nahoru

Rebel s balónem: Kdy jindy si pustit výborný dokument o Diegu Maradonovi, když ne teď?!

Šimon Šafránek 26. listopadu 2020 • 14:00
Trailer na dokument Diego Maradona
• video: 
Aerofilms

Geniální driblér a střelec nádherných branek, střelec po novinářích, kokainista a majitel „boží ruky“, Diego Maradona, se stal hrdinou dokumentárního snímku, který s pečlivostí sobě vlastní sestavil oscarový režisér Asif Kapadia. Muž, který portrétoval Amy Winehouse a Ayrtona Sennu, se s Reflexem v roce 2019 podělil o svou jedinečnou filmařskou zkušenost. Vzhledem k úmrtí fotbalové ikony odemykáme materiál zdarma na našem webu.

Starou Neapolí ujíždí malý fiat. Kdo v něm sedí? Obraz se cuká a zrní, jsme v osmdesátých letech, přesněji v roce 1984. Klakson troubí, lidé mávají, vůz se vyhýbá. Uvnitř sedí nová posila místního fotbalového klubu SSC. „Italská liga byla tehdy nejlepší na světě,“ je přesvědčen režisér Asif Kapadia, když ho potkávám během canneského filmového festivalu, kde má Diego Maradona premiéru. Hráčům i fanouškům SSC se ale v Turíně i v Miláně vysmívají: „Smrdíte, běžte se umýt!“ Fotbalový stadión byl ventilem pnutí mezi bohatým Severem a chudým Jihem. SSC byl zkrátka na odpis. Stejně jako celá rozpadající se Neapol. Přesto se právě tady uskutečnil rekordní fotbalový přestup za téměř sedm miliónů liber. Tehdy to byla závratná částka.

Brzdy skučí za zvuků diska, fiat kličkuje úzkými uličkami. V prostřizích nového Kapadiova dokumentu pak mladý Diego Maradona kličkuje mezi protihráči, střílí góly v Jižní Americe, v Barceloně se účastní rvačky a nočního života a pak už přijíždí na narvaný neapolský stadión. Fanoušci přišli, jenom aby ho viděli. Téměř devadesátitisícové Stadio San Paolo se Maradonovi v následujících šesti letech stane domovem i pro­kletím.

„Imponovalo mi, že nejlepší hráč své doby odešel hrát do týmu, který nikdy nic nevyhrál,“ usměje se obdivně Asif Kapadia. „Dneska ti nejlepší hráči chodí jenom do těch nejbohatších týmů, ty ostatní je vůbec nezajímají. Fotbal je teď velká nuda,“ říká režisér, jenž je sám velký fotbalový fanoušek. Pochází sice ze severního Londýna, na doslech od starého sta- diónu Arsenalu, ale kvůli nejlepšímu kamarádovi začal fandit Liverpoolu. „Spousta dnešních sportovců jsou nudní, nažehlení manekýni. Protihráč se jich jenom dotkne a už padají, chtějí si vymodlit penaltu. Maradona byl kluk z ulice, hrál drsně a udělal všechno, aby vyhrál. Není ideální ani perfektní, ale je to rocková hvězda,“ neskrývá Kapadia obdiv k objektu svého filmu.

Odysseus vyplouvá

Diego Maradona je skutečně kluk ulice. Narodil se na konci října 1960 v Buenos Aires a vyrůstal na jižním předměstí argentinské metropole. Blátivé ulice, žádné velké vzdělání. Jenom kulatý míč a devadesát minut, které můžou změnit osud člověka i celé země. Do rodiny přišel po několika dcerách první kluk. V osmi letech v něm skauti místního klubu Argentinos Juniors objevili zázračný talent. „Dovedl věci, jaké jsem nikdy neviděl,“ vzpomínal trenér Francisco Cornejo: „Ptali jsme se ho na občanku, jestli je mu skutečně jenom osm. Tvrdil, že ji nemá, a my si byli jistí, že blufuje. Když jsme zjistili, že mluví pravdu, začali jsme se věnovat jenom jemu,“ říkal chlapík, který mladého Diega nesvazoval taktikou, nechal ho hrát, kde se mu zlíbí, a poradil mu, jak kopat penalty: „Při posledním kroku se nedívej na míč, ale na brankáře.“

Ve dvanácti už bylo Maradonovo kouzlení s míčem součástí přestávkového programu ligového utkání. Mezi jeho klukovské idoly patřil severoirský výstředník a bohém George Best, jenž hrál za Manchester United. „Byl nápadný a vzrušující, dokázal inspirovat své spoluhráče,“ zavzpomínal Maradona po Bestově smrti v roce 2005. „Vlastně jsme si byli dost podobní – dribléři schopní vytvořit magické okamžiky.“ „Na hřišti byl jako Odysseus,“ nabízí svůj pohled Fernando Signorini, Maradonův dlouholetý osobní trenér. I on se účastnil canneské premiéry. „Odysseus nebyl nejchytřejší ze všech. Ale byl to výjimečný stratég. Šel do bitvy, podíval se, jak se vyvíjí. A rozhodl, kudy se půjde. Po třech tisících letech je Diego jeho reinkarnací. Má specifickou, animální a pudovou inteligenci.“

Do první argentinské ligy se Maradona prokličkoval v necelých šestnácti letech coby historicky nejmladší hráč. Uvedl se odvážnými jeslemi, za tři týdny pak dal i svůj první gól. V dalších pěti letech jich přidal 114. V roce 1982 vyhrál argentinský titul s Boca Juniors a po mistrovství světa ve Španělsku přestoupil do Barcelony. Stál tehdy pět miliónů liber, rekordní sumu. Byl hrdý, že dokáže zajistit rodiče, rodinu. Předvedl několik fantastických akcí, kdy mu na domácí půdě aplaudovali i fanoušci největšího rivala, Realu Madrid. Jenže v ligovém zápase s Atlétikem Bilbao mu obránce Andoni Goikoetxea, zvaný Řezník z Bilbaa, agresívním zákrokem zlomil kotník. O pár měsíců později se tihle dva na hřišti setkali znovu, ve finále národního poháru. Byla z toho spektakulární rvačka před očima španělského krále. Maradonův barcelonský osud byl zpečetěn.

Svržení bomby

„Nemáme byty, školy, městskou dopravu, práci ani kanalizaci, ale máme Maradonu,“ psalo se tehdy v neapolských novinách. A budoucí starosta Vincenzo Scotti musel skutečně napnout všechny síly, aby banky Neapoli na transfer vůbec půjčily. Drobný hráč se šibalským úsměvem město okamžitě okouzlil. Šedesát tisíc permanentek se prodalo ještě před prvním výkopem. Maradona se nejprve rozkoukával. „Po jednom z prvních zápasů jsem se ho zeptal, co dělá u vzdálené tyče soupeřovy branky,“ vzpomíná Fernando Signorini. „Diego odpověděl, že ho tam poslal trenér. No výborně! Neapol tě přece koupila za to, jak jsi hrál dřív. Ale za tohle tě nakopou do zadku a budeme se pakovat do Buenos Aires. A na to je to tady moc krásné!“ burcoval Signorini. Maradona se rozpomněl na to, co mu jde nejlépe – běhat po hřišti nesvázán taktikou, po svém. A Neapol postupně stoupala ligovým pořadím.

Nevázaně se Diego choval i mimo hřiště. Načež přišel rok 1986. Maradona nejprve pro Argentinu vyhrál mistrovství světa; předvedl neuvěřitelný druhý poločas čtvrtfinále s Anglií, zápas, který Argentinci brali osobně kvůli nedávné válce o Falklandy. Nejprve šokantním úderem rukou otevřel skóre a slavil tak vehementně, že rozhodčí gól uznal. Po zápase fotbalista řekl, že to byla „trošku Maradonova hlava a trošku boží ruka“. A hned pár minut po jednom z největších fotbalových podfuků ukázal i svou genialitu. Ještě na vlastní polovině hřiště se dostal k balónu a rozběhl se ke svému typickému sólu po pravé straně. Z pěti Angličanů udělal figuríny a skóroval podruhé. Tenhle gól patří k nejkrásnějším vůbec. Muž s desítkou na dresu dvěma góly rozhodl i semifinále s Belgií a v nervy drásajícím finále s Německem servíroval parádní přihrávku na vítězný gól Jorge Burruchagy v 83. minutě utkání.

O rok později už Maradona zvedal nad hlavu trofej pro vítěze italské ligy. Neapol slavila celý týden. Domorodci uspořádali pohřeb Juventusu a Milánu, Maradonova tvář se objevila na zdech domů a novorozenci nesli jeho jméno. „Neapol je filmová postava sama o sobě,“ říká Asif Kapadia. „Vezměte si domorodce, napjatý vztah se Severem, tohle drama tam existuje samo o sobě. A do toho hodíte bombu. Diega!“

Zuřící býk fotbalu Už na podzim se ale ve snovém životě výjimečného fotbalisty objevila první velká trhlina. S fotbalem neměla co dělat. Neapolitánka Cristiana Sinagra porodila synka. Jmenoval se Diego Armando Maradona Sinagra. Fotbalista odmítl uznat otcovství, soud tak nicméně učinil v roce 1993. Otec se synem se nakonec potkali o dvacet let později. „Myslím, že jeho zapření stálo u kořenů Maradonových problémů. Nebo je přinejmenším zhoršilo,“ myslí si Asif Kapadia. Maradona nikdy neměl daleko k holkám a mejdanům, ke kokainu. V Neapoli navíc vládla mafie. Dohromady výbušný koktejl. Fungovalo to, když Maradona střílel góly, v dalších sezónách Neapol skončila dvakrát druhá, v roce 1990 slavila i druhý titul. Mezitím klub zvítězil v evropském poháru UEFA, vyhrával italské poháry.

V roce 1990 Argentinci obhajovali titul mistrů světa na mistrovství v Itálii. A v semifinále osud přihrál Maradonovi souboj právě s Italy, a to zrovna v Neapoli. Maradona je vyřadil penaltou. Kapadia ve filmu ukazuje, že Neapolitáni svému útočníkovi nikdy neodpustili. Brali to jako zradu. A tak začaly vyplouvat na povrch jeho skandály: neuznaný syn, kontakty s mafií, kokain. Přestoupil. Nakrátko hrál v Seville, pak ještě chvíli v Argentině. Z mistrovství světa ve Spojených státech 1994 musel odjet po dopingovém nálezu. Ztloustl, pokoušel se o trenérskou kariéru a bojoval s alkoholem. Navštívil Fidela Castra, přátelil se s venezuelským prezidentem Hugem Chávezem. Tuhle turbulentní dobu v Maradonově životě zachytil srbský režisér Emir Kusturica v bizarním dokumentu Maradona režie Kusturica (2008). Jde o nefiltrovaný záznam zvláštního přátelství, v němž je těžko poznat, jestli Kusturica chce být Maradonou, nebo režisérem maradonovského rozměru. Pořídil s fotbalistou nicméně interesantní rozhovory na téma slavného vítězství nad Angličany a taky o levicové politice.

Který filmový herec bys chtěl být? Robert De Niro v Zuřícím býkovi, odpoví Maradona. Těžko určit, jestli se poznával v osudu uvadajícího boxera, nebo zda „jen“ vzpomínal na jeho úspěšné údery v absurdně velkém ringu. „Prožil mnoho životů, zažil mnoho smrtí. Je to skutečný bojovník,“ obdivuje Maradonu režisér Asif Kapadia. „Je to nadživotní figura,“ má o Diegovi jasno jeho bývalý osobní trenér Fernando Signorini. „Není to žádný Platini nebo Zidane,“ zmiňuje hubený muž v baseballové čapce učesané legendy nedávné fotbalovénenávidí, protože dělá věci, k nimž se my neodvážíme. Jsme svázaní svými předsudky a systémem, v němž žijeme. Diego dělá, co si zamane. Na jednom rameni má vytetovaného Fidela Castra, na druhém Che Guevaru, přitom létá za šejky do Dubaje.

Ohýbání pravidel

„Pamatuju si ho z televize z mistrovství světa,“ vzpomíná pak Asif Kapadia, jak se vůbec dostal k filmovému portrétování Diega Maradony. „Někdy v devadesátých letech jsem o něm četl knihu, a tak jsem se dozvěděl, odkud pocházel, čím si prošel. Zaujalo mě, že okolo sebe potřebuje chaos, hádky,“ říká Kapadia s tím, že jej zajímají především lidi na hraně, v nichž doutná temná stránka. Právě takoví hrdinové Kapadiu dosud proslavili. Sedmačtyřicetiletý filmař se už v devadesátých letech dostal k práci pro televizi, kdy režíroval noční programy. Dokázal se tím uživit, ale práce ho nebavila. Přihlásil se na postgraduální filmové studium na Královské vysoké škole umění a začal se věnovat hranému filmu. Za debutové drama Válečník (2001) z indického vnitrozemí dokonce získal několik ocenění. Smysl pro etnografii rozvíjel i v thrilleru Daleký sever (2007) z odlehlých koutů Aljašky.

Svou pravou parketu ale Kapadia nalezl až s portrétem brazilského jezdce formule 1 Ayrtona Senny. „V jednu dobu to v Londýně nabízeli každému, všichni to odmítali.“ Kapadia, jenž si zakládá na tom, že se do tématu ponoří naplno a na dlouhou dobu, strávil se Sennou pět let. „Svým způsobem jsme předělávali celý žánr,“ vzpomínal pro magazín Huck: žádné mluvící hlavy, obrovské množství archívních materiálů, především soukromého charakteru. „Říkal jsem si, že jestli jdu dělat dokument o někom konkrétním, chci, aby ten člověk byl vypravěčem.“

Po Sennovi (2010) se Kapadia pustil do studie zpěvačky Amy Winehouse. Amy (2015) mu vyhrála Oscara a Kapadia se stal hvězdou životopisného dokumentu. „Panuje mylná představa, že dokumenty jsou především pravdivé. Že jenom sestříháme archívy dohromady s rozhovory. Ale ono je to vybudované stejně pečlivě jako animované filmy nebo efekty od Marvelu,“ tvrdí Kapadia, jenž na svých dokumentech pracuje se střihačem Chrisem Kingem. „Je to zvláštní proces. Dramatizujeme lidské osudy, mytizujeme je. Ale zároveň se je pokoušíme ukázat tak, aby to působilo pravdivě a upřímně.“

Oproti Amy i Sennovi ale Maradona znamenal pro Kapadiu v mnoha ohledech novou výzvu. „Chyběl nám protihráč. Senna měl přímého rivala Alaina Prosta. Amy bojovala s médii a lidmi okolo sebe.“ Něco podobného hledal Kapadia i u fotbalisty, ale Maradonovi známí filmařům říkali, že je to tvrdohlavec, který si dělá, co si zamane. Celý život, v dobrém i ve zlém. „Ale někdy se mluví o Diegovi, jindy o Maradonovi,“ všímá si Asif Kapadia. „Sledovali jsme archívy a viděli tam kluka, jenž byl okouzlující a vítězný, ale zároveň hajzl,“ doplňuje střihač Chris King. „Díky rozhovorům s jeho osobním trenérem Fernandem Signorinim a Diegovou ženou Claudií jsme zjistili, že má tyhle dvě odlišné stránky. Jako Maradona dokáže být velmi vtipný, ale jako mladý byl prostě zranitelný, otevřený kluk.“ Právě vnitřní bitva mezi Diegem a Maradonou byla Kapadiovi klíčem k celému příběhu. „Je brilantní, ale ohýbá si pravidla. Fotbal je hra blafáků, říká. Ty drobné lži a kličky i filmování, to je přece on, na hřišti i mimo ně. To mě zajímalo!“ zvolá Kapadia. „Co bych měl asi tak točit o nějakém dokonalém hrdinovi?“

Nandej mi to a běž

Za množstvím archívních materiálů stál Maradonův kamarád z dětství Jorge Cyterszpiler. Ten se fotbalisty ujal jako jeho první manažer, získal pro něj smlouvy s Pumou nebo s Coca-Colou, stál za jeho rekordními přestupy do Barcelony a Neapole. A taky začal platit dva kameramany, aby Maradonův život zdokumentovali. „Měl za to, že Maradona je hvězda, která si zaslouží film,“ vysvětluje Kapadia. Kameramani natočili stovky hodin, které se často překrývaly, existovaly i prvotní sestřihy: „Dalo by se to přirovnat k prvním youtubovým videím. Záběry stříhané na hudbu, prolínačky s hvězdičkami, trošku jako video ze svatby.“ Při takovém množství se nabízí otázka, zda by nestálo za to, aby o Maradonovi někdo natočil seriál. „Jsem ze staré školy,“ kroutí ale Kapadia hlavou. „Mám filmy rád. Nandej mi to ve dvou hodinách a běž. Kdybychom to pojali jako sérii, všechno bychom jen prodloužili. Já bych naopak krátil i současnou verzi Diega Maradony. A můj střihač tuplem. A navíc Diego je filmová hvězda, zaslouží si být na velkém plátně. Je větší než většina filmových herců!“ Kapadia vzpomíná, že poprvé se o materiálu doslechl už v době londýnské olympiády v roce 2012. Právě ale dokončil Sennu a po filmu o brazilském národním hrdinovi neměl chuť začít pracovat na osudu slavného Argentince. „Po pár letech mě ale oslovili znovu a tentokrát už byly uzavřeny jak dohody s majiteli archívů, tak s Maradonovými lidmi, abychom měli jeho osobnostní práva.“

Právě to, že Maradona byl naživu, znamenalo pro režiséra další novinku – vždyť dosud natáčel portréty výhradně zesnulých ikon popkulturního světa. „Často neměl na rozhovor náladu. Odmítal nás, ať přijdeme druhý den. Maradonu totiž nepotkáte ve špatné náladě – když se necítí, raději to zruší,“ připomíná režisér, který rozhovory natáčel v dlouhém údobí jenom na zvukový záznam, budoval tak vzájemnou důvěru. „Byl tam jeden divný moment. Probírali jsme vážnější témata a já se ho zeptal na něco, z čeho on utekl. Tak jsem se zeptal znovu, on zase utekl. Nakonec se na mě podíval: Máte docela odvahu, že se mě na to furt ptáte. Za to vás respektuju.“

Kapadia přiznává, že až do natáčení nevěděl o Maradonově večírkové povaze. „Měl rád holky a holky měly rády jeho. Tančil, zpíval, křepčil. Jaké to s ním asi muselo být v Neapoli osmdesátých let?“ ptá se Kapadia řečnicky a zmiňuje i nitky s mafií. „O Camoře jsem toho moc nevěděl. Existovalo pár rozhovorů, v nichž říkal, že se s někým fotil, ale nevěděl, kdo to je. Když jsme si rozhovory proklepli, nezbylo nám než pochybovat. Možná to skutečně nevěděl. Když jsem se ho na to zeptal, mluvil o tom, jak ho nabrali do auta, šli na večeři. Zároveň přiznal, že v Neapoli bylo všechno propojené.“ Režisér má pocit, že ve chvíli, kdy si Maradona mohl vybrat, jestli bude něco řešit s policií, nebo s chlápky z ulice, vybral si ulici. „Myslím, že se zapletl do vztahů, kterým úplně nerozuměl.“

Bouřit se až do konce

Samotné sestavování filmu je pro Kapadiu především trpělivá práce. Ve střižně nad tím strávil dva roky: „Chris pracuje sám, neříkám mu, co má dělat,“ říká režisér s tím, že on má vlastní střižnu, kde vyhledává další materiál. „Je to trochu jako detektivka. V archívech nám začne vyskakovat nějaká postava, kdo to asi je? Takhle jsme se dostali právě k Maradonovu trenérovi Fernandu Signorinimu.“ Kapadia přiznává, že o něm dosud neslyšel, navíc nemluví španělsky. A podotýká, že když portrétuje někoho slavného, to nejpravdivější svědectví bude nejspíš pocházet od blízkého člověka. „V tomhle případě to byl Signorini. Zná ho líp než kdokoli jiný.“

Signorini na filmové dobrodružství s Asifem Kapadiou vzpomíná s úsměvem. „Posílal jsem včera Diegovi fotku, jak tu stojíme na červeném koberci,“ vzpomínal v Cannes, „Podívej, kam jsme to díky tobě dotáhli!“ A co na to Diego? „Odpověděl, ať už sundáme ty kvádra, že je stejně máme z půjčovny a dneska si v nich bude vykračovat někdo další.“ Kapadia sám projevil přání, aby mohl Maradonovi pustit film v jeho obýváku. „Řekl bych, že ty staré záběry od té doby neviděl. Když jsme natáčeli, nebyl zadobře s tehdy již bývalou ženou Claudií. Ale vyprávíme o době, kdy se milovali! Na tom je vidět, jak je život chaotický a složitý. Chtěl bych mu ukázat ty jeho šťastné momenty. A pak bych s ním chtěl udělat ještě jeden rozhovor. Někdy se to třeba podaří,“ loučí se Asif Kapadia.

„Může se objevit nějaký nový Maradona?“ ptám se nakonec Fernanda Signoriniho. „Samozřejmě že ne. Fotbalově existuje pár sportovců typu Messiho. Ale nikdo nemá tu jiskřivou osobnost. Kdyby chtěl dneska hráč říct, že kašle na papeže anebo že prezident Spojených států je idiot, vyřízli by mu jazyk. Dneska není prostor pro rebelii, všichni jsou příliš politicky korektní. Nechci se Maradony zastávat, ale vezměte si, že v Argentině máme devítiprocentní dětskou úmrtnost. Milióny lidí u nás žijí v chudobě. Hroutí se životní prostředí, máme deset let na to, abychom s tím něco udělali. Tak co jiného ještě bychom měli učit děti, než aby brojily proti současnému systému? Aby ho zkusily zlepšit? Nebo jim necháme tohle bahno a řekneme: Dělejte si s tím, co chcete?“ Diego Maradona má v tomhle jasno. Bude se bouřit do konce života.




Nejlepší filmy a seriály

Podívejte se na naše žebříčky nejlepších filmů roku 2018

Thrillery Dramata Komedie Horory Filmy 2018 Sci-fi Seriály


Diskuse ke článku