Když se z vody vynoří tajemný kluk. Podivná řeka je nostalgickým ohlédnutím za pubertou
Pětičlenná rodina ze Španělska tráví prázdniny na kole kdesi v Německu. Během parného léta podél Dunaje cestují na kole, tak se potřebují svlažit. Při jedné společné koupeli se ale zdá, že se k nim připojil někdo šestý. Šestnáctiletý Dídac vidí těsně pod hladinou nahé tělo svého vrstevníka, jak kolem něj proplouvá s hbitostí nepolapitelné mořské panny. Zbytek rodiny přítomnost plavce nevidí. Nebo ho jenom nevnímá?
Mladý katalánský režisér Jaume Claret Muxart v takových chvílích vyvolává dojem, že natočil tajnosnubnější a zároveň explicitnější verzi pixarovky Luca (2021), v níž se tentokrát dva chlapci sblíží poněkud romantičtěji. Dídac, jejž hraje nováček s vizáží modela Jan Monter Palau, je krásně utrápený, jak je to jen v podobném věku dojemně možné. Zoufá si, že není žádaný, ve škole ho prý ignoruje chlapec jménem Gerard navzdory faktu, že už se políbili.
Režisér ale i během zastávek v kempech, rvaček ve stanech nebo průtrží mračen vlastně tak trochu šlape do pedálů, aby se vyhnul některým konvencím v současnosti extrémně populárního subžánru coming-of-age, tedy očekáváním spojeným s filmy o dospívání. Rodiče jsou chápaví, atmosféra snová a zásadní dějové body tak trochu rozmlžené – vždyť během dospívání jsme ještě naposledy ve svém vlastním světě, kde je všechno nové, děsivé a vzrušující. A možná i komické, ale to především až zpětně.
V tom Muxart navazuje třeba na kanadskou teenagerovskou duchařinu Falcon Lake (2022), kterou režisérka Charlotte Le Bon postavila k jezeru, kde se prý kdosi utopil a teď se do okolní divoké přírody vrací jako duch. I tady se Dídac sbližuje s klukem, jehož existence je podivná, ale intenzívní, přesně v duchu prvních letních lásek, na které se pak vzpomíná celý život, jak to ostatně dokáže chlapcova matka.
Zbytek rodiny má v Podivné řece také své místo. Otec jako milovník architektury plánuje zastavení tak, aby famílie mohla aspoň trochu ocenit uměleckou školu Bauhaus, matka herečka zase zkouší text do divadla, což i ji nečekaně sblíží s kolegyní, na niž náhodně narazí. Dva malí bratři mají také své světy – v jejich případě to ale možná už bude muset být Dídac, kdo se k nim s chápavostí skloní, podobně jako to dělají rodiče pro něj.
Muxart točil na 16mm film, čímž snímku propůjčil zvláštní nostalgickou kvalitu, jež ale není cukrkandlová ani vlezlá. Spíš podepírá jeho talent vnímat malé okamžiky, které nikdo jiný neviděl, nesdílel, které dávno zmizely a vypařily se jako ranní opar nad řekou.
