Pif na KVIFF: Mám ve Varech zásadní misi – předat vám všem svou vášeň pro sicilské zákusky
Sicilský chlapeček sleduje roku 1982 fotbal, konkrétně zápas své země na mistrovství světa, a cpe se jednou ricottovou cannoli za druhou. Modlí se k Bohu a ten ho vyslyší – Italové Brazílii porazí a postupují do semifinále. Jenže na druhém konci světa se za vítězství svého týmu jistě úplně stejně modlil jiný chlapeček, brazilský, a pro toho ten den Bůh přestal existovat... Víra malého Artura je otřesena! Střih, jsme v současnosti a Arturova obsese sladkým leze všem krkem. Pracuje v realitce jako makléř, je úspěšný a se svým šéfem ve volném čase sportuje a chodí běhat. A pak potká nádhernou cukrářku Floru. Silně věřící. A problém je na světě.
Režisér, scenárista a představitel hlavní role Pierfrancesco Diliberto se svým filmem Nechť Bůh odpouští všem právě dnes přijíždí na festival. Zejména jste-li milovníci sladkého a Sicílie, pořiďte si na tuto letní romantickou komedii lístky na čtvrtek 9. 7. v 16:00 do Puppu nebo na pátek 10. 7., předposlední festivalový den, na 19:00 do Kongresového sálu. A pokud chcete vědět víc bez prozrazení děje, přečtěte si rozhovor Reflexu s Pierfrancescem Dilibertem zvaným Pif. (Za skvělé tlumočení do italštiny a z ní děkuji Pavlíně Kovářové.)
Pife, jako režisér jste se prosadil ve světě italské filmové komedie už svým debutem Mafie vraždí jenom v létě, který jste osobně představil karlovarským divákům před dvanácti lety. Jak se těšíte na to, že budete ve Varech znovu?
Jsem nadšen, ale zároveň trošku lituju toho, že jsem nemohl přijet ještě dřív. Festival v překrásných Karlových Varech je opravdu paráda, mám na něj skvělé vzpomínky. Je tu fantastická atmosféra, člověku se mezi svými dobře dýchá. V tom červencovém městě v zeleném údolí je všude cítit láska ke kinematografii.
Podle uměleckého ředitele MFF KV a jeho anotace k vašemu zatím poslednímu snímku je vám vlastní unikátní tón, v němž si podávají ruce něha s osvěžující (sebe)ironií a sféra intimní s politickou či společenskou, zobrazenou osvobozujícím přímočarým způsobem. Jak jste se k tomu pohledu dopracoval?
To tvrzení Karla Ocha dokonale odráží můj pohled na svět, můj přístup k životu. Navíc bývá v tvorbě mých snímků zapojen další člověk, který to vnímá stejně jako já, spoluscenárista Michele Astori. A taky producent Mario Gianani, to je také náš parťák. V nastíněném přístupu se odráží i něco z minulosti italské kinematografie, protože neorealismus postupně přešel do více komediálních linií. Využívám komediální motivy, ale zároveň i tradici společenské kritiky. A pro Italy je typické, že skutečně zbožňujeme jídlo. Je to až určitá posedlost, i z hlediska kulturního odkazu pro každé město, každou oblast. Každý kraj si myslí, že právě u nich je to nejlepší, jediná možná příprava, ta pravá receptura. Chcete-li poznat nějaké město, musíte do restaurace. Proto jedu do Varů na festival na zásadní misi svého druhu: předat vám všem svou vášeň, svou lásku k sicilským zákuskům.
Ano, emoce vašeho Artura, úspěšného realitního makléře s neexistujícím milostným životem, rezonují v jeho vášni pro sicilské dezerty. Jak vás tohle téma napadlo?
Jsem veliký fanoušek cannoli, iris, cassaty siciliany, frutty martorany, buccellata... Prostě miluju palermské sladkosti. V mém filmu je na jedné straně vášeň ke sladkostem a paralela k vášni pro Boha...
Jste rodákem z Palerma, města proslulého díky všudypřítomné mafii, kam ovšem na dovolenou cestuje čím dál víc Čechů. Jak se ke svému městu vztahujete, třeba v tvorbě, včetně téhle vaší poslední romantické komedie?
Je to vztah lásky a nenávisti zároveň. To se týká nejen Palerma, nejen Sicílie, ale celého jihu Itálie. Je to místo, které vám může hodně dát, ale zároveň za to můžete draze zaplatit. Jsou tam krásné věci, můžete tam zažít štěstí, ale zároveň si to může vybrat svoji cenu. Mám k Palermu vztah podobný tomu mezi matkou a dítětem, kdy matka své dítě kárá, trestá, ale zároveň ho velmi miluje. Ale k té mafii, situace se tam už poměrně hodně zlepšila.
Proti mafii se soustavně vyhraňujete, ať už svou literární tvorbou, nebo tou filmovou – natočil jste mimo jiné dokument o mém oblíbeném autorovi a bojovníkovi za spravedlnost Robertu Savianim. Jaký je tedy aktuální stav věcí, pokud jde o italskou mafii a její moc?
Mafie na Sicílii je opravdu v krizi, naopak velmi nabyla na síle kalábrijská mafie, takzvaná 'Ndrangheta. Organizovaný zločin... Vláda, a ty se u nás velice rychle mění, reaguje vždy ve chvíli, kdy dojde k nějakému atentátu. Pokud velké útoky nejsou, vláda skoro nic nedělá. Jenomže to je ten problém; v tu chvíli by vláda naopak měla konat, ticho před bouří přece značí, že se něco děje. Ani lidé jako já, kteří se tomuto tématu věnují, nebo Roberto Saviano, nestíhají sledovat vývoj. Když se člověk začne věnovat tématu propojení mafie a politiky, zkomplikuje mu to život. Ne že by mě zabili, ale vrazí vám klacek do kola; zablokují vás, zpomalí, způsobí vám problémy. Takže když někdo jako já pojednává o mafii, je to v pořádku. Ale jakmile to posunete do roviny napojení na politiku, zkomplikujete si život.
Děláte si legrácky z katolické víry, přesněji z pánbíčkaření. Nebojíte se, že přijdete do pekla nebo že vás starší příbuzní, především tedy příbuzné, vykrákají za uši?
Spíš si dělám legraci z nějakého pokrytectví. U nás v Itálii je, jak víte, mnoho věřících. Ale oni věří takovým lehkým způsobem, vyznávají light verzi křesťanství. Hodně se věří na koncept odpouštění, zatímco na pokání se kašle. Lidi se pomodlí a myslí si, že všechno bude automaticky v pořádku. Politici někdy zneužívají křesťanské koncepty, evangelium a podobně... Pokud půjdu do pekla, bude to kvůli jiným věcem, ne kvůli tomu, co dělám u filmu.
Jak důležité pro vás a vaši kariéru nebo směřování bylo, že jste synem filmového režiséra Maurizia Diliberta?
Kdyby můj otec nebyl také režisér, nevím, jestli bych se jím nakonec stal i já. To se nikdy nedozvíme. Důležité to bylo; dýchal jsem a vnímal film od samého dětství. Film byl vždycky můj svět. A já si ani jako dítě nekladl otázku, čím budu, až budu velký. Tak nějak mi to přišlo zjevné, že to bude něco u filmu.
V jakém stavu je současná italská kultura a kinematografie zvláště?
U nás je teď pravicová vláda a ta se snaží opanovat kulturní prostor. Kultura tradičně bývala vždy levicová; naše silně pravicová vláda se to snaží převzít. Dobře, to je legitimní požadavek, že také chtějí, aby to bylo podle nich. Problém je v tom, že jsou jak sloni v porcelánu. Jejich kroky jsou takové malé vendetty, takové pomstičky vůči politikům a sympatizantům levice. V kultuře teď probíhá jakási imploze, pravice dosazuje lidi, kteří nejsou úplně kompetentní, nejsou na správném místě, a ti lidé páchají nevratné škody, odebírají živé kultuře podporu. Mezitím se lidé odklání od kultury a kinematografie, bloudí na sociálních sítích, na internetu, na mobilech. Pokud vláda nezmění přístup, přijde italská kultura o publikum. Než aby šli lidé do kina, budou celý večer sedět doma a scrollovat na Instagramu.
