nahoru

Dominik Landsman: Postřehy z natáčení Deníčku moderního fotra

Dominik Landsman 18. července 2020 • 14:00
Dominik Landsman: Postřehy z natáčení Deníčku moderního fotra
foto: Vojtěch Resler

Od začátku července se natáčí film Deníček moderního fotra podle mojí stejnojmenné knihy. Jako autor předlohy jsem si vyprosil nějakou menší roličku. „Jsem jako Stan Lee,“ pomyslel jsem si, když produkce souhlasila.

Ačkoliv nemám s natáčením čehokoliv, natož potom celovečerního filmu, žádnou zkušenost, obdržel jsem důležitou a zásadní (nejen pro film, ale i pro samotné lidstvo) roli bezejmenného taxikáře, který asi třikrát odveze hlavní hrdinku. A to není všechno (pozor, spojler): moje postava bezejmenného taxikáře řekne dokonce jednu větu: „To je ale hezký chlapeček, jak se jmenuje?“ Věřím, že tato věta jednou zlidoví.

Co určitě stojí za zmínku, je skutečnost, že jako bezejmenný taxikář mám svého dabléra, neboli kaskadéra, chcete-li. Produkce se mě totiž ptala, jak moc umím řídit auto. Řekl jsem jim, že moc ne, což je pro roli taxikáře úplné terno. Z toho důvodu mi sehnaly dabléra, který řídí taxík v případech, kdy je to už nebezpečné (třeba do zatáčky, nebo když podélně parkuje) a já potom přesedám na ty méně náročné pasáže, jako je například nastartovat auto, nebo jet na jedničku úplně rovně tři metry a potom zastavit.

Co se týče samotného natáčení, tak tam jsem byl několikrát překvapen, až zaskočen. Hned první den, kdy jsem dorazil na plac (mám celkem čtyři natáčecí dny) jsem se sháněl po svém karavanu. Z hollywoodských filmů vím, že herci mají své karavany a jako pro film nepostradatelná postava bezejmenného taxikáře jsem nabyl dojmu, že si svůj karavan zasloužím. Karavan plný kaviáru.

Karavan jsem sice nedostal, protože se asi šetřilo, nebo nevím, ale zato mi kuchař u kiosku zadarmo nakrájel papriku na kolečka, takže jsem si připadal jako pravá hvězda.

Jakmile jsem si užil svá kolečka papriky, vzala si mě do parády slečna kostymérka. Očividně je moje postava nejen taxikář, ale zároveň cowboy, protože jsem dostal upnuté džíny, košili a cowboyský klobouk. Až tehdy jsem pochopil hloubku své postavy, která osciluje mezi dvěma polohami: taxikář a cowboy. Bylo to vzrušující. Má první role a hned taková složitá osobnost. Přemýšlel jsem, jak to hrát. Jestli jako taxikáře, jehož nenaplněným životním snem bylo stát se cowboyem, nebo naopak jako zkrachovalého cowboye, kterého svět nechápe a který se musí živit jako taxikář, protože když po městě vozil lidi na koni za prachy, úřady mu to zakázaly. Chtěl jsem tu postavu dostatečně pochopit, a hlavně prodat všechny ty její vnitřní běsy. Rozhodně jsem hodlal nastavovat společnosti zrcadlo, to bylo jasné už od začátku.

Na celkem omezeném poli, kdy jsem v záběru v celém filmu asi osm vteřin, jsem prostřednictvím mé věty: „To je ale hezký chlapeček, jak se jmenuje?“ odvyprávěl výrazem obličeje a tónem hlasu celý příběh taxikáře - bývalého cowboye, který bojuje s čicháním lepidla i temnou minulostí, avšak srdíčko má na dlani a třídí odpad.

Další z mnoha zajímavostí, které jsem zjistil na natáčení, bylo, že jsem nikoho moc nezajímal. Nikdo se ke mně nehrnul se zápisníčkem, abych se mu tam podepsal, nota bene, aby se se mnou vyfotil. Ono se to tedy neděje ani v běžném životě mimo natáčení, ale já jsem si právě myslel, že když se točí film podle mojí knížky, že budou všichni ze štábu velcí fanoušci a budou doslova hltat každou mou historku z mateřské dovolené vyprávěné naživo. Nestalo se tak.

Zjistil jsem také, že natáčení není pro herce vlastně ani tak moc o natáčení. Tak například druhý natáčecí den jsem strávil na place téměř dvanáct hodin. Měl jsem zde opět jednu z mých tří zlomových scén, kdy jsem přivážel hlavní hrdinku na místo určení. Musel jsem zastavit přesně na značce, kvůli kameře. To se mi samozřejmě podařilo, neboť jsem herec profesionál. Tento záběr, tedy jak zastavím na značce, se natáčel asi hodinu a já osobně jsem v záběru tak na jednu vteřinu a z dálky, což ale zase na druhou stranu pro vyprávění části příběhu taxikáře/cowboye závislého na lepidlu a škrabáním si odumřelé kůže z pat bohatě stačilo.

Jakmile se natočil tento obraz, měl jsem volno. Ve volnu jsem střídavě postával u maskérny a střídavě na parkovišti. Ono tam totiž není nic moc co dělat. Tehdy jsem zjistil, že herectví je hlavně o tom čekání. Nejdřív člověk čeká na svou životní roli, a potom, když ji dostane, čeká na place, až přijde na řadu. Je to celkem vopruz.

Audioknihy Dominika Landsmana si můžete poslechnout v našem Ikiosku >>>

Dominik Landsman



Nejlepší filmy a seriály

Podívejte se na naše žebříčky nejlepších filmů roku 2018

Thrillery Dramata Komedie Horory Filmy 2018 Sci-fi Seriály


Diskuse ke článku