Vztahová vybíjená ve stínu války. Litevské drama ukazuje limity naší solidarity
Zasadit příběh filmu do dějinné události, z níž jsme se ještě nevzpamatovali a která stále probíhá, je většinou jedním z nejhorších tvůrčích nápadů. Vzpomeňte třeba na romantickou komedii Lockdown nebo akční thriller Songbird, které vznikly během covidové pandemie, aby ji v žánrové podívané dokonce jako takovou tematizovaly. Že si na ně nevzpomínáte? No bodejť, ty filmy nikdo neviděl, a navíc byly příšerné.
Litevský režisér Andrius Blaževičius by do podobné pasti mohl spadnout také. Vždyť se v prvních minutách jeho novinky ocitáme ve Vilniusu 23. února 2022, tedy den před začátkem plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu, která do životů mladé, zajištěné rodiny jistojistě zasáhne – minimálně zvednutou uprchlickou vlnou.
Čtyřicetiletý filmař ale den před invazí nechá manžele rozejít, čímž si připraví půdu pro vděčnou vztahovou vybíjenou, v níž má na první pohled větší šance proměnit údery ona. Jako vrcholová manažerka reklamky totiž Marija nosí domů peníze, z nichž Vytas jako neúspěšný scenárista žije – zároveň se ale stará o dceru i domácnost.
Už tahle dynamika by vlastně vydala na film, válečný stav ji ale odpíchne až k jakési satiře na limity pomoci. Tváří v tvář katastrofě se chceme zachovat dobře, zároveň ale chceme, aby to nás samotné příliš nebolelo.
Andrius Blaževičius své postavy vhání do mnoha paradoxních situací. Když šéfka nabídne Mariji, zda by chtěla zaučit ukrajinské kolegy, kteří nejsou tak úspěšní, žena neochotně navrhne, zda by se nemohli jet školit spíš do Ruska.
Pak ale performativně odchází z práce, když se firma po invazi nechce vzdát právě své ruské pobočky. Vytas zase vysklí auta řadových, neznámých Rusů, přehnaně negativně reaguje na své staré rodiče, kteří chytají do televize ruskou propagandu, a účastní se poněkud teatrálního protiválečného představení. Stejně jako jeho žena ale nevidí, na koho v jeho okolí válečný konflikt dopadá nejvíc.
Tvůrci se co nejvíc snaží, aby Marija s Vytasem působili jako skutečné postavy, nikoliv karikatury, které mají být nositelem jen jedné teze nebo myšlenky. Ne vždy se to podaří, kultivovaný smysl pro ironii života ale dokáže film vyvléct i ze slabších, průhlednějších pasáží.
Možná i proto dostal Blaževičius cenu za režii na letošním festivalu Sundance. Na snímku se mimochodem podílela i česká produkce Bionaut – tuzemští tvůrci zajistili střih, hudbu, masky, kostýmy nebo výkonnou produkci.
