Režisér Mengel: Film v Dánsku tvoří významnou součást kultury, věnujeme mu spoustu peněz a pozornosti
Mladý dánský režisér MADS MENGEL se svým snímkem Nečekaný host bojuje s dalšími jedenácti snímky včetně Pramene s Annou Geislerovou nebo dramatu Chica Checa našeho redakčního kolegy Šimona Holého v karlovarské Hlavní soutěži. Upřímně, celovečerní debut tohoto doposud jen seriálového režiséra je strhující.
Rozhovory s dosud především seriálovým režisérem Madsem Mengelem a s představitelkou hlavní role Trine Dyrholm (hraje zavrženou matriarchu Vibeke, která má psychické problémy) si v Reflexu přečtete v nadcházejících týdnech. Na snímek Nečekaný host, který měl v neděli v 17.00 světovou premiéru ve zcela zaplněném a posléze vestoje aplaudujícím Velkém sále Thermalu, si na festivalu můžete zajít ještě v úterý 7. 7. od 16:00 do Lázní III nebo ve středu 8. 7. ve 13:00 do Kongresového sálu. Zde malá ochutnávka z rozhovoru s Madsem Mengelem...
Jste ze země, kde se v posledním půlstoletí urodila kopa skvělých filmařů: Lars von Trier, Nicolas Winding Refn, Susanne Bier, Thomas Vinterberg nebo Erik Poppe. Jak moc na ně navazujete?
Do značné míry. Odkaz všech těchto mistrů filmařského řemesla vytvořil základy a povědomí o dánském filmu. Film v Dánsku tvoří významnou součást naší kultury, věnujeme mu spoustu peněz a pozornosti a lze na něj získat i značné veřejné prostředky. Mám velké štěstí, že pocházím z Dánska – ze země, která věnuje filmu obecně takovou pozornost.
Odkazujete se tedy k tradici manifestu Dogma 95 a severské kinematografie vůbec. Co pro vás, mladou generaci, tento tón a požadavky znamenají?
Hodně, ne-li všechno. Byl jsem ještě malý kluk, když přišli Lars von Trier a jeho kolegové s Dogmatem '95, a tak jsem s těmi snímky vyrůstal. To byla moje první zkušenost s dánskými filmy. A i když se pravidla hnutí Dogma '95 už nepoužívají stejným způsobem, jádro toho, co se snažili vyjádřit, stále velmi živě přetrvává ve mně i v dánské kinematografii obecně.
Máte za sebou divácky velmi dobře hodnocený seriál Noget om Emma z roku 2020, v němž spolu dva mladí lidé začnou chodit, ale on jí zamlčí, že jeho expřítelkyně je těhotná. Byl jste tehdy tvůrcem, showrunnerem toho seriálu, ale od té doby nic, až teď Nečekaný host...
Ještě jsem natočil televizní seriál Suplex, minulý týden měl v Británii premiéru na televizním čtvrtém kanále. Má čtyři díly a hraje v něm Josephine Park stejně jako v Nečekaném hostu, kde ztvárnila chudinku Rikke. V Suplexu je nalezen mrtvý mladý zápasník a podezření z vraždy padne na trenéra zápasnického týmu Larse. Křehké manželství Larse a Charlotte je pak vystaveno těžké zkoušce. A teď zrovna točím další televizní seriál, ve středu se odsud z Varů bohužel vracím zpět do Dánska na plac. Točím po Dagurovi Kárim druhou řadu velmi populárního seriálu Danefæ čili Vykopávky, je to dramatický seriál o archeologickém páru Ester a Michaelovi. Když Ester učiní převratný objev, utrpí tím jejich manželství; zdá se, že manželské krize jsou nějaký můj oblíbený motiv, ale je to spíš shoda náhod. Měl jsem štěstí, že mě ohledně Vykopávek oslovili, jestli bych nechtěl točit druhou sezonu, jsem totiž fandou téhle minisérie.
S docela početnou delegací k snímku Nečekaný host přijela do Varů také představitelka problémové babičky Vibeke Trine Dyrholm, majitelka Stříbrného medvěda z Berlinale (za Komunu). Jaké bylo točit s legendou?
Trine je nejlepší herečka, jakou v Dánsku máme, a možná i v celé Evropě. Jistě, Paprika Steen je taky úžasná, ale Trine patří k těm nejlepším, odnepaměti jsem fanouškem její práce. Když roli přijala, byl to pro mě splněný sen. Hodně jsme diskutovali o tom, kdo by měl hrát Vibeke, a říkali jsme si: „Kdybychom mohli snít a v myšlenkách opravdu vystoupat ke hvězdám, koho bychom tak asi chtěli?“ No Trine, koho jiného! A pak Josephine Park, která hraje sestru Rikke; s tou jsem spolupracoval na televizním seriálu Suplex a Trine zná opravdu dobře. Myslím, že nám pomohla otevřít dveře; doporučila Trine, aby si přečetla náš scénář. Když jsem se s ní měl poprvé setkat, byl jsem opravdu děsně nervózní: „Bože můj, setkám se s Trine Dyrholm!“ Vykládal jsem nesmysly, nedokázal jsem se srozumitelně vyjádřit, ale ona byla velkorysá a milá. Na konci schůzky mi řekla: „No tak dobře, vezmu to.“ A to bylo první velké vítězství.
