Existují na světě lidé, kteří nemají rádi Stevena Spielberga. Většinou jsou to filmoví studenti, kteří potřebují, aby každý film kontemploval smrt, byl černobílý a v srbštině. Co víc, existují na světě lidé, kteří nemají rádi původní Jurský park z roku 1993. Revoluční klenot světové kinematografie, který za třiašedesát milionů dolarů vydělal jenom v kinech přes devět set mega a stal se ve své době nejvýdělečnějším filmem vůbec. Dostal tři Oscary, nejlepší vizuální efekty, nejlepší zvuk a nejlepší střih zvuku. Je to dokonalý film. A na každý protiargument, který vás možná může napadnout, řeknu jenom to, co dr. Ian Malcolm: „Moc pěkná hromádka hoven.”
Začátkem 70. let napsal mladý a nadějný spisovatel svůj první velký filmový scénář, a dokonce k němu dostal i režisérské křeslo. Ten spisovatel se jmenoval Michael Crichton a jeho první velký film nesl název Westworld. Víte, Crichton byl vždycky posedlý myšlenkou toho, že člověku bouchne do ksichtu jeho vlastní výtvor, a podle jeho názoru se to nemůže stát spektakulárněji, než když arogantní člověk udělá z nebezpečného vynálezu zábavní park.
Westworld byl relativní úspěch, a jak dnes víme, měl se o téměř pět dekád později stát neméně úspěšným seriálem HBO. Crichton se posunul dál. Napsal hromadu úspěšných knih, spolupracoval na filmech televizních i hollywoodských. A někdy koncem osmdesátek se nechal strhnout šílenstvím, které zničehonic sevřelo celý svět. Dinosauři! Dinosauři byli všude. Byly sitcomy o dinosauřích rodinkách, byly BBC dokumenty, byly obrázkové knížky a hromady dětských hraček. Ale protože Michael Crichton byl Michael Crichton, rozhodl se napsat knihu nejen o dinosaurech, ale i o lidské pýše, nebezpečí nekontrolovatelného pokroku, klonování, ambicích a ztrátě v životě.
A protože nejspektakulárnější způsob, jak může člověku jeho arogance bouchnout do ksichtu je (správně hádáte) zábavní park, rozhodl se spisovatel kolem svých dinosaurů jeden vybudovat. A vy jste četli titulek tohoto článku, vy víte moc dobře, o čem je řeč. Takže mě nechte přivítat vás do našeho příběhu tak, jak se sluší a patří.
Doktore Grante, drahá doktorko Sattlerová… Vítejte v Jurském parku.
Holocaust za dinosaury
Kniha Jurský park vyšla v roce 1990, ale ještě měsíce předtím, než byla doopravdy dopsána, se o ní mezi filmovými studii strhla bitva. Víte, Crichton byl vždycky sázka na jistotu, ale Crichton a dinosauři? Na přelomu osmdesátek a devadesátek? To byl zlatý důl. Čtyři velcí hollywoodští hráči se rvali o práva k Jurskému parku a byli to Universal Pictures, kteří rvačku vyhráli.
Měli totiž v kapse jeden trumf. Jistý Steven Spielberg totiž u nich chtěl natáčet svůj vysněný projekt, černobílé drama o holocaustu, možná jste o tom filmu slyšeli, jmenuje se Schindlerův seznam. A manažeři z Universalu řekli Spielbergovi: „No dobře, Steve, ale nejdřív dinosauři.” Mimochodem, Spielberg pak editoval Jurský park v Polsku po večerech, zatímco přes den režíroval Schindlerův seznam. Sám tvrdí, že to byl velice bipolární zážitek.
Už v té době byl Steven Spielberg králem letních blockbusterů, ale tenhle projekt měl jeho božský status vytesat do skály na věky věků. Věděli to hoši ze studia, věděl to Spielberg a věděl to i Michael Crichton, který dostal od Universalu půl milionu dolarů navíc za to, že převede svůj román do podoby filmového scénáře. Režisérovi se verze vcelku líbila, ale cítil, že pro jeho film to bude chtít řadu úprav, a ty dal na starost Davidu Koeppovi, chlápkovi, který za svou kariéru spolupracoval třeba i na Indym Jonesovi, Spider-Manovi, Válce světů nebo Mission: Impossible.
A zatímco scénář pomalu přicházel k životu, vousatý král filmu dával dohromady dinosaury. Spielberg původně chtěl, aby všechna zvířata ve filmu byla animatronická, tedy aby to byly mechanické loutky. Ale s rozpočtem šedesáti tří milionů dolarů nebyla taková vize úplně reálná. Hromadu robotických dinosaurů si Steven vydupal, to ano, ale někde musel vizuálně trochu kouzlit, takže se nabízely dvě možnosti.
Přes budoucnost do minulosti
Tou první byla stop motion, filmařská technika modýlků, se kterými okénko po okénku o milimetry pohybujete. Na netu ještě můžete najít stop motion záběry Jurského parku a ten film vypadá jako trochu lepší Cesta do pravěku. Ono se stop motion v podstatě dodnes moc nezměnilo od dob prvního King Konga. A přestože Spielberg sehnal nejlepšího frajera v oboru Phila Tippetta, výsledek nebyl dostatečně přesvědčivý. Naštěstí se sama ozvala varianta číslo dvě, CGI. Tippettův kolega Dennis Muren totiž zavolal do studia s tím, že je přesvědčený, že dokáže na plátně vykouzlit plně digitálního dinosaura.
Musíte si uvědomit, jak absurdně to tenkrát znělo, dinosauři měli být hlavním lákadlem filmu, těžko můžete takovéhle břemeno svěřit de facto neotestované technologii. Jenže Muren pustil Spielbergovi nejdřív běžící kostry raptorovitých potvor a potom plně naanimovaného tyranosaura. Phil Tippett při pohledu na animaci doslova řekl: „Právě jsem vyhynul.” Což se Stevenovi líbilo natolik, že to dal do filmu. A bylo rozhodnuto.
Rozhodnuto, ale rozhodně ne hotovo. Pro Jurský park se vyvíjely celé nové softwary, které nejdříve rozpohybovaly kostry dinosaurů naskenované v muzeích, potom se tyhle kostry obalily předpokládanými svaly a ty se potáhly kůží. Základy tohohle softwaru mimochodem používá série Jurský park/svět dodnes. A tragikomickým faktem je, že současné filmy na těch programech závisí mnohem více než původní Spielbergova klasika. V prvním Jurském parku bylo celkem 63 záběrů, které byly obohaceny CGI. Jurský svět má takových záběrů přes dva tisíce a stejně nevypadá ani z poloviny tak dobře jak téměř třicet let starý blockbuster.
Z části je to tím, že hlavním vizuálním králem Jurského parku jsou již zmíněné animatronické loutky. Tou největší byl pochopitelně tyranosaurus rex. Umělý T-rex měl sedm a půl metru na výšku, dvanáct metrů na délku a vážil čtyři a půl tuny. Projektoval ho Stan Winston, nezpochybnitelný génius oboru. Ale tyhle mechanické loutky jsou notoricky náchylné na poruchy, ostatně sám Spielberg si s nimi velice slavně zažil své při natáčení Čelistí. Animatronický žralok Bruce v podstatě vůbec nefungoval, a proto ho je ve filmu tak strašně málo. Paradoxně právě tenhle efekt udělal z Čelistí první blockbuster všech dob a ze Spielberga… Spielberga.
I tady tyranosaurus nakonec ukázal, že není dokonalý. Víte, Winston vypočítal loutku do posledního gramu, aby se přesně a děsivě pohybovala tak, jak filmaři chtěli. Takže když pak během natáčení přišel rejža s tím, že chce, aby na loutku pršelo, nastal problém. Váha vody, která se vsakovala do kůže obřího těla, totiž působila na stroje přílišnou zátěží, a pokud jste T-rexe do pár minut nevysušili, začal se nekontrolovatelně třást. A údajně se pohyboval sám od sebe, když byli filmaři na obědě.
Filmová magie, že?
Nicméně déšť musel být. Protože Steven měl velice jasnou vizi toho, jak má film vypadat.
Král králů
Totiž všechna vizuální kouzla, všechny počítačové a loutkařské triky by vám byly k ničemu, kdybyste neměli Spielberga pracujícího na vrcholu svých sil. Už jsme říkali, že tenhle film se měl stát pečetí jeho pověsti krále blockbusterů, protože jich měl už několik za sebou. Ale to není ten důvod, proč je Jurský park i po třiceti letech tak neskutečně působivý. Je to proto, že Spielberg je jako většina dobrých režisérů původně hororový autor. A jako takový moc dobře ví, jak se dělají rodinné filmy.
Pokud si někdy bude někdo ve vašem okolí stěžovat, že už dnes filmy nejsou, co bývaly, strach je hlavní důvod proč. Jako děti jsme přece měli nejradši filmy, které nás v určitou chvíli vyděsily k smrti. Řekněte mi, která marvelovka je podle vás nejstrašidelnější? Jurský park tuhle kvalitu má.
Spielberg první polovinu filmu dělá všechno pro to, abyste se do dinosaurů zamilovali. Použije každý trik, který má v rukávu, abyste žasli, aby vám padala huba úžasem nad tím, jak majestátní a magnificentní ti tvorové jsou. Jak jsou téměř mytologičtí a božští a jak je neskutečné, že kráčejí mezi námi. Steven používá takzvanou Spielberg face (kdy vám postava ve filmu svým výrazem ukáže, jak se máte cítit, než vám režisér ukáže, na co se postava vůbec dívá), používá každý kompoziční trik, který vás napadne, používá výraz v dětských očích, zamilovaný výraz starce, který obdivuje celoživotní dílo. A používá slunce a krajinu pro rámování těch zvířat. První polovinu filmu se vám věnuje E. T. Spielberg.
Ale ve druhé polovině filmu přichází Spielberg, kterého znáte z Čelistí a Duelu. A opět používá všechny triky, co má po kapsách, ale tentokrát hororové. Proč myslíte, že T-rex při útoku na džípy vypadá tak dobře? Protože je to v noci a v dešti. (A jak víme, déšť je důležitý.) Většinu tyranosaura vidíme zevnitř vozů přes zamlžená okna. Celý tyranosaurus funguje překvapivě stejně jako Bruce z Čelistí. A potom dostaneme raptory, což je hororová sekvence, která si nezadá s Vetřelcem.
Zkrátka přesně v Crichtonově duchu, Spielberg vizualizuje autorovu a divákovu posedlost pokrokem (a pravěkými zvířaty) a ve spektakulárním duchu vám to pak nechá bouchnout do ksichtu. A když jsme u Crichtona, vraťme se na okamžik ke scénáři.
Dokonalost sama
Scénář je tady naprosto kruciální díl skládačky, která dělá z Jurského parku dokonalý film. Je totiž naprosto neprodyšně pevně utáhnutý, perfektně napsaný a načasovaný. V Jurském parku neexistuje žádný volný konec, každá postava má svůj oblouk s uspokojivým koncem a většina těch oblouků spolu hraje v brilantní kreativní symfonii a navzájem se doplňují. Žádný setup nezůstane bez pointy. V celém snímku není jediná zbytečná scéna, každá slouží filmu jako celku. A počet mimořádně vyvedených scén je extrémně vysoký.
Jen tak namátkou: Závěrečná scéna, kde Grant sleduje ptáky, protože chápe, že se bude muset vyvinout v někoho, kdo dá Sattlerové děti. Raptoři, kteří se rozhlížejí ve velíně a genetický kód jim prosvítá na hlavy, aby bylo vidět, jak jsou inteligentní. Chvějící se voda v kelímku... (Mimochodem, ohromný technický problém, tenhle záběr. Legenda říká, že hlavní kameraman filmu Dean Cundey seděl ve svém přívěsu, v klíně kytaru, na ní sklenku whiskey a drnkal si a… dosáhl kýženého efektu. Takže pod palubovkou pak byla nainstalována struna a frajer na ni drnkal, aby simuloval příchod T-rexe. Konec absurdně dlouhé závorky.) Zahození zkamenělého drápu. „Mazaná holka.” Lex, která křičí: „Opustil nás!” a dost možná myslí svého otce. Všechna devadesátková fyzická akce, která už se dnes nedělá, jako je lezení pod padajícím automobilem nebo skákání z jedné dinosauří kosti na druhou. Nebo způsob, jakým se využívá expozice v parku jako setup pro to, co přijde ve filmu. „Neřekl jsi tajné heslo, ho ho hó.”
A takhle bychom mohli pokračovat dál a dál a dál.
Slůňata a delfíni
To všechno je samozřejmě podporováno geniálním zvukem. Tak zaprvé John Williams pro Park napsal jeden ze svých nejlepších soundtracků. A vy víte, že když je něco dobré na poměry Johna Williamse, je to téměř transcendentální zážitek. Slovo transcendentální neužíváme náhodou, pro momenty úžasu Williams pracuje s chorály, protože si vizualizoval dinosaury, jak sám vzpomíná, jako katedrály. Gotické katedrály, u kterých je výška a velikost to, co je spojuje s Bohem. A hororové motivy zase pracují s indiánskými bubny a pralesními, skoro primálními motivy.
Druhým hrdinou zvuku je tady designer Gary Rydstrom, který dostal mimořádně těžký úkol: vytvořit bez jakýchkoliv stop či nápověd řev zvířat, která vyhynula před pětašedesáti miliony lety. Většinou tedy pracoval s mixem. Třeba skřeky raptorů jsou ve vyšších polohách poupravený delfín a v nižších poupravený mrož. T-rex zase v nižších polohách mixuje aligátora s tygrem, ale ve vyšších tónech je jeho řev odvozen od kňučení slůňat.
Tím posledním dílkem skládačky je pak bezpochyby casting. Nejspíš vás nepřekvapí, že skladba herců, které jsme dostali, není původně zamýšlená sestava. Postava doktora Granta měla mít původně obličej Harrisona Forda, ale já bych se hádal, že Sam Neill je mnohem lepší volba. Nedovedu si totiž představit, že by Ford dokázal dělat takhle zemitou protiváhu naprosto geniálnímu Jeffu Goldblumovi, oba jsou totiž podobně… floutkovití, řekněme.
Jinak je casting naprosto dokonalý. Richard Attenborough si může vyhrát duši z těla, Laura Dernová hraje uvěřitelnou Laru Croft, díky Spielbergově zkušené ruce děti hrají jako dospělí a nejsou ani trochu otravné a i vedlejší postavy jsou obsazeny takovými jmény jako Samuel L. Jackson nebo Bob Peck.
Nikdy nestárnoucí klasika
Žádné z pokračování nikdy nedosáhlo původnímu Jurskému parku ani po kotníky. Abychom byli fér, mají ty filmy těžkou práci, ten původní úžas z dinosaurů je dávno pryč a nikdy se nevrátí. Těžko už si dnes můžeme představit, jak bylo lidem v devadesátém třetím v kině, když poprvé viděli tyranosaura „naživo”, obzvlášť vezmeme-li v úvahu, že se Spielbergovi podařilo na studiu vyhádat, že marketing k filmu nebude obsahovat téměř žádné dinosaury. Ale to není hlavní důvod, proč není žádný další Jurský park dobrý.
Hlavní důvod je ten, že zatímco všechna pokračování vyšla z potřeby natočit další Jurský park nebo svět, první díl vzešel z něčí mysli jako perfektní metafora k důležitým sociokulturním otázkám. Jde vědecký progres příliš rychle? A nevyužívá ho kapitalismus příliš bezmyšlenkovitě? A nejsou náhodou tyhle otázky dnes mnohem důležitější než před třiceti lety? Já sám nevím. Ale vím, že letní blockbuster, který je stejně vhodný pro děti i dospělé a který vás nutí přemýšlet o podobných otázkách, dělá něco dobře.
Jurský park možná není nejhlubší, nejchytřejší nebo nejartovější film všech dob. Taky nechce být. Ale všechno, co dělá (a dělá toho po čertech hodně), dělá dokonale.
