Někdo z nich přišel o zrak těsně po narození, někdo ho začal ztrácet teprve před deseti lety. Každý z hrdinů filmu Ti, kteří tancují ve tmě se se svým handicapem pere po svém – a někteří neschopnost vidět za handicap třeba ani nepovažují. Citlivý film Jany Ševčíkové, který běžel v hlavní soutěži na festivalu v Jihlavě, sálá chutí do života a patří mezi nejlepší české dokumenty roku.
„Proč bych potřeboval vidět, když 25 let jsem to nepotřeboval? Jako ty nechceš nevidět, tak já nechci vidět. To je logický, ne?“ směje se Pavel a stříhá obrovskými nůžkami ovci. Má pět procent zraku a nikdy nepoznal, jaké je vidět „normálně“. „Spousta lidí se mě ptá, proč cestuju, když nevidím. A já jim říkám – a proč necestujete vy, když vidíte?“, říká Zuzana, a směje se velbloud v jordánské poušti, kam se energická mladá žena vydala na jedné ze svých výprav. O zrak přišla postupně, když se jako diabetička nestarala o životosprávu.
Dokument Jany Ševčíkové Ti, kteří tancují ve tmě sleduje šestici hrdinů, kteří mají možná různé povahy a diagnózy, ale vedle zrakového postižení je spojuje i vůle se s ním poprat, být co možná nejmíň závislý na pomoci jiných, žít „normální“ život. A díky této vůli protagonisté žijí životy často neobyčejné: naplněnější než jaké někdy bývá přežívání „nepostižených“ lidí, protože prodchnuté vděčností. Pavel, Zuzana, Ondra, Pavla, Cecílie a Lukáš pracují, sportují, cestují, chodí za kulturou nebo kulturu vytvářejí, baví se, věnují se koníčkům...
Nevidět lze různě
Ševčíková se střihačkou Lucií Haladovou filmu dávají lehce plynoucí strukturu, v níž se divák postupně dozvídá o druhu zrakového postižení postav (úplné nebo částečné, vrozené nebo získané...) a jejich životním stylu a posléze i o subjektivnějších aspektech jako je jejich postoj k handicapu. Zuzana ho vnímá pragmaticky v duchu „můžu si za to sama a ničeho nelituju“, Ondra se s ním sžíval těžko a bolestně a bojuje s ním hlavně skrze vrcholový sport, hudebnice a tanečnice Pavla ho reflektuje v rámci své celkové životní situace, rámované mnohdy problematickým soužitím se svou manželkou Dášou, trpící depresivní poruchou.
Postavy v jednu chvíli mluví i o tom, jak sní, ale vlastně celý film je věnovaný jejich snům v obecnějším smyslu – plánům a tužbám, které si plní. Zuzana procestovala Jižní Ameriku, Asii i nebezpečné země jako Náhorní Karabach a teď by ráda vyrazila na takzvanou Cestu smrti do Gruzie. Ondra závodil na Velké čínské zdi a přeběhl celé Česko od západu na východ, přičemž od dárců vybral čtvrt milionu korun na postižené děti. Když Pavla přestane bavit sedlařina, vrhne se naplno do masérství a postaví si dokonce vlastní masérnu. Cecílie s Lukášem si pořídí byt a plánují svatbu. Hrdinové filmu chodí do přírody, běhají, plavou, lyžují, jezdí na kole, na motorce i autem...
Bez nemístného optimismu
Osobitá filmařka Ševčíková se jako ve svých předchozích dokumentech Opři žebřík o nebe, Gyumri, Starověrci a dalších zásadně vyhýbá sentimentu; například v Gyumri, které se dotýkalo katastrofálního zemětřesení v Arménii v roce 1988, si zakázala ukázat jedinou slzu. Ve své novince se nad nevidomými nijak nedojímá, nýbrž je často ukazuje i s černým humorem a netlačí na pilu optimismu. Dojde tak i témata sebevraždy, zoufalství nebo rozpadu vztahů.
Ševčíková točí „pomalu“, jednou za dlouhé roky, ke svým hrdinům si pečlivě hledá cestu a nad výsledným tvarem má maximální kontrolu. I tentokrát spolupracuje se svým dvorním kameramanem Jaromírem Kačerem, jenž Ty, kteří tancují ve tmě stylizuje černobílým obrazem a prokládá nenápadně krásnými záběry přírody v různých ročních obdobích – přírody k lidskému trápení lhostejné, ale ochotné nabídnout azyl.
Neokázale působivý dokument, který aktuálně běží v kinech, také traktuje výrazně rytmizovaná hudba Moniky Načevy a Alana Vitouše. Název skladby Načevy Co tě nezabije, to tě posílí, aspoň na chvíli, boj se nic, pod jejímž textem jsou v titulcích podepsáni Friedrich Nietzsche, Josef Kodýtek a Jáchym Topol, v sobě také koncentruje hlavní poselství. „Boj“ jako průnik sloves (ne)bát se i bojovat; nedá se vyhrát napořád, vždycky je potřeba v sobě sebrat sílu na tu chvíli, kdy je nejhůř. Ti, kteří tancují ve tmě dokážou sílu rozdávat i divákům.
