Umění jíst a milovat je dalším z úctyhodně dlouhé řady titulů, které se karlovarskému festivalu podařilo během krátké doby přivézt z nedávné přehlídky v Cannes. Za historický snímek, v němž spolu Juliette Binoche a Benoît Magimel čarují nad hrnci a pánvemi, tam Tran Anh Hung získal cenu za režii. Film je ve Varech k vidění ještě 7. července, do francouzských i českých kin přijde v listopadu.
Není to Čokoláda, byť by ke srovnání s romantickou podívanou Lasseho Hallströma z roku 2000 sváděla přítomnost herečky Juliette Binoche a kulinářské prostředí. Umění jíst a milovat má rafinovanější a komplexnější chutě s delším „ocasem“. Slibuje to už jméno francouzsko-vietnamského filmaře Tran Anh Hunga, který byl za svůj poetický debut Vůně zelené papáje (1993) nominován na Oscara a s kriminálkou Cyklo (1995) vyhrál v Benátkách.
Symfonie vařeček
Píše se rok 1885 a v panském sídle na Loiře se všechno točí kolem srdce domu – velkoryse rozlehlé kuchyně. Pán domu, proslulý gurmet Dodin, a kuchařka Eugénie tam spolu už dvacet let vyvářejí pro sebe, pro hosty i prostě jen tak pro radost. Mezi oběma mistry kuchařského umění za tu dobu vzájemná úcta přerostla v lásku – ale Eugénie Dodinovy nabídky k sňatku vytrvale odmítá, aby si uchovala nezávislost.
Film začíná snad dvacetiminutovou symfonií vařeček, nožů, mís, pánví, rukou a samozřejmě ingrediencí od pečlivě vybrané a čerstvě sklizené zeleniny po zvířectvo země, vody i vzduchu. Už při téhle sekvenci je jasné, za co Tran Anh Hung cenu v Cannes získal. Jeho režie je pečlivou a komplikovanou choreografií kroků, pohybů a pohledů, v níž hraje roli každý centimetr a každá vteřina: vždyť v těchhle božských pokrmech musí být všeho akorát a všeho přesně dočasu, nic nesmí na plotně bublat nebo se v peci hřát ani o chvíli méně nebo více, než mlsné jazýčky vyžadují.
Nejedí, aby žili, nýbrž žijí, aby jedli
Tran Anh Hung ale podobně zručně vede i postavy při konverzacích – jásavé proslovy Dodinových hostů u stolu, tiché projevy citu mezi ústřední dvojicí, laskavé vedení dospívající Pauline, z níž se může stát další kuchařská hvězda.
Komorní snímek prostředí kuchyně opouští jen výjimečně, ale přitom v něm je stále čím se kochat. Herci uchvacují zdánlivou samozřejmostí pohybů, s níž berou náčiní i suroviny do rukou; za tou rutinou je cítit tvrdý trénink. Fascinující je také mnohost a pestrost používaného historického náčiní, kdy v arzenálu kuchyně najdeme třeba i speciální hrnec na rybu kambalu s charakteristickým tvarem.
Může působit hříšně sledovat lidi, kteří nejedí, aby žili, nýbrž žijí, aby jedli. Ale jejich radost a vášeň jsou tak nakažlivé, že si Umění jíst a milovat může užít každý, kdo má rád zapálení pro věc a mistry svého oboru – kuchařského i režijního.
