Tohle muselo bolet. Pepa Lubojacki natočila celovečerní rodinné peklo utopené v alkoholu
Tohle muselo bolet. A hned několikrát: když se Pepa Lubojacki začarovaným kruhem démonů své rodiny „prožívala“, když ho v reálném čase zaznamenávala na mobil a když posléze materiál stříhala. Co měl být krátký absolventský film pro FAMU, se rozrostlo na celovečerní stopáž a na vícegenerační ságu o závislostech a jejich kořenech. Alkohol Pepu připravil o otce, zabil i otce jejího nevlastního bratra Davida, její bratranec kvůli němu přišel o nohy, David i dva jejich bratranci žijí už roky na ulici. A to je jen objektivní výčet ztrát. Jaké škody však pití napáchalo uvnitř, v duších závislých i jejich blízkých?
Lubojacki nechává v jednom z mnoha odzbrojujících tvůrčích kroků promlouvat fotky sebe a svého bratra coby dětí. Umělá inteligence ústy jejich rozanimovaných portrétů pronáší definice psychologických jevů, o kterých člověk v tomhle věku nemá mít ani tušení, natož aby je chápal, a kontrast mezi dětskou nevinností a krutě dospělou povahou slov způsobuje téměř kognitivní disonanci. Jindy autorčiny myšlenky předává nahrubo animovaný holub; městský pták je ve filmu zástupným symbolem pro bezdomovce. Film se průběžně mění v nadupaný videoklip, dynamický střih podtrhuje používání titulků vpisovaných do obrazu… Řeklo by se, že snímek Kdyby se holubi proměnili ve zlato je hravý – a on je, ale je to „hra“, ve které se umírá doopravdy. Lubojacki se v nekompromisním autorském gestu rozhodla pro „brutální upřímnost“, svými slovy jedinou cestu, jak příběh sebe a své rodiny vyprávět.
Časosběrné, chronologické líčení bratrových epizodických pokusů o spořádaný život, bezútěšně končících dalšími relapsy a návraty na ulici, prokládá vzpomínkami na milovaného otce, deníkovými záznamy svých myšlenek („já se vlastně cejtím špatně za to, že se mám líp než on“), a hlavně vivisekcí mechanismů závislosti prostřednictvím vlastních poznatků i studia odborných zdrojů. Zjištění, že závislost vzniká z touhy „uniknout emocionální bolesti, nepohodlí nebo nenaplněným potřebám“ a že bývá způsobena vyrůstáním v prostředí, kde se dítě cítí přehlížené a emocionálně odpojené, jistě mnohým otevře oči.
Nic z toho by nefungovalo, kdyby vztahy ve filmu neprostupovala láska: ne ta idealizovaná, která někoho spasí, ale ta houževnatá, neústupná, vědoucí, kolikrát umazaná od krve a zvratků. Když Pepa zoufale vyje zpoza telefonu, že opilému Davidovi zaplatí ubytovnu, rve to srdce, ale ještě silnější moment přijde, když si milující sestra uvědomí, že tudy cesta nevede. Nejlepší dokument z letošního Berlinale je film hravě pankáčský, surový i filozoficky komplexní, a kupodivu – navzdory svému tématu – střízlivý.
