Vynikající soudní thriller Anatomie pádu právem získal skoro všechny hlavní Evropské filmové ceny. Mezi další oceněné patří Mads Mikkelsen za roli v historickém snímku Bastard, estonský dokument Sestry z kouřové sauny nebo Isabel Coixet, Vanessa Redgrave a Béla Tarr za celoživotní dílo. Ceremoniál 36. ročníku, který proběhl v berlínské Areně 9. prosince, ale ubíjel délkou a spoustou prázdných eurofrází.
Uběhla první hodina a kromě udělení ceny za nejlepší dokument se skoro nic nestalo. Moderátorka Britta Steffenhagen exaltovaně vyjmenovala všechny evropské země, uvedla, že středem Evropy je Česká republika, ale že by se Poláci a Rakušané možná hádali, vysvětlila, že je už třetí generací Berlíňanka, udělala humor, že udílení Evropských filmových cen bývá dlouhé...
Ano, bývá. A je na to lék: dá se udělat kratší. Ale to by se z pódia nesměly neustále linout z kartiček čtené fráze o evropanství, diverzitě, inkluzi, rovnosti, sounáležitosti či udržitelnosti, prázdné balónky velkých slov, které se bez efektu vznášely nad hlavami zúčastněných. Děsivé floskule padaly i při laudatiích osobností oceněných za celoživotní dílo nebo při uvádění obligátního sestřihu zesnulých.
Nad sójovým latté
A krátit se dalo na mnoha dalších místech. Proč jednotlivé nominované filmy úmorně představovaly záumně vybrané partičky mladých lidí, například streetartistů nebo adeptů bojových umění, kteří o snímcích mluvili jako nad sójovým latté? Proč byly sestřihy nominovaných snímků nebo kariér „celoživotně“ oceněných tak dlouhé? Vrcholem absurdity bylo, že se technické kategorie jako kamera, střih a další vyhlásily už před udílením, aby se „ušetřil čas“, ale přiopile působící moderátorka v přímém přenosu s laureáty stejně klábosila na jakémsi gauči a ocenění si pak pro sošky beztak chodili na pódium.
Protože výroční ceny i umění jako takové bývají z definice politické, neboť odrážejí svět, ve kterém žijeme, do ceremoniálu se promítla i současná geopolitická situace. V onom sestřihu mrtvých se objevilo několik podezřele mladých ukrajinských umělců, herečka Sandra Hüller v prázdném gestu požádala sál o chvíli ticha „za mír“ a filmařka Maria Schrader myšlenkově snad bohatěji a nejednoznačněji ocitovala text německo-izraelského básníka Jehudy Amichaie.
Děkuji písní
Filmy? Aha, o nich to celé vlastně bylo taky. Strhující vítězství Anatomie pádu zahrnovalo ceny pro nejlepší ženský herecký výkon (zmíněná Sandra Hüller), scénář (tvůrčí i partnerská dvojice Justine Triet a Arthur Harari), režii (Justine Triet) i film roku. Sandra Hüller měla dokonce dvě nominace, další za holocaustové drama Zóna zájmu, které získalo cenu za nejlepší zvuk; osvětimská zvěrstva se v něm totiž odehrávají neviděná, pouze slyšená a tušená za zdí. Naprázdno vyšly filmy jako Kaurismäkiho romantická komedie s homeopatickým humorem Karaoke blues, přistěhovalecké drama Io capitano Mattea Garroneho nebo další drama s imigrantskou tematikou Hranice Agnieszky Holland. Hranice, natočená v polsko-česko-francouzsko-belgické koprodukci, byla jednou z mála českých stop na letošním ročníku, což bývá pravidlem.
Když režisérka vítězného dokumentu Sestry z kouřové sauny Anna Hints pojala děkovačku jako píseň, byl to jeden z mála půvabných a v dobrém slova smyslu spontánních okamžiků ceremoniálu. Trápení šestaosmdesátileté herečky Vanessy Redgrave přes Zoom nebo improvizované tlumočení do italštiny oceněné scénografce Emitě Frigato taky nebyly úplně v plánu, ale tam šlo o faux pas. Kdyby pořádající Evropská filmová akademie ubrala na evropském patosu, floskulích a sebezhlíživosti a soustředila se víc na přípravu a dramaturgii večera, byla by tahle oslava kinematografie starého kontinentu důstojnější a přínosnější.
Anatomie pádu, Sestry z kouřové šatny, Jak mít sex (cena European Discovery – Prix FIPRESCI), Hranice a Karaoke blues už v našich kinech běží, Bastard se do nich chystá 18. ledna a Zóna zájmu 15. února. O Io capitano ještě není rozhodnuto.
