Přitahují mě postavy, které se propadají do průšvihu, říká Pia Tjelta z jednoho z varských favoritů
Severské snímky jsou proslulé svou kvalitou a ten norský z letošní hlavní soutěže karlovarského filmového festivalu s názvem Neříkej mi mami není výjimkou. Jeho režisérka a scenáristka NINA KNAG usedla ještě před slavnostní premiérou snímku, která se odehrála ve středu 9. 7. v 17 hodin ve Velkém sále, na stagi Reflexu. S ní dorazili PIA TJELTA a TAREK ZAYAT, představitelé hlavních rolí. Totiž učitelky Evy, která v místním azylovém centru učí uprchlíky norštinu, a podmanivého syrského uprchlíka Amira, kteří spolu začnou nedovolený vztah. Snímek už na MFF KV běžel dvakrát, nenechte si ho případně ujít v pátek 11. 7. v 16:00 v Láznách III nebo v sobotu 12. 7. v 16:00 v Kongresovém sále.
Nino, co vás inspirovalo k napsání příběhu a poté k natočení filmu Neříkej mi mami?
Vycházela jsem z mediálních zpráv, které se objevily o norských ženách a jejich milostných vztazích s migranty. Ty ženy pomáhaly mladým uprchlíkům v norských uprchlických nebo azylových centrech a ukázalo se, že některé z nich s nimi měly sexuální vztahy. V té době jsem pracovala na jiném projektu a mluvila jsem se spoustou těch mladých mužů a také se ženami, které jim pomáhaly, a nikdy, nikdy mě nenapadlo, že by tenhle problém mohl nastat. Takže jsem byla především v šoku a nemohla jsem se s těmi ženami ztotožnit. A říkala jsem si, co jsou zač? Pak jsem se do toho začala nořit a ptala se sama sebe: co kdybych to byla já, ty nebo kdokoli jiný? Chtěla jsem vytvořit postavu, která se vydá na cestu a překročí všechny možné hranice, nejen pokud jde o slušné chování nebo právo.
Jaký příběh jste chtěla divákům předat?
Chtěla jsem je provézt změtí citů a morální proměnou hlavní představitelky, ale také jsem chtěl říct něco zásadního o Norsku a o světě vůbec. Zprostředkovat zranitelnost obou těch lidí zmítaných city a jistou paranoiu, strach z odhalení nelegitimního, neetického milostného vztahu. Troufám si tvrdit, že ve snímku není jediný záběr, který by byl náhodný.
Jaký byl váš přístup k práci s herci, zejména s Piou Tjelta a Tarekem Zayatem, při vytváření autentických postav?
Pia je nesmírně zkušená herečka (hrála mimo jiné v seriálech Šťastná to zem nebo Seveřané a ve snímcích Mongoland nebo Kámoš, zásadní úlohy má především v divadle; pozn. red.). Nejdůležitější věc však byla najít herečku odvážnou – na začátku jsem se setkala s určitou skepsí k téhle roli, k tématu a vlastně i k filmu jako celku. Ale pak jsem se potkala s Piou a ona se nebála ponořit do nitra Evy, i když to není právě líbivá úloha, a nebála se kontroverze.
Pio, co vám tato postava podváděné a posléze podvádějící Evy přinesla do hereckého života?
Především nová přátelství a velmi úzkou spolupráci. Přitahují mě postavy, které se nějakým způsobem propadají do průšvihu. První, co začnu hledat, jsou jejich trhliny, jejich zranitelnost. Začínám si klást otázky: Jaké má v životě zkušenosti, motivace, vztahy, touhy a jaké by mohla mít? Zabydluju se v té postavě, nechávám ji v sobě růst. Nepotřebuju jí nutně neustále rozumět ani ji jakkoli soudit.
Tareku, jak jste se připravoval na roli syrského uprchlíka o nějakých sedm let mladšího, než jste byl v době natáčení vy sám?
Když mě kontaktovali z produkce, byl jsem skeptický – je to poprvé, co hraju emocionální roli. Práce to byla velmi vzrušující a jako relativní nováček na poli kinematografie jsem se toho hodně naučil tady od těchto dvou dam. Například psát básně. Taky jsem chodil na dvě hodiny denně do parku a sledoval tam různé dokumenty o žadatelích o azyl…
Moment, ty Amirovy básně a lyrická slohová cvičení, to je Tarekova práce?
Nina: Ano, protože já ani moje spoluscenáristka jsme to napsat jednoduše nedokázaly. Hledaly jsme potom nějaké básníky v Norsku, kteří by nám rychle vypomohli, ale ticho po pěšině. Jakmile se Tarek doslechl, že máme problém, okamžitě se nabídl. Zprvu jsem se mu skoro vysmála: Chlapče, jakože, napsal jsi už v životě něco? On: Ne, nikdy jsem nic nenapsal. A já na to: Dobře, hodně štěstí, kámo! A pak jsem jednou večer seděla v kavárně a Tarek mi v esemesce poslal první dvě básně. V jeden moment se skvěle bavím s kamarády, a najednou mám slzy v očích – ty verše byly tak dojemné! Měli jsme jediný casting a já se tak s Tarekem setkala jen jednou, ale Pia byla velmi přesvědčená. A stejně tak Tarek –na schůzce přes Skype mi z očí do očí vysvětlil, že je jedinou správnou osobou pro tuhle roli. Chemie mezi ním a Piou nakonec skvěle fungovala.
Tareku, Amir pro mě zůstal jediným skutečným hrdinou, a přitom nejtvrději potrestaným. Jak jste se s tou náloží vyrovnal?
Bylo opravdu emotivní vidět svou postavu, jak selhává ve všem, čeho se v naději dotkne. Ten příběh je o hranicích mezi skutečnou láskou a tím, kam až můžeš zajít jako žadatel o azyl, když chceš zůstat v bezpečné zemi. Jedeš v režimu přežití. To, co zažehli Amir a Eva, podle mého možná byla skutečná láska – ale on především chtěl zůstat v Norsku.
Nino, jste castingovou režisérkou a do rolí manželů ve svém celovečerním debutu jste obsadila dva rodáky z norského Stavangeru, Piu Tjelta a Kristoffera Jonera. Co vás k tomu vedlo?
Nina: Děj se odehrává ve městečku na západě Norska, kde mají jiný dialekt. A protože jsme angažovali Piu, nechtěla jsem, aby jejího partnera hrál někdo s úplně odlišnou mluvou. Tak jsme se začali bavit o Kristofferovi, jednom z vůbec nejlepších herců, které v Norsku máme. Jeho jméno jsme dokonce s Piou vyřkly současně. Je obsazen proti svému typu.
Pia: Natočila jsem s Kristofferem svůj úplně první film, je tomu už pětadvacet let! Šlo o komedii Mongoland, kterou jsme se oba proslavili. Už předtím jsem ho pochopitelně znala ze školy, Stavanger je velmi malé město. V Mongolandu i v Neříkej mi mami nám i našim postavám hodně pomohlo, že jsme měli společnou minulost.
Nino, na loňském ročníku MFF KV zazářilo nejen v hlavní soutěži vztahové drama sympatické norské režisérky Lilji Ingolfsdottir Až navěky, které si nakonec odvezlo celkem pět ocenění a s diváky silně rezonovalo. Před rokem seděla tady na stagi Reflexu přímo na vašem místě… Znáte se vy dvě?
Samozřejmě, u norského filmu se navzájem znají snad úplně všichni. V Až navěky navíc hraje Piin expartner a otec její dcery Kyrre Haugen Sydness.
Těšili jste se sem do Varů?
Pia: Já ohromně, byla jsem tu totiž před třiadvaceti lety, takže na své festivalové akreditaci mám fotku, na které jsem skoro ještě dítě, podívejte se! Vzpomínám na projekci našeho filmu tehdy ve Velkém sále; lidi seděli na schodech, ačkoli to kino má přes tisíc míst. Kéž bychom to zažili znovu!
Tarek: Je to můj druhý festival v životě, před třemi lety jsem byl v Benátkách, ale tady to má snad ještě větší kouzlo.
Nina: Můj celovečerní debut bude mít světovou premiéru v hlavní soutěži ve Varech? To je samo o sobě splněný sen!
