nahoru

Z deníčku baťůžkáře: Tři tváře karlovarského festivalu aneb Pozor na pomalé lyrické příběhy

Jakub Smutný3. července 2018 • 13:00
Festival Karlovy Vary
Festival Karlovy Vary
• foto: 
Zbyněk Pecák

Tak po roce konečně znovu do Varů! Již pošesté. Prvně jsem bral červencový pobyt ve Varech spíše jako odpočinkovou dovolenou, nic jsem nehrotil, projekcí jsem navštívil jen pár, čas jsem si naopak našel třeba na návštěvu muzea becherovky nebo na výstupy k vyhlídkovým místům na okolních kopcích. Atmosféra KVIFF mi ale i tak dokázala učarovat a za rok jsem se vrátil – a to už výhradně kvůli filmovým zážitkům. Další rok znovu. A vracet se budu i nadále.

Letos k Thermalu mířím s mírným zpožděním. V momentě psaní těchto řádků je totiž pondělí odpoledne a já teprve sedím v autobuse, který vyrazil z pražské Florence. Loňský ročník jsem ve Varech strávil od samého začátku až do úplného konce – a upřímně, bylo toho už trochu moc. S frekvencí pěti až šesti filmů denně, výjimečně i sedmi (nehrocení prvního ročníku se plynule změnilo v totální přehrocení) jsem se totiž k závěru festivalu cítil jako otupělé tělo bez duše. Letos tedy padlo rozhodnutí dobu návštěvy o něco zkrátit. I tak ale plánuji stihnout zhruba tři desítky filmů.

Pozdní příjezd na kolonádu přitom dává minimálně jednu výhodu. Z ohlasů ostatních fanoušků už člověk v řadě případů ví, jakým filmům se určitě vyhnout a na které si naopak určitě zajít, ať to stojí, co to stojí (v karlovarském případě spíše „i když by musel ve frontě strávit strašlivě dlouhou dobu“).  O první dojmy z viděných filmů a o postřehy z festivalového dění se přitom budu dělit s vámi, čtenáři Reflex.cz. První snímek mě čeká již v dnešních večerních hodinách.

Pro lidi, kteří ve Varech třeba nikdy nebyli, může být těžké pochopit, co v lidech budí nutkání odjet každý rok na týden na KVIFF a celé dlouhé dny trávit přebíháním z kinosálu do kinosálu. Filmů je přeci všude na internetu spousta. Stahovat a netflixovat umí každý, za filmovými zážitky se tak člověk nemusí táhnout přes půl republiky. Ano – to sice nemusí, zážitek z Varů je ale mnohem komplexnější.

Transsexuál Vojtěch Dyk a nová detektivka na obzoru: HBO už zase boduje
TEREZA SPÁČILOVÁ 3. července 2018 • 09:49

Transsexuál Vojtěch Dyk a nová detektivka na obzoru: HBO už zase boduje

První tvář festivalu: Filmy a exkluzivita

Jsme na filmovém festivalu, takže filmy jsou logicky alfou a omegou všeho. A to zejména filmy, které ještě nejsou (a v řadě případů ještě dlouho nebudou) k vidění žádnými jinými způsoby. Exkluzivita jako hodnota sama o sobě. Druhým bonusem pak je, že dojem z projekce filmu na festivalu se často značně liší od projekce v běžném multikině, natož doma. Filmoví fanoušci všude okolo, nekonečné debaty o viděných filmech, šuškanda obklopující ty největší hity… Zkrátka prostředí jako stvořené k tomu, aby člověk šel do filmu s otevřenou myslí – a docenil tak třeba i snímek, který by ho za jiných podmínek nezaujal. Sdílený zážitek s podobně naladěnými lidmi je zkrátka úplně jiná zkušenost.

Sám si několik projekcí pamatuju úplně živě dodnes.  Z první návštěvy festivalu (48. ročník) se mi tak třeba vždycky vybaví projekce Sorrentinovy Velké nádhery. Ze všech stran byla tehdy na film slyšet chvála, a tak jsem se ještě na poslední chvíli před odjezdem z festivalu rozhodl projekci „vyčekat“ v tříhodinové frontě. Pořadatelé nakonec pustili do sálu většinu čekajících včetně mne. Seděli jsme s přáteli ve Velkém sále Thermalu na zemi na schodech a byli jsme rádi, že tam jsme. Někdy v tu chvíli bylo myslím rozhodnuto, že festivalu propadnu.

O rok později si vzpomínám na emocionální nálož snímku Xaviera Dolana Mami! (právě 49. ročník byl pro mne mimochodem zatím filmově nejsilnější – Mami!, Chlapectví, Leviatan, Křížová cesta, Co děláme v temnotách, Neutečeš a další). Z jubilejního padesátého ročníku mi pak utkvěl zejména pěší návrat kolem Ohře do zhruba dva kilometry vzdáleného ubytování po půlnoční projekci děsivého hororu Čarodějnice, a to prosím pěkně za bouřky, která byla extrémně silná i na karlovarské poměry. Z 51. ročníku si zase vzpomenu na výbuchy smíchu, které provázely premiéru německého Toniho Erdmanna. Občas jsem nevěděl, jestli se směju, nebo už smíchy brečím – a ostatní diváci to evidentně měli podobně. No a konečně, nezapomenutelným momentem loňského festivalu byla projekce thrillerové bizarní jízdy Dobrý časy, která mě na začátku dokonale vtáhla a v závěru pak vyplivla s pocitem, že jsem snad požil nějakou zakázanou látku (nepožil!). Na co budu nejradši vzpomínat z letoška, to je zatím ve hvězdách. Ale tuším, že to bude zase stát za to. Ostatně jako vždy.

Svědkové Putinovi: Totéž jako v Rusku se může kdykoliv stát i u nás
TEREZA SPÁČILOVÁ 2. července 2018 • 12:09

Svědkové Putinovi: Totéž jako v Rusku se může kdykoliv stát i u nás

Druhá tvář festivalu: Lidé známí i neznámí

Člověk by někdy skoro nevěřil, kolik lidí se do Varů vejde. V normálních časech ospalé krajské město se vždy v začátku léta změní na hlavní město kulturně založených lidí, respektive také těch, kteří se jako kulturně založení snaží tvářit. Občas to působí, že se ve Varech v daném týdnu vystřídá půlka republiky. Instastories zahlcené fotkami od červeného koberce jsou toho důkazem. Jo, taky si ji tam dnes hodím.

Každopádně ve Varech dochází k neuvěřitelnému množství setkání. Potkáte tu kamarády a známé, které jinak nevidíte, jak je rok dlouhý. Někdy zůstane u letmého pozdravu, jindy se setkáte u pivka na plácku před Thermalem. Pak můžete řešit dojmy třeba z právě viděného dramatu o osudech nešťastné svobodné matky z Kazachstánu.

Kouzelné je hlavně to mísení kolektivů. Spolužáci ze střední, spolužáci z vysoké. Kolegové z práce.  Známí z internetových filmových diskuzí. To se pak ještě zkombinuje s podobně rozličnými známými ostatních členů party (málokdo jede do Varů sólo), výsledkem jsou pak dost unikátní skupinky přátel, které by se třeba v Praze jen tak jednoduše nesešly. A nejlepší na tom je, že kdyby si nebylo o čem povídat, tak o filmech si lze povídat vždycky.

Filmy ve Varech: Mimořádná zpráva - O Zemanovi bez Zemana aneb Když vás zajímá, jak…

Třetí tvář festivalu: Život mimo sály

Festivalové dění se neodehrává pouze v kinosálech a v zázemí hotelu Thermal, ale jsou mu zaslíbené celé Vary. Všude se něco děje. Koncerty, performance, akce festivalových partnerů. Když člověka unaví posledně viděné poetické drama (poznámka pod čarou: pokud si v nich zvlášť nelibujete, nikdy nechoďte na snímky, jež festivalová brožura v anotaci popisuje jako „pomalý poetický / lyrický příběh“!) a na další filmový zážitek nemá ani pomyšlení, vždy je ve Varech na výběr řada dalších věcí, které může podniknout. Na rozdíl od celého zbytku roku, jak by asi dodali místní.

Oblíbeným místem pro trávení volného festivalového času – pro ty, které nezvou na VIP párty do Puppu a jiných exkluzivních míst – je zejména speciální festivalový klub Aeroport, kde noci bývají dlouhé a divoké (a mohou na ně vcelku plynule navazovat ranní fronty u pokladen – ne že bych to ale někomu po svém loňském zážitku přál, či to snad dokonce doporučoval).  Aeroport bývá rok co rok na jiném místě ve Varech, loni kupříkladu využíval prostor celého několikapatrového bytového domu v luxusní lokalitě nad říčkou Teplá naproti Thermalu. Letos by měl být k nalezení v bývalém kině Praha. Až navštívím, poreferuji.

Takže to jsou stručně nastíněné tři tváře festivalu, které sem každým rokem lákají tisíce návštěvníků. Dramaturgové dovezou jiné filmy, přijedou jiní hosté, noví diváci, Aeroport bude na jiném místě a sponzoři a jejich akce se také třeba promění. Ale můžete vzít jed na to, že filmových zážitků bude spousta, že potkáte staré známé a že nuda nehrozí, i když už budete mít filmů až po krk.

A mne pomalu čekají jiné Tři tváře. Tak zní totiž název filmu, jímž letošní festival zahájím. Jde o novinku íránského režiséra Jafara Panahiho, která by se měla mj. vyjadřovat k (ne)svobodě uměleckého projevu v íránské teokracii. Tak doufám, že jsem měl při výběru šťastnou ruku.

10 věcí, které nikdy nesmíte udělat na karlovarském festivalu
Milan Tesař 1. července 2018 • 12:36

10 věcí, které nikdy nesmíte udělat na karlovarském festivalu

Marek Douša na festivalu ve Varech: Nikdy neříkej nikdy
MAREK DOUŠA 2. července 2018 • 14:28

Marek Douša na festivalu ve Varech: Nikdy neříkej nikdy

Jakub Smutný




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,540
21,780
28,660
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější