Český film, kterému uvěříte každé slovo: Karáskova Mistryně nadchne civilností
V americké nezávislé kinematografii se tomuhle subžánru založenému na dialozích říká mumblecore. Lidé si spolu povídají, většinou jeden na jednoho, působí to civilně, improvizovaně, věrohodně. U nás je významným představitelem této estetiky scenárista, režisér a střihač Bohdan Karásek; za svůj druhý snímek Karel, já a ty (2019) získal Cenu innogy pro objev roku na Cenách české filmové kritiky a se svým třetím celovečerním filmem Mistryně se na MFF KV propracoval do sekce Zvláštní uvedení. Od natáčení svépomocí se posunul k profesionální produkci, ale jeho vize zůstává výsostně autorská a bez kompromisů.
„Já furt hrozně přemejšlím a pak nevím, co mám dělat,“ říká třicátnice Monika. Všude jinde než ve svém profesním lékařském prostředí se cítí „pořád tak trapně nejistá“. Má milujícího partnera, má oporu v okruhu přátel, ale pořád jako by tápala. A teď, na prahu nového života – je v pátém měsíci –, si během jednoho odpoledne prokonverzovaného za chůze přetřese myšlenky v hlavě a pocity v srdci.
Domněnka, že peripatetici filozofovali při popocházení, se nejspíš nezakládá na skutečnosti a místo nich se tu stejně probírá sv. Augustin, ale je pravda, že chůze přemýšlení rozhodně napomáhá. A že na spoustu věcí člověk přijde (jen?) prostřednictvím dialogu. Monika a její někdejší manžel Petr spolu courají po Liberci, městě až neuvěřitelně roztahaném, a probírají všechno, od toaletního papíru po Boha. Do tohohle tematického rozmezí se vejdou devadesátkové reklamy, skalničky či smrkání, ale i zatloukání nevěry, střet mezi organickým a mechanickým, tekuté hranice mezi iluzí a nadějí i ještě složitější otázky.
Je nádherné vidět, jak si lidé můžou rozumět a komunikovat spolu skutečně partnersky. Karásek dialogy vytváří plynulý proud, v němž se dá divácky plavat, splývat s ním nebo se do něj potápět. Monika s Petrem plují otřískanými libereckými zákoutími i krásnou přírodou a člověk touží mít mapku, aby mohl vyrazit po jejich stopách a říkat si: Tady zmokli. Marii Švestkové a Jiřímu Havelkovi v hlavních rolích uvěříte každý nádech a k věrohodnosti přispívají prostřihy do všedního dění kolem jejich momentální bubliny či detaily typu kartičky VZP v pouzdru na mobil.
Do klíčové scény v koupelně film dosedne jako kámen na dno řeky. A ani tehdy autor nezatlačí na pilu a odlehčí konverzaci zcizujícím sitcomovým efektem a skvělou Taťjanou Medveckou. Karásek v Mistryni s vysokou citlivostí zpřítomňuje životní okamžik, kdy se vyčkávající tektonické desky duše pohnou a člověk se od spekulování, jestli věci mohly být jinak, posune dál.
