Šlo o jednu z projekcí, na něž se po lístcích hned zaprášilo, a to se promítala ve Varech v největším sále, do nějž se vejde bezmála 1200 diváků. Vítězný film letošního festivalu v Cannes Anatomie pádu pitvá na prvočinitele podezřelou smrt pádem z okna, jíž skončilo manželství spisovatelky Sandry a učitele Samuela. Jeho mrtvolu našel jejich částečně osleplý syn Daniel před domem, z jehož nejvyššího patra táta vypadl. Byla to nešťastná náhoda? Sebevražda? Nebo ho strčila jeho žena? Policie ji totiž skutečně obviní.
Režisérka Justine Triet v mohutném, přesto naprosto soustředěném dvouapůlhodinovém filmu, který se před vašima očima prožene v subjektivní stopáži tak desetkrát kratší, nejprve naláká soudním procesem, od něhož samozřejmě očekáváme jasný verdikt. Takový, který objektivně posoudí všechny skutečnosti a pak podle nich rozhodne. Jenže hodně událostí lze interpretovat více způsoby: i když necháte postupně vypovídat tucet soudních znalců, pořád můžete stát na začátku. Trailer si pusťte třeba ZDE.
Alibi potřebuje i rodinný pes
Kromě rekonstrukce samotného pádu se totiž pozornost obžaloby zaměří i na vztah Sandry a Samuela, na nějž lze opět nahlížet způsobem, který vyhovuje zvolenému narativu. „Byl to chaos,“ řekne v jednu chvíli zkoprnělá Sandra soudu, před nějž předstupuje dokonce i nebožtíkův terapeut nebo studentka, která těsně před incidentem dělala se spisovatelkou rozhovor. V jedné z reakcí po festivalu v Cannes se psalo, že alibi tady potřebuje i rodinný pes.
Anatomie pádu ale není film, který by odměňoval ty nejpozornější z pozorných diváků, kteří si na začátku všimli nějakého zdánlivě nepodstatného detailu, jaký se později stane zcela zásadním a rozsekne, jak to celé bylo. Jak se totiž proces prodlužuje, ukazuje se, že v něm často rozhoduje náhoda. Že se prostě na něčí stranu přikloníte. „Ano, teoreticky to možné je. Stejně jako to, že se možná stanu prezidentkou Francie,“ odpovídá ve frustrujícím, ale naprosto strhujícím stání jedna ze svědkyň.
Mimická gymnastika paní soudkyně
Silným magnetem je německá herečka Sandra Hüller, jejíž Sandra je je chladná i plná lásky. Tvoří dokonale odstínovanou postavu, jíž v každé chvíli rozumíte, zároveň pro vás vždycky zůstává enigmou. Byla by navíc mediálně dokonalá vražedkyně; je totiž autorkou, v jejíž knihách se objevují vražedné motivy, z nichž je sama obviněna. Kde jsme to už jenom viděli?
Zásadní je i postava jedenáctiletého syna Daniela, na nějž se postupně upírá čím dál větší pozornost. Ani s jeho upřímnou a bolestivou snahou spolupracovat ale nedokáže soudní moc efektivně pracovat, ačkoliv se tváří, že mu je oporou. Víc se nesluší prozrazovat, rozhodně se ale těšte na mimickou gymnastiku filmové soudkyně. Díky ní tenhle film kromě bouřlivého potlesku v Thermalu vyvolal i smích. Zkuste dorazit na poslední festivalovou projekci, zítra, tedy v pátek 7. 7. v 10:00 do Velkého sálu. Věřte, že si ji vychutnáte.
