Filmoví hitmakeři Tomáš Hoffman a Martin Horský natočili po Srdci na dlani, Ženách v běhu nebo Bezva ženské na krku další toxickou romantickou komedii jakoby ze života, která nemá s reálným životem nic společného. I když si ho dá přímo do názvu. Na Sladkém životě není nic sladkého, ani opravdového.
Všechny ty filmy jsou úplně stejné, od multigeneračního rozvržení postav po plakát s jejich portréty a růžovým fontem. Většinou někdo umře, někdo se narodí (nebo je aspoň na cestě), bývá svatba, dospělé polepšují otravné děti, hříšníci se napraví, všechno se vysvětlí a všichni si nakonec padnou kolem krku.
Ve Sladkém životě se většina děje točí kolem Rosti Berana, který se chová jako naprosté hovado, pak padne na dno, uvědomí si, že se choval jako hovado, přestane se chovat jako hovado a je happy end. Rosťa se jako hokejový reprezentant a mistr světa ocitl na sportovním vrcholu v devětatřiceti letech (chtěl někdo po Sladkém životě uvěřitelnost?), ale pak musel podstoupit transplantaci srdce a přišel o peníze, byt, sexuchtivé fanynky i manažera. Vezme si do hlavy, že dostal orgán ženy, ke které se předtím zachoval jako hovado (konzistentnost mu nechybí), a nenapadne ho nic jiného, než že se vetře do přízně pozůstalých: uťápnutého vdovce Jindřicha a šestileté Barušky s prořízlou pusou. (Tuhle dílčí zápletku si Horský a Hoffmanem nejspíš vypůjčili z filmu 21 gramů.) Muž i dcera si na mrtvou příbuznou občas vzpomenou, ale nezdá se, že by po ní nějak zvlášť truchlili. Zároveň Rosťa balí kardioložku, ke které se kdysi zachoval (skoro) jako hovado.
Tak…? Ne!
Sladký život se tváří, že se odehrává v reálném světě, kde děti chodí do školy, dospělí do práce a nezaměstnaní na pracák, ale přitom je zasazený do vylhaně idealizovaných a načančaných kulis, používá nepravděpodobné motivy jako narkolepsie a dopouští se dějových zvratů, které hrozí roztrhnout plátno. To, jak je ve Sladkém životě ukázané fungování médií, hokeje, kardiologie, podnikání, výpovědi a dalších věcí, je vycucané z prstu a nalakované na růžovo. A v tomhle prostředí se pohybují postavy, kterým máme věřit jejich chování, motivace a vztahy. Ať se Vladimír Polívka, Jan Cina a hlavně Petra Hřebíčková herecky snaží seč můžou, tak... ne.
Jestli je Sladký život vůbec něčím zajímavý, tak tím, jak „pracuje“ se stereotypy. Rosťa je ukázkový hokejový macho, který si holky ukládá do mobilu jako „pihatá prdelka“ nebo „hlasitá“, kvůli ženskému srdci v hrudi se cítí míň jako chlap a ženy nad třicet jsou pro něj beznadějně expirované; máme se tomu smát a máme mu věřit, že z toho „vyrostl“. Většina ženských postav ve filmu je až urážlivě jednorozměrných. Zároveň ale Rosťa s Jindřichem a Baruškou vytvoří „duhovou“ rodinu: film je v tomto smyslu opakovaně a maximálně názorně ukazuje prostřednictvím vizuálu dvou dospělých figur, které mezi sebou vedou dítě, aby to pochopil úplně každý. Jde o odvážné gesto, jak nejmainstreamovějšímu publiku podsunout progresivní myšlenky? Jde o producentský kalkul, sázku na to, že lidé, kteří se smějí vtipům o blbých blondýnách, už dorostli do 21. století? Nebo jde o projev skutečné snahy přijít při psaní scénáře s něčím zajímavým?
Pokud platí poslední možnost, je to jako bliknutí osamělé světlušky uprostřed temné noci. Sladký život je tak povědomý a banální, že by ho líp napsala umělá inteligence, dramaturgie se v něm omezuje na jednu dvě základní poučky, spousta vedlejších postav je zbytečných... Takovéhle filmové krmivo vznikalo a bude vznikat vždycky, lidé si ho rádi nechají projít trávicím traktem a není proč se nad tím pohoršovat. Ale to, že si Sladký život vůbec bere život do názvu, mu dodává zvláštní hořkou tečku.
