Nic nového pod deštěm: Jak spadnout do životních problémů aneb Co znamená moderní maskulinita
Do jedné z ubikací nápravného zařízení pro mladistvé vlétne ptáče. Poletuje pokojem, sedá na matraci i rám postele. Tiše ho pozoruje David (výtečný Noah Sayenko), jenž by nejraději pláchl opačným směrem. Když však David zařízení skutečně opustí, svět nových možností se před ním tak úplně nerozprostře. Nic nového pod sluncem, mohl by říct. I když při pohledu na temné hamburské ulice by spíš sedělo ono titulní „pod deštěm“.
Kameraman celovečerního debutu Steffena Goldkampa (*1988) Tom Otte ulpívá na dveřích, madlech a klikách, které sice fungují, jak mají, přesto jsou jakousi ironickou připomínkou faktu, že nová místa ve skutečnosti neotevírají. Ne že by to David nezkoušel. Po návratu z pasťáku začne pracovat v kuchyni, znovu se sblíží s přítelkyní, poflakuje se s kámoši. Jenže je zjevné, že stačí velmi málo, aby zase spadl do problémů. Na ulici zaslechne, že dluží peníze, v nemocnici po předávkování skončí jeho kumpán, nevyjdou mu dostihové sázky. A zaměstnavatel v gastroprovozu se může kdykoliv rozhodnout, že podřízené se záznamem v trestním rejstříku mít na placu nechce.
„Vzchop se a dělej něco“ – to jsou ve filmu poslední slova, jež David slyší, než bez použití dveří, madla či kliky vymlátí první okno, které ho znovu vede ke zločinu. Goldkamp i svůj debut skládá ze střípků situací, v nichž vinou všetečných dotazů okolí jen narůstá nahromaděná frustrace, kvůli níž se mladík spíš tiše zabejčí, než aby svoje nejistoty a trápení sdílel. Kameře ale jeho zamlklost nevadí, protože se chytí příležitosti Davida nespouštět z dohledu, zkrátka v detailu studovat jeho reakce, někdy třeba jen pohyby jeho ohryzku.
Nic nového pod deštěm se dá vnímat i jako další filmový příspěvek do debaty o tom, co znamená moderní maskulinita, zejména v případě teenagerů a jejich identifikačních vzorů. Kde populární minisérie, jako Adolescent, sahají po levných, pohodlných a patrně dost nepřesných vysvětleních neklidu mezi mladými muži typu „manosféra“ nebo „Andrew Tate“, drama soutěžící v karlovarské sekci Proxima (určené pro progresívní a odvážná díla tvůrců z celého světa – jak pro začínající filmaře čekající na objevení, tak pro zkušené režiséry, kteří chtějí redefinovat svou tvorbu nebo posouvat hranice filmového jazyka) nic velkopansky nekonstatuje. Spíš zaujme v detailech, třeba ve skrývaném smíchu mladých delikventů u soudu. Spolehlivým společníkem režiséra v tomto přístupu je pak neznámý Noah Sayenko v hlavní roli – zjevný talent, jenž ve svém projevu také nesahá po hereckých berličkách.
Režie: Steffen Goldkamp / Německo 2025
