Ženy Varů: 10 dam, které spolu každoročně pečou Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
Na MFF KV jsem pracovně poprvé vyrazila roku 2005 – a pak ještě sedmnáctkrát. Během každého ročníku jsem jednala s týmiž lidmi, bylo to skoro, jako když se vracíte na letní tábor ke stejným družinovým rádcům a vedoucím. Ano, mediálně byli vždy zdaleka nejvýraznější Jiří Bartoška s Evou Zaoralovou, ovšem z jejich stínu postupně vystoupilo dnešní vedení festivalu, trojice Karel Och, Kryštof Mucha a Petr Lintimer. Ti pro festival pracují o něco víc než čtvrtstoletí a všichni tři přes dvacet let působí ve vrcholných funkcích uměleckého ředitele, výkonného ředitele a ředitele produkce. Jenže za jejich zády stojí a festival od základů připravuje zhruba osmdesátičlenný tým. Z něj vyčnívá deset žen, bez nichž se MFF KV už léta, ba dekády prostě neobejde. Co přesně obnáší jejich práce, jak se k festivalu nachomýtly a co dělají mimo něj? A který ročník či host byli pro ně ten nej a na co se letos nejvíc těší?
Tak jako my se připravujeme na festival nákupem nové sukně nebo batohu a dlouhodobým spořením na to, abychom si v lázeňském městě mohli mezi filmy vyhodit z kopýtka a dojít si na pár balneoprocedur, připravuje se také město Karlovy Vary na příjezd několika desítek tisíc hostí a devítidenní fungování festivalu na místě.
Postupná cesta vzhůru
Na hladkosti průběhu MFF KV celoročně pracuje koordinátorka produkce Klára Skalská. „Klíčová je spolupráce s magistrátem a dalšími městskými institucemi – je potřeba zajistit veškeré dopravní výjimky, zábory veřejných prostranství, pronájmy nemovitostí, kin a pozemků při zachování co největší plynulosti dopravy a toku návštěvníků festivalu i lázeňských hostů,“ říká žena, která s MFF KV spolupracuje od roku 2015. Právě v 50. ročníku jako produkční grafického Studia Najbrt dostala na starost produkci přípravy ročníkového vizuálu, pak tři roky pracovala jako tisková produkční a koordinátorkou produkce se stala v roce 2022.
Takové postupné vypracování na vysněnou pozici přes několik jiných je na MFF KV typické – vždyť i pánové Och, Mucha a Lintimer kdysi začínali jako studentští brigádníci. Od píky roku 2010 startovala i Anna Kořínek, již deset let koordinátorka programu v čtrnáctičlenném programovém oddělení vedeném Karlem Ochem: „V domnění, že dělám pohovor do oddělení produkce – a ne, nebylo mi divné, že pohovor vede paní doktorka Zaoralová a je přítomen současný umělecký ředitel Karel Och a další členové programového oddělení –, jsem se ke svému velkému překvapení dostala do programu,“ přidává „veselou historku z natáčení“ Anna. Od komunikace s majiteli práv vybraných filmů a získávání materiálů se brzy dostala k možnosti filmy přihlášené na festival posuzovat. Stejně jako její kolegyně se v průběhu roku věnuje i dalším projektům spojeným s MFF KV. Spolupracuje na výběru dětských snímků pro Pragueshorts Film Festival, který byl založen jako platforma pro krátké filmy promítané později na MFF Karlovy Vary a letos oslavil dvacet let, a koordinuje filmové části Variací (dvoudenní program letos už pošesté nabídne filmové předpremiéry a sérii komorních koncertů na netradičních místech Karlových Varů) a KVIFF Classics (pátý ročník přehlídky klasických filmů proběhne v lednu 2027 v pražském kině Světozor).
Jako koordinátorka programu se Anna Kořínek zabývá jak prací dramaturgickou, tak organizační. Zhruba polovinu svého pracovního času tráví kreativně – dívá se na filmy, o jejichž zařazení do programu pak diskutuje s kolegyněmi a kolegy dramaturgy. Díky této části práce cestuje na filmové festivaly, na prezentace dokončovaných projektů či na výběrové projekce pořádané národními instituty. Druhou polovinu času věnuje organizačním činnostem, které směřují k tomu, aby všichni měli potřebné informace a drželi se termínů.
Přes půl století s festivalem
Termíny bedlivě hlídá i Marie Grofová, která je od roku 1996 editorkou festivalového Katalogu a Programové brožury. Byla ovšem též v organizačním týmu prvního svobodného festivalu v roce 1990, dva roky vedla festivalové středisko a poprvé pro MFF KV pracovala už v roce 1968: „Po maturitě jsem chtěla studovat žurnalistiku, ale tehdy mi doporučili, ať přijdu, až si odbudu nějakou praxi. V lednu 1968 se uvolnilo místo v tiskovém oddělení Československého filmexportu, kam jsem nastoupila jako redakční elévka. A protože Filmexport byl tehdy organizátorem festivalu ve Varech, ocitla jsem se rovnýma nohama v neuvěřitelném koloběhu příprav tiskového oddělení a Festivalového deníku. V době nadějeplného pražského jara, kdy se děly do té doby věci nevídané, byla například zrušena cenzura… Technické podmínky, za kterých jsme tehdy pracovali, jsou dnes nepředstavitelné: měli jsme k dispozici jednu pevnou telefonní linku, psací stroje značky Consul, na kterých písařky přepisovaly rukopisy, a také starou dodávku, ve které jsme vozili materiály do karlovarské tiskárny Stráž. Grafik pracoval jen s typografickým pravítkem a tužkou a denní práce dvojice festivalových fotografů vyvolávala jejich asistentka v koupelně našeho hotelového pokoje, mimochodem jediné na patře, kde prováděla hygienu celá redakce… Dodnes nechápu, že každé ráno vyšlo nové číslo Festivalového deníku!“ Majitelka PR a tiskové agentury Marie Grofová, dlouholetá přítelkyně Evy Zaoralové a editorka její knihy Příběh festivalu (2015), při své práci pro MFF KV zažila psací stroje, rozmnožovací blány, psaní na kovolisty, v tiskárně „horkou sazbu“ i výrobu litografií; obsáhlý rozhovor s ní si přečtěte na reflex.cz.
Kolegyní Anny Kořínek z „programu“ je Pavlína Grossová, další matadorka MFF KV. Na festivalu pracuje od 36. ročníku, kdy si přečetla inzerát, že festival hledá asistentku, a až na místě pochopila, že jde o asistentku pro Jiřího Bartošku a Evu Zaoralovou. „Prošla jsem výběrovým řízením a ocitla se u pana Bartošky na pohovoru. Z toho se potom stala jeho oblíbená historka: prý si mě vybral kvůli tomu, že jsem z východních Čech a že jsme si povídali o Cholticích, odkud pochází můj pradědeček,“ vzpomíná žena, která deset let pracovala na sekretariátu jako asistentka zmíněných „festivalových manželů“, kteří roku 1994 společně zachránili a vybudovali Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary do podoby mezinárodně uznávané přehlídky.
Pavlína Grossová ovšem už tehdy řešila i organizační práci programového oddělení, kde pracuje dodnes, mimo jiné po boku dramaturgyně Sandry Hezinové. Ta na festivalu začala pracovat během magisterského studia na katedře filmových studií FF UK v roce 2015, kdy programové oddělení mezi studenty poptávalo administrativní výpomoc v nejvytíženějších měsících před festivalem. „Letos se těším na hojnou účast tvůrců a tvůrkyň z Jižní Ameriky díky přítomnosti jejich filmů v obou soutěžích. V Hlavní soutěži se latinskoamerické snímky objeví po sedmi letech a budou rovnou dva,“ říká maminka malé dcerky. Její doménou jsou od počátku skandinávská a kanadská kinematografie a poslední roky též filmy z Jižní Ameriky, ze Španělska a částečně i z Portugalska. Do většiny těchto oblastí vyjíždí snímky pro Vary vybírat osobně.
Servis hvězdným hostům
Snad každý z členů přípravného štábu festivalu si rád vzpomene na svá letmá setkání s osobnostmi světového filmu. Pěkných pár desítek jich potkala tisková mluvčí a PR manažerka karlovarského festivalu Uljana Donátová, která na své pozici pracuje už přes čtvrt století; do roku 2000 festival navštěvovala jako novinářka a pracovala jako scenáristka filmového magazínu Kinobox. Uljana Donátová zmiňuje třeba „úchvatnou Judi Denchovou, která mi před tiskovou konferencí pochválila boty, polibek od Antonia Banderase na červeném koberci, charismatického Ethana Hawka s jeho neuvěřitelným uměleckým přesahem, kouzelnou Keiru Knightleyovou v době, kdy byla na počátku kariéry“…
Tisíce dalších hostí, od domácích i zahraničních novinářů po filmové profesionály, prošly rukama čtyř dam z oddělení Guest Services, které má na starost péči o hosty. Jeho vedoucí Jana Ptáčková řeší primárně zahraniční filmové delegace jak k soutěžním filmům, tak k ostatním programovým sekcím, od odeslání pozvání, zajištění cesty a transferu z letiště přes akreditaci a ubytování po hladký odjezd. I Jana Ptáčková je na MFF KV jednou z veteránek: „V roce 1996 jsem měla jet na festival poprvé, s kamarádkou, jako host,“ vzpomíná. „Den před odjezdem mi volala, že z týmu vypadl někdo, kdo měl vítat hosty v Praze na letišti. A jestli bych to na pár dní nevzala… Zůstala jsem na letišti nakonec po celý festival. Další rok jsem se už někdy v únoru šla připomenout produkci a byla přijata do oddělení Guest Services jako asistentka tehdejšího vedoucího.“ Za ta léta se podstata její práce nezměnila, zato detaily ano: „Hostů je mnohem víc, ale úkoly stejné. Nechodíme už vyzvedávat fyzické letenky, které se dříve posílaly poštou, také už nefaxujeme, veškerá komunikace je téměř výhradně elektronická.“
Podobnou náhodou jako Jana Ptáčková se k festivalu nachomýtla i Veronika Gočová, vedoucí šestičlenného Oddělení mezinárodních vztahů, která předtím pracovala v zahraničních filmových a reklamních produkcích. Na festivalu k nim pak přibývají další desítky spolupracovníků. „Jedna z kolegyň pracovala zároveň i na Varech a krátce před festivalem zrovna hledali nové guidy, tedy lidi, kteří se starají o významné hosty, překládají a jsou jim po dobu festivalu k dispozici…“ První dva roky tak Veronika Gočová pracovala jako guide, v roce 2010 dostala nabídku vést celé oddělení. „Zajišťujeme hostům kompletní servis – řešíme letenky, dopravu, hotely, program, rozhovory, focení, různé společenské akce. Spolupracujeme s ochrankou, stylingem, make-upem i dalšími festivalovými týmy,“ říká s tím, že pro každého z hostů – jsou mezi nimi oceněné osobnosti, filmoví profesionálové, včetně herců a režisérů, i špičkoví zahraniční novináři – vzniká detailní program, který se často připravuje dlouhé týdny nebo i měsíce dopředu.
„Největší změnou jsou asi technologie,“ konstatuje Veronika Gočová proměny své práce za bezmála dvě dekády. „Dnes je všechno mnohem rychlejší a jednodušší než dřív. Součástí mé práce je i večerní a často noční komunikace, hlavně kvůli časovým posunům, protože hodně věcí řešíme s lidmi v Americe. V prvních letech jsem doma měla špatný signál, a abych vůbec mohla telefonovat, seděla jsem večer v okně, protože jen tam to fungovalo,“ vzpomíná maminka dnes dvanáctiletých dvojčat, která pro festival dokázala pracovat i s miminky.
Na vícero židlích
Vstřícnost k částečným úvazkům a dětem na pracovišti je ostatně odvěkým festivalovým standardem i díky tomu, že kreativní ženy s pracovní dobou, která často přetéká do takzvaného volného času, si vždy dokázaly solidárně vypomoci. Všichni členové štábu MFF KV, a já jím byla od roku 2005 do roku 2017 díky práci v redakci Festivalového deníku, si z labyrintu chodeb hotelu Thermal, kde se to všechno dělo, pamatují rozlítané pracující ženy s miminky v mandukách, na prsu nebo v kočárku u hlídajících členů rodiny. Naše někdejší kolegyně z Reflexu Veronika Bednářová, která vedla Festivalový deník od roku 2002 až do předcovidového ročníku 2019, kupříkladu jeden ročník řídila redakci zčásti z ložnice; několik dní po festivalu porodila dceru. S tou druhorozenou se naopak vydala Festivalový deník vést, když miminku byly dva měsíce. Téhož roku, 2011, jsem si stejně jako moje šéfka Veronika z redakce co dvě hodinky odskakovala o pár pater výš nakojit svou prvorozenou, toho času čtyřměsíční. Podpora kolektivu MFF KV byla všeobjímající a tou dobou mezi zaměstnavateli ještě docela vzácná.
Podobně vedení festivalu přálo a přeje mimofestivalovým kariérám svých lidí, které typicky souvisely s filmem a přinášely cenné zkušenosti i kontakty. Mimořádně zajímavé věci dělá třeba tisková mluvčí MFF KV Uljana Donátová, která má na kontě i PR více než šedesáti českých filmů. V rychlém sledu napsala pět oddechových románů (ten nejnovější vyjde v září) a je autorkou libret dvou muzikálů – úspěšný Biograf láska uvádělo čtyři roky divadlo Kalich, v září bude mít premiéru Biograf láska 2.
Vedoucí oddělení Guest Services Jana Ptáčková zase léta pracovala i na udílení cen Evropské filmové akademie a trávila podzim a zimu částečně v Berlíně, od roku 2021 je produkční výtvarníka Krištofa Kintery a dříve zbytek roku typicky vyplňovala prací pro další festivaly, třeba MFDF Ji.hlava nebo Febiofest, ale i festivaly na Středním východě, v Dubaji, Abú Dhabi a Dauhá. Sem po čtyři roky jezdila pracovat i její kolegyně Lenka Loosen: v Kataru trávívala čtyři až pět měsíců v roce. Pro MFF KV pracuje od roku 2009. „Mé čtyřčlenné oddělení Sponsor & Guest Relations se stará o hosty festivalových partnerů a o VIP hosty; během festivalu se jich u nás vystřídají až tři tisíce. Za osmnáct let se počet hostů téměř zdvojnásobil, takže jsme museli rozšířit tým a systematizovat práci, aby každý dostal patřičnou péči,“ říká Lenka Loosen s tím, že práce v guest services začíná v únoru a březnu a kulminuje během festivalu. MFF KV už ovšem není jen červencová záležitost – pořádá i již zmíněné listopadové Variace a lednový KVIFF Classic, populární přehlídku zajímavých premiér Tady Vary nebo Pragueshorts Film Festival. I proto se karlovarští pracovníci setkávají častěji i v průběhu roku a Lenka Loosen si to pochvaluje: „Díky Varům jsem totiž poznala úžasné kolegyně, které se za léta staly mými dobrými kamarádkami a trávíme spolu hodně času i mimo festival.“ A přesně tak působila desítka dam, když se společně přišly fotografovat pro tento článek: jako dlouholeté důvěrné přítelkyně.
Covid a prezidentův skon
Jako na nejnáročnější festivalový ročník vzpomínají na „posunutý“, srpnový ročník v roce 2021. Tehdy Varští kromě běžného festivalového provozu museli řešit spoustu omezení v následku první vlny covidové pandemie – neustále se měnila pravidla, řešily se roušky a testování a rozlišovaly se „bezpečné“ a „nebezpečné“ země. Předcházel ročník neročník spontánní náhradní akce Tady Vary roku 2020, kdy kvůli pandemii nemohl proběhnout klasický festival, ale vzhledem k uvolnění pravidel bylo možné otevřít biografy. „S kolegy jsme tehdy objížděli kina po celé republice, setkávali se s kinaři a uváděli filmy pro lokální publikum,“ vzpomíná koordinátorka programu Anna Kořínek.
Dalším nelehkým ročníkem byl ročník loňský, první bez Jiřího Bartošky. „Bylo pro nás důležité udržet ho ve správných mezích,“ říká Uljana Donátová, jejíž tiskové zprávy a gatekeeping každoročně udávají MFF KV tón. „Nechtěli jsme, aby to byla nějaká tryzna, chtěli jsme oslavit to, co pro festival znamenal, a zároveň uspořádat oslavu filmu a filmařů tak, jak si to pan Bartoška vždycky přál. Chvílemi jsem se neubránila slzám. Moc mi chybí. Stejně jako Eva Zaoralová.“
Intenzívní emoce totiž samozřejmě neprožívají jen diváci, ale i organizátoři, u nichž jsou city a pocity ještě akcelerované stresem. „Těch zážitků je nepřeberné množství. Za jediný festivalový den se toho stane tolik!“ líčí Radka Urbancová, vedoucí oddělení marketingu, komunikace a partnerství, která na festivalu pracuje od roku 2019. „S oblibou při náboru říkám novým členům týmu, že hodina na festivalu je jako týden v normálním životě. A na to je potřeba se adaptovat.“ Pokud jde o zlomové body v jejím oboru, ráda vzpomíná na první live streamy, které s týmem začala dělat na Instagramu. „Najednou měli lidi možnost být s námi na červeném koberci a pozorovat příjezd Johnnyho Deppa živě. Odezva a sledovanost byly ohromující. Byl to velký adrenalin a pocit zodpovědnosti, když tam tak stojíte sami a natáčíte s telefonem v ruce… Není to tak dávno, ale z hlediska tvorby obsahu to byly dřevní doby. Dnes už vše funguje na úplně jiné úrovni,“ komentuje časy, kdy festivaloví diváci dávno zapomněli na zaniklý Festivalový deník. Ve frontách na vstupenky a mezi projekcemi dnes nasávají informace především ze sociálních sítí nebo díky zpravodajství KVIFF.TV, oficiální festivalové televize přinášející živé přenosy a původní obsah přímo z dění.
Návrat na letní tábor
Pro desatero našich respondentek je festival zhusta celoroční prací, ale část jejich kolegů z jednotlivých oddělení jsou kontraktoři najímaní jen na určité období roku. Málokdo si nechá příležitost práce na festivalu ujít, někteří dobří holubi se takto vracejí, kupříkladu k tvorbě filmového katalogu, i víc než dvacet let. „Je to každoroční návrat na letní tábor, který má člověk moc rád,“ vyjadřuje pocity většiny oslovených koordinátorka programu Anna Kořínek. „Na známé místo s lidmi, které třeba za celý rok nepotkáte a kteří si berou dovolenou ze svých civilních zaměstnání, aby s námi během toho jednoho výjimečného prodlouženého týdne, co ho celý rok připravujeme, pracovali. Je to taky radost z toho, že konečně můžeme potkat filmaře, o jejichž filmech jsme se několik měsíců bavili s kolegy a jásali nad okamžiky, kdy se tyto filmy do programu potvrdily.“
Nesmírně ji prý baví uvádění snímků, kdy může publiku sdělit, proč zrovna tento film považují v programovém oddělení za výjimečný a hodný toho, aby se na plátně v Karlových Varech objevil: „Vždy mám ohromnou radost, když procházím kolem kinosálu, kde zrovna končí film, a vidím odcházet diváky, kteří o právě zhlédnutém diskutují. Jsem závislá na energii, kterou celý tým v průběhu festivalu má – pozitivní energii, kdy všichni udělají maximum pro to, aby festival proběhl perfektně, a neztrácejí dobrou náladu a humor.“
O jedinečné energii a atmosféře karlovarského filmového festivalu i jeho schopnosti propojovat lidi (kolik tu jen vzniklo dlouholetých vztahů!) hovoří i Annina kolegyně Klára Skalská: „Navíc právě zde je běžné potkat vaše oblíbené herce a režiséry nejen na červeném koberci a v kinosále, ale také v ulicích města, ve výtahu hotelu nebo třeba u snídaně v kavárně. Tato bezprostřednost a blízkost vytvářejí jedinečnou atmosféru, malé filmové kouzlo.“
Pro Pavlínu Grossovou Vary znamenají „spoustu práce, která mě moc baví, stresu, bez kterého to nejde, protože to všechno musí frčet, spolupráci se skvělými kolegy a setkání s novými lidmi a hosty“, pro Radku Urbancovou „hlavně neskutečný adrenalin a mix intenzívních zážitků, který člověk jinde nezažije. Taky je to úžasná týmová věc a já si užívám být obklopená lidmi, kteří jsou absolutně soustředění na stejnou věc jako vy, a ještě ke všemu výteční profesionálové.“ S problémy je to na festivalu podle Radky Urbancové stejné jako s krásnými zážitky: během festivalu jich vznikne spousta, ale kadence událostí je člověku do hodiny přemaže jinými věcmi. „A zásadně se v těchto momentech projeví právě zmíněné nasazení a pospolitost všech lidí, kteří na festivalu pracují. V žádném problému nikdy nezůstanete sami. Když je třeba, každý z nás si vezme ty vidle a jde pomoct.“
