Video placeholde
Jonathan Frakes, moderátor Věřte nevěřte
Jonathan Frakes, moderátor Věřte nevěřte
Jonathan Frakes, moderátor Věřte nevěřte
Máme chobotničku!
To není kůň, to je Elvis
11
Fotogalerie

Věřte, nevěřte: Je ze seriálových „pravdivých” případů vůbec něco pravda? Zahrajte si s námi

Žijeme ve světě, kde existuje skutečné i zdánlivě nemožné. Kde skutečnost na sebe bere podobu iluze. A kde jsou některé věci nevysvětlitelné. Dokážete odlišit pravdu od smyšlenky? Vyzkoušejte si to. V následujícím článku si přečtete věci pravdivé i naprosto smyšlené. A na vás bude rozlišit, co je faktem a co je fikcí, se kterou přišli naši redaktoři. Čtěte a věřte, nevěřte!

Příběh pořadu Věřte, nevěřte začíná velice příhodně příběhem muže, který je neuvěřitelný sám o sobě. Muže, který se narodil v roce 1926 a zemřel ve svých 84 letech. Spisovatele Roberta Tralinse. Tralins napsal za svůj život nějakých dvě stě padesát levných pulpovek, westernů, scifáren a detektivek pod celou řadou pseudonymů. Byl to z velké části on, kdo utvořil takovou tu paperbackovou kulturu laciných akčňáků plných podivných sexuálních scén. Údajně si ujížděl na řadě fetišů a taky byl prvním člověkem, který „hypersexualizoval afroamerickou populaci”. Za termín Mandingo a dost možná i černou sekci PornHubu v podstatě vděčíme jemu. 

A tenhle Robert Tralins napsal v roce 1966 knihu Strange events beyond human understanding (Podivné příhody za hranicemi lidského chápání). A o třicet let později tyhle příběhy posloužily jako základ mimořádně populárního pořadu Beyond belief: Fact or Fiction. Nebo jak je u nás známější – Věřte, nevěřte. 

Do televize!

S nápadem zpracovat Tralinsovy příhody do televizního pořadu přišel do studia FOX v 90. letech jistý Lynn Lehmann, jehož doposud největším úspěchem byla vedlejší role v instruktážním videu, jak používat tiskárnu. Lehmann zpracoval námět a chtěl působit jako scenárista a herec. To znělo všechno hezky, ale studio FOX chtělo, aby se za pořad postavil někdo, kdo by projekt zaštítil. 

Tím někým se stal Dick Clark. Dick Clark byl v devadesátkách dávno americkou popkulturní ikonou. Týpek moderoval a nakonec produkoval a vlastnil legendární hudební pořad American Bandstand, kde byli vítáni všichni od country až po hip-hop. Kromě toho, že od poloviny 50. do konce 80. let moderoval tohle, taky si udělal jméno na silvestrovských přímých přenosech z Times Square. No prostě legenda. 

Pod Clarkovým vedením dostal projekt pracovní název Strange Truths: Fact or Fiction (Prapodivné pravdy: Fakta nebo fikce) a vytvořil se ten koncept – lidé budou hádat, co je pravda a co ne. Sehnal jako moderátora herce Jamese Brolina a pro voice over zajistil legendárního dabéra Dona LaFontaina. Jméno Don LaFontaine vám možná nic neříká, ale jeho hlas jste určitě slyšeli, namluvil asi pět tisíc trailerů. Je to ten charakteristický hluboký hlas, který říká věci jako „In a world…” a „One man…” Přezdívalo se mu Hromové hrdlo a ve svém životopise mimochodem píše, že se mu hlas přelomil do jeho dospělého hlubokého chrapláku v podstatě uprostřed věty ve třinácti letech a byl za to popotahován ve škole, protože si učitelé mysleli, že si z nich střílí. 

V polovině devadesátek dal FOX projektu zelenou, začalo se natáčet a v roce 1997 šel pořad pod názvem Beyond Belief: Fact or Fiction do televize. 

Fakta, nebo fikce?

Formát pořadu jistě znáte, moderátor vás uvítá, říká pár podivných slovních hříček, chodí po skladišti rekvizit a během dílu vidíte pět podivných příběhů, které mohou a nemusí být pravda. To se dozvíte na konci pořadu. Platilo, že nikdy nesmí být v díle všech pět příběhů smyšlených nebo všech pět pravdivých. A tady nastává možná ta nejdůležitější otázka, které se může naše generace postavit… Z těch příběhů, které byly pravda, kolik jich bylo skutečně pravdivých? 

Ty historky, které „se skutečně staly v šedesátých letech na americkém Středozápadě”, vznikaly dvojím způsobem. Buď byly vzaty z Tralinsovy knihy a dál se moc neověřovaly. Ke všem těm svým případům totiž Tralins údajně při psaní knihy vedl vlastní vyšetřování, a nakolik bylo důkladné, to se můžeme jenom dohadovat. Možná je skutečně možné, že se spisovatel laciných brakovek pídil po faktech, ale taky je pravděpodobné, že prostě jen něco zaslechl a vyšetřování vypadalo tak, že se v MHD třel rozkrokem o ženy. To byl jeden z jeho nejoblíbenějších fetišů. 

Máme chobotničku!

Druhým zdrojem „pravdivých” historek byly pro scenáristy titulky z novin po celé Americe. Z jakýchkoli novin odkudkoli ze Spojených států. Takže to mohla být podivná kuriozita na poslední stránce městského zpravodaje z Redneck Hill, Oklahoma. Ostatně to sedí, ne? Když si vzpomenete na řadu příběhů typu: MUŽ NALEZL MOTOCYKL ELVISE PRESLEYHO: TVRDÍ, ŽE SE KRÁL ROKENROLU PŘEVTĚLIL DO JEHO KONĚ!

A když jsme u jednotlivých příběhů, možná by bylo dobré vzpomenout ty nejpovedenější díly. Tak určitě je třeba zmínit děcko, které zmizí ze skříně, že. Pak strašidelnou paní, které rudě svítí oči. Rozhodně musíme zmínit babysitterku, která na televizi chytne lidi zazděné ve sklepě domu, ve kterém hlídá. Pak to příšerné křeslo, které vypadá jako rakev! A ženská, co spolkla v moři nějaké svinstvo, aby pak porodila chobotničku. Můj nejoblíbenější je určitě příběh ženy, která jede noční rurální Amerikou ve svém autě a pronásleduje ji jiný vůz. Pořád na ni bliká a houká, řidič na ni řve, ona ujíždí, frajer do ní najíždí a nakonec se mu ji podaří vytlačit ze silnice. Tajemný řidič vystoupí z auta, vyvleče ženu do noci… a řekne jí, ať se schová do jeho auta, protože na jejím zadním sedadle je podivnej chlápek s nožem. Ještě teď, jak píšu tenhle odstavec, mám husinu. Pecka! A jestli jsme zapomněli na nějakou vaši oblíbenou epizodu, napište nám ji do komentáře. 

No, takže pokud se budeme ptát, jestli je něco z toho pravda… na 99 % ne. Ale možnost tady vždycky existuje. Přece nechceme, abyste se v noci přestali bát strašidelných křesel.

Ve světě nic nekončí

Po první sérii se ve Státech z pořadu stala v podstatě kultovka, ale James Brolin už se nemohl zúčastnit natáčení druhé série, protože ho „štvalo, jak za ním chodí fanoušci a nutí mu vlastní příběhy”. Vystřídal ho Jonathan Frakes, televizní legenda, známý hlavně jako Will Riker ze Star Treku: Nové generace. Do zahraničí se pořad prodával lépe než guma v thajském bordelu a FOXu se valily peníze. I tak byl ale po čtvrté sérii ukončen. Byl sice extrémně populární, ale zároveň vycházely díly nepravidelně a s velkými rozestupy, takže si ani věrní diváci nedokázali navyknout na nějaký lidský vysílací čas. Rok 2002 znamenal pro Věřte, nevěřte konečnou. 

Ne tak ve světě! Zahraničí totiž kupovalo seriál po celých sériích a televize si mohly dovolit střelit pořad pravidelně, třeba na každý pondělní večer. Sami víte, jaká kultovka je Věřte, nevěřte u nás, mimořádně populární ale byl i v Rusku nebo v Německu. Rusové mimochodem z pořadu vystříhali vstupy moderátora, takže současnou vlnu memes s Jonathanem Frakesem nemohou pochopit. Němci zase pojmenovali pořad X-Factor: Nepochopitelné, a kdykoli pak německá RTL vysílala cokoli o záhadách, dávali před název pořadu X-Factor. Dokonce si naši západní sousedé před pár lety pořídili vlastní německý reboot, ale byl mimořádně neúspěšný. A v Saudské Arábii vysílají velice osekanou verzi. Příběhy, které neporušují přísná pravidla tamní televize splňuje ze čtyř sérií jen pět epizod.

Jinak ale všude po světě vysílají původní Věřte, nevěřte pořád dokola podle toho, který kanál zrovna vlastní práva. V Americe teď pořad koupil Amazon, takže si to u nich můžete dát online. Ale proč byste to dělali, když je skoro celý seriál v češtině na YouTube. Věřte, nevěřte je vedle například Červeného trpaslíka jeden z těch vzácných pořadů, které jsou s dabingem lepší než v originále. Protože ty slovní hříčky vymýšleli naši překladatelé. 

To se dozvíte na konci pořadu

A teď už je čas podívat se, jestli jste během článku tipovali správně. Byl skutečně autor předlohy seriálu sexuální deviant, který napsal téměř tři sta knih? Ano! Robert Tralins skutečně žil a tvořil v takové… intenzitě. Všechno, co jsme o něm napsali, je pravda. Ovšem není pravda, že by autor námětu seriálu Lynn Lehmann hrál jenom ve videu o kopírkách, ve skutečnosti měl jen jednu jedinou roli, a to byla vedlejší role v nějakém podivném westernu. Co Don LaFontaine? Skutečně mluvil trailerovým hlasem od třinácti let? Jo! Dokonce si pak ve škole přivydělával tím, že se v telefonu vydával za otce svých spolužáků a omlouval jejich nepřítomnost ve třídě. Němci skutečně mají vlastní X-Factor: Věřte, nevěřte a Rusové moderátora skutečně vystřihli, ale to s tou Saudskou Arábií pravda není. A James Brolin neskončil kvůli fanouškům, bylo to tradičně kvůli penězům. 

Jinak je všechno v článku pravda. A jestli vás jen trochu bavil, tak alou na YouTube, máte tam hromady kvalitních televizních hororů.