Aňa a Ester Geislerovy: Točit film o otci? Byla v tom obrovská láska i bolest
Jak přistoupit k natočení dokumentu o vlastním otci, jehož život byl velmi plodný, ale současně v něčem nelehký a nejednoznačný? Herečka a spisovatelka Aňa Geislerová (50) se v tomto případě chopila i role producentky a její sestra, herečka, výtvarnice a kurátorka projektu Terapie sdílením Ester Geislerová (42), role režisérky. Výsledkem je dílo Dvě deci tuše, které pojednává o jejich otci Petru Geislerovi (1949–2009), japanologovi, novináři, kaligrafovi, překladateli a pedagogovi. Po premiéře na MFF Karlovy Vary film vstoupí 6. srpna do kin.
Děti své rodiče milují, někdy vůči nim ale mají i velké výhrady. Jak si při práci na dokumentu o vlastním otci udržet odstup, aby to neskončilo přehnaným sentimentem?
Ester: Můj námět byl od začátku postavený na tom, že skládáme dohromady všechny možné střípky o tátovi, a to mě zákonitě dovedlo k tomu, že jsem se musela podívat i na citlivější části jeho osobnosti. S Aňou a zbytkem rodiny jsme si tohle řekli hned na začátku. Jsem ráda, že to všichni v rodině respektovali a nechali mě tvořit, protože každý na něj chce vzpomínat trochu jinak. My víme, jaký byl, a milovali jsme ho takového, jaký byl. Co může ostatním připadat jako slabost, pro nás bylo prostě součástí toho, co v sobě nosil. Táta byl citlivý člověk, který zápasil s vnitřními démony. To všechno bylo ve hře. Žádný oslavný opus jsme dělat nechtěly, to by vůči divákovi stejně nebylo upřímné, ani pro něj zajímavé. A přesto je tam určitý obdiv k jeho duši i umění.
Viděl jsem nedávno nový dokument o zpěváku Michaelu Jacksonovi. Byl to hudební génius, ale některé kontroverzní věci byly ve filmu vynechány. Takže to nebyla vaše cesta?
Aňa: Každý dokument, který je jednostranný, je nesmírně nudný. Nechtěly jsme, aby na otci ve filmu ulpívalo jenom to, že byl alkoholik a otec slavné herečky. Na druhou stranu on byl alkoholik a otec slavné herečky. V jeho životě existovalo mnoho témat, která byla povznášející, ale i témata nejednoznačná. Ani těm jsme se nechtěly vyhýbat, aby to celé mělo nějaké napětí, lásku, ale i pravdu.
Uplatnily jste tento přístup i při realizaci výstavy GA-I-SU-RA v pražském centru DOX, která se věnovala otcovým kaligrafiím a dalším dílům?
Aňa: Ta výstava by se nikdy neodehrála jenom proto, že máme rády tatínka. On si ji obhájil svým dílem. I ve filmu je vidět, že měl přesah, který je až nevšední.
Ester: U výstavy to nebylo zas tak potřeba a u filmu to pro mě bylo někdy těžké. Zahrnovalo to i moje dětství. Jsem v tom tématu tak hluboko, u vlastního táty to nejde jinak. Kromě vytvoření si malého odstupu jsem si k tomu musela přizvat lidi zvenku, aby mi dali nadhled. Ale zase nikdo jiný by to takhle vyprávět nemohl a to je výhoda. Většině lidí, které jsem ve filmu zpovídala, jsem při natáčení říkala, že nechci slyšet jenom hezké věci, jak byl talentovaný a vtipný. Chtěla jsem, aby mi řekli i to, co je na tátovi štvalo nebo proč si myslí, že pil. Mým věrným oponentem byl pak Vladimír Barák, skvělý střihač, který to se mnou někdy naštěstí tolik neprožíval, jindy zase jo... Vzniklo z toho i hezké přátelství.
Vašeho otce jsem znal jako uznávaného japanologa a dobrého novináře, v devadesátkách jsem mu volal, když jsem něco potřeboval vysvětlit a doplnit v textech o Japonsku. Ale jak říkáte, jeho život nebyl jednoznačný. Jak se pak ty střípky, jak Ester říkala, slepují dohromady?
Ester: Intuitivně. Mám takový svůj „radar na emoce“. Vidím na kameře nebo slyším v hlase, co mi připadá zajímavé, já tomu říkám, že se tam něco chvěje. Ale pak to v tom celém příběhu taky musí dávat hlavu a patu, musí být jasné, kam jdeme a kam směřujeme, jaké téma převyšuje ostatní a co je ta hlavní emoce, jakou si přeju, aby si divák odnesl.
Koho napadlo, že uděláte o otci dokument?
Ester: Původní záměr byl udělat tátovi výstavu, což už se mezitím stalo, a k tomu jsem chtěla natočit krátký dokument. Vzpomínky jeho kamarádů, obraz složit jen z jeho fotografií. Krátký dokument začal nabírat větší rozměry a přivedl mi časem do cesty úžasné lidi. Ta původní myšlenka vznikla už ale tak před deseti lety.
Aňa: Nápad byl Eti, moje pozice nebyla kreativní, ale posunovací. Z původního záměru výstavky se stala výstava a z doprovodného filmečku se stal celovečerák.
Ester: Rozhovory, které jsem nejdřív točila sama okolo roku 2021, byly zajímavější a zajímavější, objevily se nové informace, ale i fotografie táty, které mě inspirovaly, a proto jsme si všichni společně řekli, že by mohl vzniknout i film. Do toho nejdřív vstoupila Aňa, která na něj pomohla získat prostředky.
Aňa: Aby se například mohlo točit i v Japonsku, kterému se táta celoživotně věnoval.
Váš filmový projekt považuji za odvážný, protože váš otec byl sice bezesporu jedním z nejlepších českých japanologů 20. století, ale nebyl celebritou v tom smyslu slova, jak se to dnes bere a o kterých se točí dokumentární filmy. Musely jste mít silnou víru v to, že výsledek bude zajímavý.
Aňa: Ta otázka tak vůbec nestála. Považovaly jsme to za dané, protože to šlo od srdce, potřebovalo to ven. Neuvažovaly jsme o tom jako o projektu, který má být výnosný a podobně. Pokud si někdo v oblasti umění klade takovou otázku, jakou jste naznačil, pak pravděpodobně pracuje na projektu, ale nedělá to, co cítí.
Ve filmu vystupujete tři sestry, váš bratr Felix, vaše maminka a další postavy. Máte jako sestry na otce stejný názor?
Ester: Je mezi námi určitý věkový rozdíl a s bráchou a nevlastní ségrou Ančou máme jiné mámy. To se projevuje v tom, že každá máme na otce jiné vzpomínky z různých období. Každý zúčastněný má jiný názor, to bylo právě na dokumentu a celém procesu zajímavé.
Kdo měl poslední slovo v tom, co tam nakonec bude a co uvidíme v kině?
Ester: Doufám, že všichni, kteří se toho zúčastnili, věřili v můj cit a schopnosti volit správný směr. Zároveň jsem akceptovala některé připomínky, ale my jsme byli se střihačem Vláďou Barákem celkem sladění a v jednu chvíli jsme přemýšleli stejně a on umí věci dobře posouvat kupředu. Obecně jsme větší třenice neměli.
Aňa: Dílo je práce týmu. Eťa je jako režisérka debutant, já jsem debutant jako producent se vším všudy. Musíme ale ještě vzpomenout Ondru Trojana, který je spoluproducentem, on je matador a pro nás byl důležitý v tom, jak ty věci vznikaly. Bez něj by film nebyl dokončen tak rychle a bez jeho týmu bychom mnohem déle otálely i na začátku. Konečné kreativní slovo má ale vždy režisér, v tomto případě Eťa.
Narážím pořád na to, že to byl váš otec, a to je pak trochu jiné.
Aňa: Na to byste se už měl vybodnout, že je to náš otec! Není to film jen pro nás.
Říkám to i proto, že Petra Geislera jsem si vážil jako skvělého odborníka. Film má premiéru na filmovém festivalu v Karlových Varech, kdy půjde do kin?
Aňa: Šestého srpna, předtím bude také uveden na festivalech v Uherském Hradišti a v Litomyšli a hodláme ho vypustit i do světa. Samozřejmě pak na streamovací platformy.
Můj otec zemřel, když mi bylo patnáct let, proto jsme si spolu některé věci neřekli nebo nestihli doříct. Máte podobnou zkušenost, že něco zůstalo nevysloveno, nedořečeno, nešlo se už k tomu vrátit?
Aňa: Jsem o osm let starší než Eťa, proto máme rozdílnou zkušenost. Takový deficit, o kterém jste mluvil, já ke svému otci nemám, byli jsme kamarádi z mokré čtvrti, prošli jsme si velkými boji i láskami. On říkal, že jsem jeho nejoblíbenější syn, ale to bylo ještě před tím, než se mu syn narodil. Měla jsem ho jako parťáka, to zahrnovalo i to, že jsem se s ním moc nemazala, strašně jsem ho ale milovala a velmi mi chybí. Táta byl několikrát hospitalizovaný, byl na jipkách. Když tam ležel naposledy, pamatuju si, že jsme si v rodině říkali: Dobrý, to zase zvládne, zase to vybere. Nevybral. A ještě k tomu, co jste se ptal. Velmi bolestně jsem nesla smrt svého dědy, se kterým jsem si některé věci říct nestihla, nerozloučila jsem se s ním. Nesu si od té doby v sobě, že člověk by měl mít s lidmi věci vyříkané.
Ester, jste mladší, jak jste vnímala otce vy?
Ester: Doufám a věřím, že to bude z toho filmu znát. Docela mi někdy chyběl a dlouho jsem ho vnímala dětskýma očima, protože táta od nás odešel, když jsem byla malá. Máma nám k němu neuzavřela cestu, takže jsme se všichni vídali, ale nebavili jsme se o dospěláckých věcech. To bylo dané mým věkem a pak tím, že jsem měla dvojčata už v jedenadvaceti, a navíc chodila na AVU. Když táta zemřel, bylo mi pětadvacet. Takže v určité fázi života jsme se minuli, věci, na které bych se ho chtěla zeptat, ty, které se týkají jeho tvorby, práce, vztahů, jsem nestihla. Ale spousta věcí se mi vybavila díky našemu dokumentu. To, co se do toho filmu nevešlo, si hýčkám, hodně mi to tátu připomnělo.
Co to konkrétně bylo?
Ester: Spousta milých vzpomínek, které se mi postupně vybavují. To je ale jen moje.
Když se rodiče rozejdou, děti mnohdy stojí na straně matky. Měly jste to také tak?
Ester: Každý vztah je jiný, máma nám k tátovi, jak jsem říkala, cestu nikdy neuzavřela, oba o sobě mluvili navzájem s respektem. Rodiče se k sobě i pak chovali důstojně a jako přátelé, rodina nějak dál fungovala. To je vidět i v dokumentu. Je důležité, jak jsou rodiče emočně inteligentní, jak problémy zprostředkují svým dětem. Ale je to těžké, když je jeden zadaný a druhý se trápí.
Měly jste i nějaký materiál, který byl pro vás příliš trýznivý a citlivý, že jste ho do filmu nedaly?
Ester: Jo. Spíš zbytečný.
Aňa: Byla to i věc dramaturgie. Některé věci nebyly dostatečně vysvětleny nebo byly zavádějící, pak by to mohlo působit samoúčelně. Proto se tam něco neobjevuje.
Zažil jsem v životě několik velmi traumatizujících věcí, které se týkají naší rodiny. Váš tatínek se potýkal s alkoholem. Jak k tomu přistoupit, když – jak samy říkáte – jste měli hluboký vztah, ale dějí se i věci, které nechcete vidět a prožít?
Aňa: Když ten člověk s tím nechce sám něco dělat, stejně s tím nehnete. To byl případ táty. Neměl zájem to řešit. Každý to pak vstřebává jinak. Moje cesta byla, že se nezúčastním nějakého morálního honu na otce, abych ho kárala nebo se ho snažila měnit. Naopak jsem s ním trávila čas. Určitě by bylo ale lepší, kdyby táta nepil a byl pořád naživu.
Ester: Já jsem k němu měla velký respekt, nepamatuju si, že bych mu někdy říkala, že by neměl pít. Když se objevil, byl „vzácný“ a já si ho chtěla užít. Nepoučovala jsem ho. Bylo mi to líto, což jsem si víc uvědomovala, když jsem za ním chodila do nemocnice. Ale pamatuju si, že jsem ho jako malá tahala za sako, když si dával někde panáky a já věděla, že by neměl.
Na filmu o vašem tátovi se podílela vaše širší rodina, která je umělecky založená. Každý sice děláte něco jiného, je ale umění pro vás vzájemnou inspirací?
Ester: Každý respektujeme jeden druhého a necháváme ho takzvaně žít. Nekecáme si do toho.
Aňa: Máme obrovské štěstí, že širší rodina, i když i my máme nějaké zbloudilé ovce, fungujeme opravdu na téměř dennodenní bázi, pořád spolu komunikujeme. Miluju to. Včera napsal brácha do jedné naší skupiny, že neustálá partyzánská válka je mindset této rodiny. To je pravda. Máme v sobě nějaký motor, který nás vede k sobě, jsme družní, poťouchlí, máme se rádi a vyhledáváme příležitosti, kdy být spolu ještě víc. A když to není společná oslava, jídlo, je to právě tvůrčí činnost.
Ester: Přesně tak. Například od 26. června do 31. října je v Muzeu a galerii Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou výstava Sakra Familia, která představuje tvorbu členů naší rozvětvené rodiny. Myslím, že tam vystavuje čtrnáct lidí. To souvisí s vaší otázkou – ano, umění nás propojuje. Když jsme dělali tátovu publikaci, zapojilo se více členů rodiny.
Aňa: Ano! A jako velký bonus bude v den vernisáže vystaven obraz Františka Kupky v hodnotě 200 miliónů korun! Je to úplně neuvěřitelný, máma Kupku měla jako svého idola, on byl rodák z Opočna, přičemž máma je z Dobrušky. A pan Lekeš z Loosovy galerie je pankáč, na jeden den nám ten obraz přiveze, a máma tak bude vystavovat s Kupkou! Máme v rodině hezké vztahy, nerozbilo je ani to, že někdy nemáme na všechno stejný názor. Snažíme se být spolu. Dovolím si jmenovat v tomto případě žábu na prameni a tou je právě naše máma. Ona má nekonečnou energii, která vždycky všechny, ať se dělo cokoli, pozvala k jednomu stolu. U nás v domě bydleli různí cizí lidi, studenti, uprchlíci, bratranci, kteří studovali v Praze. Náš dům byl místem, které bylo otevřené. Dnes se v rozhovoru věnujeme otci, který tady není a zřejmě by se nám za to vysmál, ale my máme obrovské zázemí v mámě, která je skutečnou matkou rodu. Zároveň prudí a zároveň dává obrovskou svobodu.
Ester: Máma slepuje lidi dohromady jako med. A já si myslím, že v tom celém, o čem mluvíme, je láska.
Aňo, proč si myslíte, že by se nám táta vysmál, kdyby nás teď slyšel?
Aňa: Protože byl takový, vždyť jste s ním mluvil. Byl by na rozpacích.
Ester: Nechtěl by na sebe poukazovat.
Aňa: On by se u toho tenhle rok svíjel – měl výstavu, knihu, teď film ve Varech. To by ho dorazilo.
Tvořil, například v případě kaligrafie, váš otec sám pro sebe, nebo někdy uvažoval o výstavě?
Ester: Sám pro sebe. Potřeboval k tomu klid a ticho. Málokdo ho viděl, jak tvořil kaligrafii. Ale bral to vážně a uznání své práce přijímal. Hledal v tom duchovní přesah.
Na výstavě vašeho otce jsem ocenil především její pestrost. K něčemu jsem se tam pohledem a myslí vracel. Viděl jsem také reakce a recenze na výstavu, kterou jste i vy připravily, a byly pozitivní. Z toho musíte mít radost…
Ester: Já mám také pozitivní ohlasy, od tátových spolužáků, kámošů, cizích lidí a od kurátorů, čehož si moc vážím. Zaznamenala jsem, že je výstava dobře udělaná, že je mnohovrstevnatá. Mám z toho radost.
Aňa: Potkala jsem na natáčení herce Davida Prachaře a říkal mi, že byl na té výstavě dvakrát. Popisoval ji poeticky, že v ní viděl tu naši „krásnou vzpomínku“. Oceňují ji i odborníci. Ta výstava ale není pro lidi, kteří znali Geislera. Je významná tím, že tady byl kdysi člověk, který se věnoval něčemu, co nebylo vůbec běžné. Navíc to schoval někde do gauče a najednou na výstavě návštěvníci viděli umělce, který jako kdyby povstal z popela.
Ester: Japonský velvyslanec říkal, že si myslel, že ta výstava zůstane v kategorii kaligrafie, ale objevil podle svých slov nekonvenčního umělce abstraktního umění s avantgardními rysy, jehož záběr byl daleko širší.
Aňa: A velvyslanec říkal i krásnou věc, že táta měl skvělou japonštinu, že psal do významných japonských novin a nebylo to potřeba jazykově upravovat, což není obvyklé. Říkal, že tátova japonština byla velmi vznešená, ani běžní Japonci tak prý nemluví a ani neumějí používat některé znaky jako otec. To bylo krásné.
Věnuji se Asii pětatřicet let. Asiaté říkají, že když v telefonu nepoznají, že mluví cizinec, umí takový člověk jejich jazyk dokonale.
Ester: To se přesně tátovi dělo.
Třeba to, Aňo, čeká i vašeho syna Bruna, který studuje japanistiku.
Aňa: Bruno měl lehkou dysfunkci při učení, a když se zjišťovalo, co to je, říkali, že on to, co se učí, potřebuje vidět jako obrázek. Možná proto mu ty japonské znaky jdou.
Na webu ČSFD je napsáno, že „Petr Geisler zůstával pro své okolí záhadně unikavý“. Co si máme pod tím představit?
Ester: Chtěla jsem, aby ve filmu zůstalo nějaké tajemství, aby některé věci byly nedopovězené, aby to dál vyvolávalo o otce zájem a otázky. Já si to vysvětluju takto.
Když jsem se s vaším otcem potkal, vždy z toho bylo hezké povídání, ale měl jsem pocit, že je zároveň extrovert i introvert. Co si o tom myslíte?
Aňa: To záleželo na hladince. Když byl střízlivý, byl velice tichý. Byl citlivý, svět se mu proto zdál strašně složitý a on používal alkohol jako štít. A já ho měla někdy radši, když pil.
Ester: Introvert může mít někdy extrovertní projevy.
Aňa: A to my herci míváme často.
S vaším otcem a vaší rodinou souvisí Japonsko. Aňo, jak už padlo, váš syn Bruno studuje japanistiku, možná je to něčeho pokračování. Zároveň se část filmu natáčela v Japonsku. Několikrát jsem tam byl, ta země je velmi zvláštní, krásná, zajímavá, ale úplně ji pochopit není jednoduché. Jak jste to vnímaly vy?
Ester: Japonsko mě fascinuje a okouzluje. My jsme vyrůstaly obklopeny věcmi, které s Japonskem bezprostředně souvisely, pronikaly do našeho života. Myslím, že si celá rodina vypěstovala lásku k Japonsku. Strašně se mi tam líbí a chtěla bych tam žít.
Až tak?
Ester: Všechno mi tam připadá zajímavé.
Aňa: Mně Japonsko taky přijde fascinující a nádherné. To, co jsem tam poznala, co jsem tam cítila, vedlo až k tomu, že jsem se trochu styděla za nás, myslím obecně, že takové věci nedokážeme vstřebat a přijmout s pokorou. Možná jen nechápeme japonskou kulturu, a proto k ní někteří lidé přistupují s despektem. Můj syn je řádný, velice zorganizovaný muž, tak chápu, že studuje zrovna tohle. Japonská kultura nabízí něco, co my nemáme. Když tam byl syn poprvé na jazykové škole, vrátil se fascinovaný. Je velký introvert a říkal, že se mu nejvíc líbilo, že když nechtěl, nemusel s nikým promluvit. Všechno jde vyjádřit gesty a popsanými postupy. On to miluje.
Ester: Samí introverti…
Aňo, když jsem viděl zprávy o letošním festivalu ve Varech, říkal jsem si, že ho „ovládnou Geislerky“. Hovořili jsme o dokumentu o vašem otci, ale vy hrajete hlavní roli i ve filmu Pramen, který bude uveden v hlavní festivalové soutěži. Snímek rozebírá sterilizaci romských žen za komunismu, což je věc, se kterou se náš stát dodnes nevyrovnal. Jak to téma vnímáte vy?
Aňa: Pramen vypráví velmi specifickým způsobem o něčem brutálním. O takové malé české genocidě na romských ženách. Je to smutné téma, smutné prostředí, je to všechno deprese, ale režisér a scenárista Ivan Ostrochovský vypráví nesmírně krásným způsobem. I když sterilizace žen byla příšernost. Podle mě se něco podobného jako v tom filmu odehrává i v běžném životě. Máte spoustu věcí, máte nějakou práci, děláte ji dobře, ale nekladete si otázku, jestli je to, co děláte, morální, prostě to nevnímáte. Najednou však uděláte zkušenost, která překlene území nikoho a vás se to osobně dotkne. Hraju ve filmu lékařku, která si myslela, že nedělá nic špatného, „jen“ provádí státem dotovaný zákrok, až do doby, než připustila a pocítila, jak to ve skutečnosti je. Někdy takovou silnou emoci zprostředkuje film. A v tom mi přijde Pramen úžasný.
Navíc pamětnice z té doby pořád žijí.
Aňa: Když jsme začali točit, bylo vyhlášeno, že budou ty ženy odškodňovat, ale nastavili k tomu téměř nesplnitelné podmínky. Oběti měly mít třeba dokumenty, které neexistují. Je to šílené, ostuda, jak se v tomhle ohledu stát zachoval a chová i dnes.
