Česká televize na jaře zariskovala. Do nedělního primetime nasadila výpravnou sérii z dob normalizace, jejíž hlavní postavou je mimořádně odpudivý primitiv. Volha má navíc zjevně ambici přesahovat do současnosti spíš, než detailně líčit Husákovu éru.
Děj seriálu z prostředí Československé televize sedmdesátých a osmdesátých let se uzavře tuto neděli pátým dílem. Příběhová linka Volhy přitom není nikterak silná, seriál se po čtyři epizody předvídatelně posunoval hlavními hity normalizace: čistky po roce ‘68, agent Minařík, lámání charakterů, donašečství mezi kolegy, kalvárie se sháněním bytů či západního zboží, nakonec jsme se podívali i za okupanty do Milovic.
Člověk bez vlastností
Volha je především two-man show scénografa a kostýmní výtvarnice seriálu, vyhlídková jízda po krajině zločinů proti vlasům a oblékání, oživlé dioráma plné zahulených kumbálů s plakáty normalizačních hvězd na zdech, televizních stěn a nezaměnitelného socialistického bordelu. Tímto prostředím pluje hlavní postava Standa Pekárek, muž, jehož životní obzor určuje fotbal, obdiv ke Gotťákovi a snaha přilepšit si, kde se dá.
Postavu, jako je Pekárek, česká filmová a televizní tvorba snad ještě divákům nikdy nenabídla. Pekárek nečetl celý svůj život jedinou knihu, povaha režimu, ve kterém žije, ho nezajímá, protože je mu dobře: vrchnost mu propůjčila vysněné auto, pomohl si k bytu na sídlišti a časem ho soudruzi možná pustí i na Západ, kde si nakoupí. Pekárek nechápe rozdíl mezi demokracií a totalitou, při rozhovorech s estébáky vlastně ani nerozumí, co přesně by měla být ta protistátní činnost, největší špeky tajným fízlům vykecá vlastně omylem. Gotťák v rádiu, Volha ve vůni a jednou možná víkend ve Vídni nebo týden na Zlatých Píscích, to je Pekárkův spokojený svět. Není ani tragický, ani tragikomický hrdina, není dokonce ani pořádná lidská svině: Je to člověk bez vlastností, esence trapné upocenosti, která definovala dvě desetiletí ruské okupace Československa. Pekárka vlastně charakterizuje jen jeho hlučná a zoufale nevtipná žvanivost.
Pohoda
Seriál Volha, okružní jízda dvaceti lety přikrčení a ubohosti, stojí a padá s Pekárkem za volantem. Kdyby Kryštof Hádek nehrál roli postupně tloustnoucího a plešatějícího řidiče tak přesvědčivě, celý koncept by se režisérovi Pachlovi zhroutil. Minisérie Volha je totiž vlastně variací na Haškova Švejka. Postavičku dobrého vojáka s vymyšlenou hláškou “To chce klid” má ostatně Pekárek pověšenou na zpětném zrcátku svého služebního vozu. A tím podobnosti nekončí.
Hrdina Haškova geniálního díla je sice mnohem komplikovanější, obtížněji popsatelená postava než Pekárek z Volhy. Dodnes se lze například dohadovat, zda Švejk v řadách rakousko-uherské armády působil z pozice notorického blba, nebo oportunistického hajzlíka, či zda celou válku úspěšně sabotoval. Ale Švejk i Pekárek v idiotském prostředí plném všeobecného lhaní a šmeliny především obrovsky prospívají, z každého průšvihu vybruslí a přitom ani na minutu nezavřou klapačku. Teď diváky Volhy čeká poslední díl a události roku 1989. Bylo by stylové, kdyby řidič Standa Pekárek ukončil svou kariéru normalizačního Švejka a příležitostného práskače vstupem do Občanského fóra.
Seriál Volha totiž na malém světě televizáků z Kavčích hor demonstruje prostou pravdu: Významná část populačně silné generace dnešních šedesátníků se dvěma dekádami po příjezdu okupačních vojsk vlastně pohodlně provezla. Standa Pekárek je archetypem určitých kulturních vzorců, které se v naší kotlině opakují častěji a ve větší míře, než jsou si Češi ochotni přiznat. Josef Švejk by o tom mohl vyprávět.
