Od Slunce se odtrhl kus žhavé hmoty a míří k Zemi, kterou v budoucnosti může i nemusí trefit. Mladík Vincek se pokouší dostat za kamarády na chatu a cestou se střetává lidmi, jež stav nejistoty a výheň povětří vedou k nepředvídatelnému chování... V karlovarské sekci Proxima běží Brutální vedro, absolventský film scenáristy a režiséra Alberta Hospodářského.
Hospodářský roli bloudícího Vincka napsal pro svého bratra Vincenta, o němž v prvním ročníku FAMU natáčel krátký dokument. „Už v rámci toho jsem cítil, že brácha je velmi zajímavý charakter. Přišlo mi, že by mohl být dobrá figura do hraného filmu, že je prostě nositelem nějaké generační informace, že je velmi transparentní a čitelný,“ vzpomíná filmař. „Na základě toho jsem potom začal vyvíjet scénář k Brutálnímu vedru.“
Se zmíněnou „generační informací“ souvisí, že Brutální vedro je označované za generační výpověď nebo manifest. „Myslím, že ten film vypovídá o jednom typu lidského charakteru, který je mezi dnešními mladými lidmi aktivně přítomný. Projevuje se určitou pasivitou, strachem z pohybu dopředu, právě proto, že se budoucnost jeví tak nejistá. Myslím si třeba, že hodně uvadá sám koncept ambice: mladí lidé teď moc nevědí, k čemu mířit, o co se snažit, co svět teď potřebuje, aby se vyvíjel správnou cestou,“ říká Hospodářský.
Film stojí na atmosféře ubíjejícího vedra a zpoceného vyčkávání, kterou režisér připisuje scénografii, kostýmům a maskám. „S kameramanem Tomášem Uhlíkem jsme pak především šli po obsahu a příběhu a vizualitu jako takovou jsme do posledních chvil téměř neřešili. Důležité pro nás bylo vytvořit pocit uvěřitelnosti a autentičnosti a to, aby film plynul, nebyl příliš rytmický, spíš se táhl. Chtěli jsme, aby se divák, pokud se na to naladí, dostal do stavu zvláštní otupělosti a strnulosti.“
Pro Hospodářského je Brutální vedro hlavně o úzkosti z budoucnosti, konkrétně kvůli klimatické krizi. Ale onen sluneční fragment podle něj může zastupovat jakýkoliv větší společenský problém, jakému dnes čelíme. Ať si divák dosadí, co potřebuje. Jako cílové publikum filmař vidí diváky ve věku Vincka, „mezi osmnácti a řekněme pětadvaceti lety“, nebo jejich rodiče. „Ti se skrz ten film můžou zamýšlet nad tím, co jejich děti prožívají a jak s nimi vést dialog,“ uzavírá Hospodářský.
