinu. Zatímco v úvodní části otec i syn, ústřední dvojice, jejíž vzájemný vztah a jeho dynamiku sledujeme především, zůstávají v klidu, v závěrečné epizodě, s chronologickým odskokem více než roku, tátovy emoce vyvřou. Syn svou janusovskou podstatu odhalí už o díl dříve před psycholožkou (Erin Doherty) – tohle setkání, nebo spíš utkání, je esencí skvělého herectví. 

Kromě zásadního tématu, opravdu kvalitního scénáře a vynikajících hereckých výkonů diváka už od prvního záběru pohltí kamera. Matthew Lewis, v poslední pětiletce Barantiniho dvorní kameraman, se blýskl už právě v Bodu varu (dostal za něj cenu BIFA za nejlepší kameru), v thrilleru Accused a v seriálech Na příjmu a Malpractice. Nyní opět točí na jeden zátah, jde o bezmála hodinové dokumentární záběry, kdy se kamera proplétá mezi postavami a z jedné přeskakuje na jinou, procházející, abychom se mohli podívat, co se děje ve výslechové místnosti, odkud plynule zamíříme do cely… Když ve druhém díle, v němž detektiv Bascombe s kolegyní Mishou Frankovou (Faye Marsayová) pátrají na místní základce po vražedné zbrani a pokoušejí se vyslýchat spolužáky, po sérii záběrů velmi zblízka dron s kamerou odlétne vysoko nad sousedství a pak slétne opodál nad místo činu pokryté kyticemi, vzkazy a plyšáky, spadne vám brada a bůhvíco ještě. Jste svědky kinematografického milníku, technické vychytávky, která za rok dva bude možná vnímána jako standard, ale vy si ten oblouk budete navždy pamatovat právě takhle. Stejně jako nemilosrdné poslání, Adolescentův vzkaz: nic nemáme ve svých rukou, neštěstí může potkat kohokoli z nás.